BYZNYSPLÁN

všechny sklidit. „Tak jsem si řekl, že

jich tu pár nechám, abych poznal

život ředkvičky.“ Nejdřív ho nenapadlo ochutnat květy (které dnes

do restaurací běžně dodává). Po čase

se z květů udělaly lusky, plné semínek. „Zkusil jsem ukousnout a chutnají fenomenálně.“ Červená bulva,

kterou všichni známe, je to jediné,

co Vítka na ředkvičce nezajímá.

lehlá, prohnojení by přišlo na desetitisíce. „A já tehdy neměl ani na základní věci. Musel jsem vymyslet,

jak zúrodnit chcíplou půdu. A došel

jsem k tomu, že to pro mě udělají

žížaly. Na jednom konci sice žerou

semínka a zbytky kořínků, co potkají

v půdě, ale na druhém konci z nich

leze nejkvalitnější hnojivo, které si

rostliny můžou přát.“ Takže začal

dělat dobře žížalám – což znamená

hodně zalévat a krmit: z biologického materiálu vrací do půdy, co

jde. Hnojiva a postřiky nepoužívá.

Rychle rezignuje i na ladné sázení

do řádků a pletí. Přestává kytky

organizovat. Nechá je, ať se sázejí

a množí samy. „Nemám problém

přiznat kytkám svobodu v prožití

života. Samy nejlíp vědí, jak na to.“

Zčásti pragmatické rozhodnutí:

za vypěstování kytky Vítkovi nikdo

platit nebude. Dostává zaplaceno,

když lístek úhledně ustřihne a dove34

ze až do kuchyně. „Výsledkem je tahle džungle,“ ukazuje. „Ale všechno,

co tady vidíte, se dá sníst.“

LIBEČEK DO ALCRONU

Zajímá mě, jestli tu má nějakou oblíbenkyni. Aby mi ji ukázal, musíme

opustit skleník, který je jeho největší

chloubou – na rozdíl od ostatních je

vytápěný, navíc si tu Vítek vypomáhá umělým osvětlením, takže tu

může pěstovat celoročně. „Když mi

dáte chvilku, najdu lusk ředkvičky…“ Lusk? Zarazím se. V tom mu

zazvoní mobil. „Pardon,“ omlouvá

se Vítek. „Ahoj Míro, je to akutní?

Libeček, oukej, budu na to myslet,

jasně, zatím čau.“

„Libeček do Alcronu,“ dodá na vysvětlenou a vracíme se k ředkvičkám. Podává mi hrst drobných lusků

– a jsou doopravdy dobré. Když

první rok zasadil ředkvičky, nestačil

Právě s lusky ředkviček, pečlivě

zabalenými do lopuchového listu,

na začátku svého podnikání v oboru

zemědělec zamířil za šéfkuchařem

Sahajdákem do La Degustation

Bohême Bourgeoise – narazil tenkrát

v časopise na žebříček nejlepších

restaurací a tahle měla zlato. Přibalil

ještě čerstvou majoránku. Tehdy

získal prvního opravdového klienta,

a hned z první ligy. Když v La Degustation spolupráci vyladili, nabídl

služby další slavné vývařovně.

„Měl jsem čtyři druhy koriandru

a myslel, že když přijdu do restaurace, která se specializuje na asijskou

kuchyni, řeknou, že chtějí koriandr

long standing. Ale ukázalo se, že

mi utrhnou ruce, když jim dovezu

jakýkoli koriandr, který není ohnilý.

Nedej bože, když to tak budu dělat

pořád. Můj úspěch do značené

míry vychází z diletantismu konkurence.“ Pravidlo, na kterém Vítek

staví, je prosté: každý kousek, který

do restaurace donese, by se dal vzít

a vyfotit do žurnálu. Kuchařům

maximálně šetří práci.

Záběr si postupně dost zúžil – prodává jen nejdražší kousky rostlin,

třešinky na dortu. Žádné pytle rozmarýnu. „Když zavolají z Alcronu, že

chtějí libeček, přibalím ho, ale nic si

za to neříkám, protože se neživím

prodejem libečku.“ Vyplývá to hlavně