BYZNYSPLÁN

všechny sklidit. „Tak jsem si řekl, že jich tu pár nechám, abych poznal život ředkvičky.“ Nejdřív ho nenapadlo ochutnat květy (které dnes do restaurací běžně dodává). Po čase se z květů udělaly lusky, plné semínek. „Zkusil jsem ukousnout a chutnají fenomenálně.“ Červená bulva, kterou všichni známe, je to jediné, co Vítka na ředkvičce nezajímá.

lehlá, prohnojení by přišlo na desetitisíce. „A já tehdy neměl ani na základní věci. Musel jsem vymyslet, jak zúrodnit chcíplou půdu. A došel jsem k tomu, že to pro mě udělají žížaly. Na jednom konci sice žerou semínka a zbytky kořínků, co potkají v půdě, ale na druhém konci z nich leze nejkvalitnější hnojivo, které si rostliny můžou přát.“ Takže začal dělat dobře žížalám – což znamená hodně zalévat a krmit: z biologického materiálu vrací do půdy, co jde. Hnojiva a postřiky nepoužívá. Rychle rezignuje i na ladné sázení do řádků a pletí. Přestává kytky organizovat. Nechá je, ať se sázejí a množí samy. „Nemám problém přiznat kytkám svobodu v prožití života. Samy nejlíp vědí, jak na to.“ Zčásti pragmatické rozhodnutí: za vypěstování kytky Vítkovi nikdo platit nebude. Dostává zaplaceno, když lístek úhledně ustřihne a dove34

ze až do kuchyně. „Výsledkem je tahle džungle,“ ukazuje. „Ale všechno, co tady vidíte, se dá sníst.“

LIBEČEK DO ALCRONU Zajímá mě, jestli tu má nějakou oblíbenkyni. Aby mi ji ukázal, musíme opustit skleník, který je jeho největší chloubou – na rozdíl od ostatních je vytápěný, navíc si tu Vítek vypomáhá umělým osvětlením, takže tu může pěstovat celoročně. „Když mi dáte chvilku, najdu lusk ředkvičky…“ Lusk? Zarazím se. V tom mu zazvoní mobil. „Pardon,“ omlouvá se Vítek. „Ahoj Míro, je to akutní? Libeček, oukej, budu na to myslet, jasně, zatím čau.“ „Libeček do Alcronu,“ dodá na vysvětlenou a vracíme se k ředkvičkám. Podává mi hrst drobných lusků – a jsou doopravdy dobré. Když první rok zasadil ředkvičky, nestačil

Právě s lusky ředkviček, pečlivě zabalenými do lopuchového listu, na začátku svého podnikání v oboru zemědělec zamířil za šéfkuchařem Sahajdákem do La Degustation Bohême Bourgeoise – narazil tenkrát v časopise na žebříček nejlepších restaurací a tahle měla zlato. Přibalil ještě čerstvou majoránku. Tehdy získal prvního opravdového klienta, a hned z první ligy. Když v La Degustation spolupráci vyladili, nabídl služby další slavné vývařovně. „Měl jsem čtyři druhy koriandru a myslel, že když přijdu do restaurace, která se specializuje na asijskou kuchyni, řeknou, že chtějí koriandr long standing. Ale ukázalo se, že mi utrhnou ruce, když jim dovezu jakýkoli koriandr, který není ohnilý. Nedej bože, když to tak budu dělat pořád. Můj úspěch do značené míry vychází z diletantismu konkurence.“ Pravidlo, na kterém Vítek staví, je prosté: každý kousek, který do restaurace donese, by se dal vzít a vyfotit do žurnálu. Kuchařům maximálně šetří práci. Záběr si postupně dost zúžil – prodává jen nejdražší kousky rostlin, třešinky na dortu. Žádné pytle rozmarýnu. „Když zavolají z Alcronu, že chtějí libeček, přibalím ho, ale nic si za to neříkám, protože se neživím prodejem libečku.“ Vyplývá to hlavně