BYZNYSPLÁN
všechny sklidit. „Tak jsem si řekl, že
jich tu pár nechám, abych poznal
život ředkvičky.“ Nejdřív ho nenapadlo ochutnat květy (které dnes
do restaurací běžně dodává). Po čase
se z květů udělaly lusky, plné semínek. „Zkusil jsem ukousnout a chutnají fenomenálně.“ Červená bulva,
kterou všichni známe, je to jediné,
co Vítka na ředkvičce nezajímá.
lehlá, prohnojení by přišlo na desetitisíce. „A já tehdy neměl ani na základní věci. Musel jsem vymyslet,
jak zúrodnit chcíplou půdu. A došel
jsem k tomu, že to pro mě udělají
žížaly. Na jednom konci sice žerou
semínka a zbytky kořínků, co potkají
v půdě, ale na druhém konci z nich
leze nejkvalitnější hnojivo, které si
rostliny můžou přát.“ Takže začal
dělat dobře žížalám – což znamená
hodně zalévat a krmit: z biologického materiálu vrací do půdy, co
jde. Hnojiva a postřiky nepoužívá.
Rychle rezignuje i na ladné sázení
do řádků a pletí. Přestává kytky
organizovat. Nechá je, ať se sázejí
a množí samy. „Nemám problém
přiznat kytkám svobodu v prožití
života. Samy nejlíp vědí, jak na to.“
Zčásti pragmatické rozhodnutí:
za vypěstování kytky Vítkovi nikdo
platit nebude. Dostává zaplaceno,
když lístek úhledně ustřihne a dove34
ze až do kuchyně. „Výsledkem je tahle džungle,“ ukazuje. „Ale všechno,
co tady vidíte, se dá sníst.“
LIBEČEK DO ALCRONU
Zajímá mě, jestli tu má nějakou oblíbenkyni. Aby mi ji ukázal, musíme
opustit skleník, který je jeho největší
chloubou – na rozdíl od ostatních je
vytápěný, navíc si tu Vítek vypomáhá umělým osvětlením, takže tu
může pěstovat celoročně. „Když mi
dáte chvilku, najdu lusk ředkvičky…“ Lusk? Zarazím se. V tom mu
zazvoní mobil. „Pardon,“ omlouvá
se Vítek. „Ahoj Míro, je to akutní?
Libeček, oukej, budu na to myslet,
jasně, zatím čau.“
„Libeček do Alcronu,“ dodá na vysvětlenou a vracíme se k ředkvičkám. Podává mi hrst drobných lusků
– a jsou doopravdy dobré. Když
první rok zasadil ředkvičky, nestačil
Právě s lusky ředkviček, pečlivě
zabalenými do lopuchového listu,
na začátku svého podnikání v oboru
zemědělec zamířil za šéfkuchařem
Sahajdákem do La Degustation
Bohême Bourgeoise – narazil tenkrát
v časopise na žebříček nejlepších
restaurací a tahle měla zlato. Přibalil
ještě čerstvou majoránku. Tehdy
získal prvního opravdového klienta,
a hned z první ligy. Když v La Degustation spolupráci vyladili, nabídl
služby další slavné vývařovně.
„Měl jsem čtyři druhy koriandru
a myslel, že když přijdu do restaurace, která se specializuje na asijskou
kuchyni, řeknou, že chtějí koriandr
long standing. Ale ukázalo se, že
mi utrhnou ruce, když jim dovezu
jakýkoli koriandr, který není ohnilý.
Nedej bože, když to tak budu dělat
pořád. Můj úspěch do značené
míry vychází z diletantismu konkurence.“ Pravidlo, na kterém Vítek
staví, je prosté: každý kousek, který
do restaurace donese, by se dal vzít
a vyfotit do žurnálu. Kuchařům
maximálně šetří práci.
Záběr si postupně dost zúžil – prodává jen nejdražší kousky rostlin,
třešinky na dortu. Žádné pytle rozmarýnu. „Když zavolají z Alcronu, že
chtějí libeček, přibalím ho, ale nic si
za to neříkám, protože se neživím
prodejem libečku.“ Vyplývá to hlavně