MICHELINSKÝ

BYLINKÁŘ

Jednoho dne dal výpověď v inženýringové firmě a utekl ke kytkám.

S neskromnou vizí – být nejlepší, Bentley mezi bylinkami. V divoce zarostlých

sklenících v Horních Počernicích pěstuje Vít Janouš jedlou bižuterii – poslední

ozdobu, kterou pokládají na talíř šéfkuchaři nejlepších restaurací.

PETRA DLOUHÁ

Každý den nasedá na kolo, na zádech naložené krabičky naplněné

dokonale nastříhanými květy, lístky

a výhonky rostlin. O pár hodin

později je Roman Paulus v Alcronu,

Oldřich Sahajdák v La Degustation

Bohême Bourgeoise a Radek

Kašpárek ve Fieldu – šéfkuchaři tří

českých restaurací vyznamenaných

michelinskou hvězdou – pokládají

na talíř hostům, jako poslední šperk,

poslední polechtání chuťového

pohárku i pastvu pro oko, aby pozdvihli své kulinářské umění ještě

o kousek výš.

Cesta, která Vítka Janouše přivedla

do skleníku – a ze skleníku k Michelinům, byla křivolaká. Pochází

z pražského Braníka, vystudoval

česko-španělské gymnázium a vyšší

odbornou školu v oboru public

relations a mezinárodní vztahy. Tři

roky střídavě pobýval v Barceloně,

pracoval za barem a prodával letecké fotky. V Praze učil španělštinu

a angličtinu. S kamarádem rozjížděl

obchod s oblečením z konopí. Nakonec se stává zaměstnancem

inženýringové firmy, kde se ze

šoféra vypracuje na koordinátora

technických dozorů investora. Odnáší si

deziluzi. „Byl pro mě šok, v jakém

lupičistánu žijem. Řekl jsem si dost,

jsem naštvanej, utíkám ke kytkám.“

Z VEPŘÍNA DO POČERNIC

Jede navštívit kamaráda, když míjí

nově budované zámecké vinařství.

Visí tam cedule: Hledáme dodavatele

masa, drůbeže, ryb a zeleniny. „V tu

chvíli mi došlo, že jakmile vím, kdo

si to ode mě koupí, může mi být

jedno, jestli prodávám ponožky,

nebo pneumatiky.“ Zvedne telefon

a ptá se, co ještě nemají. „Řekli,

že rajčata. Tak jsem se rozhodl, že

budu pěstovat rajčata.“

První kroky čerstvého zemědělce

Vítka Janouše se odehrávají v severočeské vesničce, v bývalém vepříně bez vody a elektřiny. Prasečák

vlastní Vítkův kamarád, společně

ho chtějí přebudovat v zahradnictví.

Netrvá dlouho a po kamarádství

i posledních našetřených penězích,

které Vítek ve vepříně s entuziasmem sobě vlastním utopí, se

slehne zem.

Ujasňuje si, že napříště už jedině

sám, na vlastní triko. A že bude

praktičtější přiblížit se hlavnímu

městu. Vítkův byznysplán totiž pomalu získává přesnější obrysy – chce

zásobovat ty nejlepší restaurace.

Pronajímá si skleníky v Horních

Počernicích. Zahradnictví tu bylo už

za první republiky. „V osmdesátých

letech přišel komunista, udělal čáru

a areál rozseknul, rozklížila ho hradecká dálnice.“ Narušil se kopec, odtekla spodní voda a studny vyschly.

Roky ležely skleníky ladem, z půdy

se stala poušť. Jen na místech, kam

zatékalo, rostl plevel – každý rok vykvetl, semínka se rozfoukala, ale bez

vláhy nevyklíčila. „Když jsem to tu

zalil, všude vyrazily bodláky a plevel.

První rok byl krušnej.“

Vítek dře jako soumar. Stěhuje se

do příbytku ke skleníkům a dělá

dvanáct hodin denně. Plocha je roz33