MICHELINSKÝ BYLINKÁŘ Jednoho dne dal výpověď v inženýringové firmě a utekl ke kytkám. S neskromnou vizí – být nejlepší, Bentley mezi bylinkami. V divoce zarostlých sklenících v Horních Počernicích pěstuje Vít Janouš jedlou bižuterii – poslední ozdobu, kterou pokládají na talíř šéfkuchaři nejlepších restaurací. PETRA DLOUHÁ

Každý den nasedá na kolo, na zádech naložené krabičky naplněné dokonale nastříhanými květy, lístky a výhonky rostlin. O pár hodin později je Roman Paulus v Alcronu, Oldřich Sahajdák v La Degustation Bohême Bourgeoise a Radek Kašpárek ve Fieldu – šéfkuchaři tří českých restaurací vyznamenaných michelinskou hvězdou – pokládají na talíř hostům, jako poslední šperk, poslední polechtání chuťového pohárku i pastvu pro oko, aby pozdvihli své kulinářské umění ještě o kousek výš. Cesta, která Vítka Janouše přivedla do skleníku – a ze skleníku k Michelinům, byla křivolaká. Pochází z pražského Braníka, vystudoval česko-španělské gymnázium a vyšší odbornou školu v oboru public relations a mezinárodní vztahy. Tři roky střídavě pobýval v Barceloně, pracoval za barem a prodával letecké fotky. V Praze učil španělštinu a angličtinu. S kamarádem rozjížděl obchod s oblečením z konopí. Nakonec se stává zaměstnancem

inženýringové firmy, kde se ze šoféra vypracuje na koordinátora technických dozorů investora. Odnáší si deziluzi. „Byl pro mě šok, v jakém lupičistánu žijem. Řekl jsem si dost, jsem naštvanej, utíkám ke kytkám.“

Z VEPŘÍNA DO POČERNIC Jede navštívit kamaráda, když míjí nově budované zámecké vinařství. Visí tam cedule: Hledáme dodavatele masa, drůbeže, ryb a zeleniny. „V tu chvíli mi došlo, že jakmile vím, kdo si to ode mě koupí, může mi být jedno, jestli prodávám ponožky, nebo pneumatiky.“ Zvedne telefon a ptá se, co ještě nemají. „Řekli, že rajčata. Tak jsem se rozhodl, že budu pěstovat rajčata.“ První kroky čerstvého zemědělce Vítka Janouše se odehrávají v severočeské vesničce, v bývalém vepříně bez vody a elektřiny. Prasečák vlastní Vítkův kamarád, společně ho chtějí přebudovat v zahradnictví. Netrvá dlouho a po kamarádství i posledních našetřených penězích,

které Vítek ve vepříně s entuziasmem sobě vlastním utopí, se slehne zem. Ujasňuje si, že napříště už jedině sám, na vlastní triko. A že bude praktičtější přiblížit se hlavnímu městu. Vítkův byznysplán totiž pomalu získává přesnější obrysy – chce zásobovat ty nejlepší restaurace. Pronajímá si skleníky v Horních Počernicích. Zahradnictví tu bylo už za první republiky. „V osmdesátých letech přišel komunista, udělal čáru a areál rozseknul, rozklížila ho hradecká dálnice.“ Narušil se kopec, odtekla spodní voda a studny vyschly. Roky ležely skleníky ladem, z půdy se stala poušť. Jen na místech, kam zatékalo, rostl plevel – každý rok vykvetl, semínka se rozfoukala, ale bez vláhy nevyklíčila. „Když jsem to tu zalil, všude vyrazily bodláky a plevel. První rok byl krušnej.“ Vítek dře jako soumar. Stěhuje se do příbytku ke skleníkům a dělá dvanáct hodin denně. Plocha je roz33