MICHELINSKÝ
BYLINKÁŘ
Jednoho dne dal výpověď v inženýringové firmě a utekl ke kytkám.
S neskromnou vizí – být nejlepší, Bentley mezi bylinkami. V divoce zarostlých
sklenících v Horních Počernicích pěstuje Vít Janouš jedlou bižuterii – poslední
ozdobu, kterou pokládají na talíř šéfkuchaři nejlepších restaurací.
PETRA DLOUHÁ
Každý den nasedá na kolo, na zádech naložené krabičky naplněné
dokonale nastříhanými květy, lístky
a výhonky rostlin. O pár hodin
později je Roman Paulus v Alcronu,
Oldřich Sahajdák v La Degustation
Bohême Bourgeoise a Radek
Kašpárek ve Fieldu – šéfkuchaři tří
českých restaurací vyznamenaných
michelinskou hvězdou – pokládají
na talíř hostům, jako poslední šperk,
poslední polechtání chuťového
pohárku i pastvu pro oko, aby pozdvihli své kulinářské umění ještě
o kousek výš.
Cesta, která Vítka Janouše přivedla
do skleníku – a ze skleníku k Michelinům, byla křivolaká. Pochází
z pražského Braníka, vystudoval
česko-španělské gymnázium a vyšší
odbornou školu v oboru public
relations a mezinárodní vztahy. Tři
roky střídavě pobýval v Barceloně,
pracoval za barem a prodával letecké fotky. V Praze učil španělštinu
a angličtinu. S kamarádem rozjížděl
obchod s oblečením z konopí. Nakonec se stává zaměstnancem
inženýringové firmy, kde se ze
šoféra vypracuje na koordinátora
technických dozorů investora. Odnáší si
deziluzi. „Byl pro mě šok, v jakém
lupičistánu žijem. Řekl jsem si dost,
jsem naštvanej, utíkám ke kytkám.“
Z VEPŘÍNA DO POČERNIC
Jede navštívit kamaráda, když míjí
nově budované zámecké vinařství.
Visí tam cedule: Hledáme dodavatele
masa, drůbeže, ryb a zeleniny. „V tu
chvíli mi došlo, že jakmile vím, kdo
si to ode mě koupí, může mi být
jedno, jestli prodávám ponožky,
nebo pneumatiky.“ Zvedne telefon
a ptá se, co ještě nemají. „Řekli,
že rajčata. Tak jsem se rozhodl, že
budu pěstovat rajčata.“
První kroky čerstvého zemědělce
Vítka Janouše se odehrávají v severočeské vesničce, v bývalém vepříně bez vody a elektřiny. Prasečák
vlastní Vítkův kamarád, společně
ho chtějí přebudovat v zahradnictví.
Netrvá dlouho a po kamarádství
i posledních našetřených penězích,
které Vítek ve vepříně s entuziasmem sobě vlastním utopí, se
slehne zem.
Ujasňuje si, že napříště už jedině
sám, na vlastní triko. A že bude
praktičtější přiblížit se hlavnímu
městu. Vítkův byznysplán totiž pomalu získává přesnější obrysy – chce
zásobovat ty nejlepší restaurace.
Pronajímá si skleníky v Horních
Počernicích. Zahradnictví tu bylo už
za první republiky. „V osmdesátých
letech přišel komunista, udělal čáru
a areál rozseknul, rozklížila ho hradecká dálnice.“ Narušil se kopec, odtekla spodní voda a studny vyschly.
Roky ležely skleníky ladem, z půdy
se stala poušť. Jen na místech, kam
zatékalo, rostl plevel – každý rok vykvetl, semínka se rozfoukala, ale bez
vláhy nevyklíčila. „Když jsem to tu
zalil, všude vyrazily bodláky a plevel.
První rok byl krušnej.“
Vítek dře jako soumar. Stěhuje se
do příbytku ke skleníkům a dělá
dvanáct hodin denně. Plocha je roz33