z logistiky, která, jak Vítek říká,

zůstává jeho nejužším hrdlem. Vyšel

ze selské úvahy: musí platit dopravu, takže vždycky bude výhodnější

vézt auto plné rolexek než auto plné

brambor.

MUSEJÍ DORŮST

A úplně stejně to platí, když všechny

rozvážky obstaráváte na kole a vlakem jako Vítek. Dopravní prostředek

ani do budoucna měnit nehodlá.

„Zabalím kytky, dojedu na nádraží

v Horních Počernicích, které je asi

dva kilometry daleko, skočím do vlaku, za patnáct minut jsem na Masarykově nádraží, vyskočím s kolem

a jsem pár set metrů od prvního

klienta. Rychlejší cesta do centra

Prahy neexistuje.“ Navíc se rád

chová ekologicky.

Firmu pojmenoval Personal Green;

na osobním přístupu k rostlinám

i ke klientům si zakládá. Každý

šéfkuchař, který má zájem o jeho

jedlou bižuterii, se musí do skleníků

přijet podívat. Zprvu restaurace oslovoval sám. „Záhy jsem ale poznal,

že některé z těch, co se tváří jako

špička, jsou ve skutečnosti jen navoněná bída, těží jen z turistů, kteří se

už nevrátí.“

Viděl šéfkuchaře vyhlášené restaurace, jak hostům servíruje kytky koupené v květinářství, ošetřené chemickými postřiky a napuštěné hnojivy. „Jen

ze mě tahal rozumy, co všechno se dá

sníst. Tehdy jsem se rozhodl, že nám

to nechci kazit, respektive klientům,

kteří už mi tou dobou dávali vydělat

dost, abych přežil. Ostatní do toho

holt musejí dorůst.“

Zařekl se, že se sám nikomu nabízet

nebude. „To byl moment, kdy se

kšeft kvalitativně zlepšil. Ulevilo

se mi, protože jsem přestal řešit

potenciální množství klientů a kolik

by se dalo vydělat. Řekl jsem si, že

dál budu dělat, co dělám pro stávající

klienty, na nejlepší úrovni. Asi tři

měsíce na to mi zavolal manažer

z Bellevue, že přetáhli kuchaře

Gilada Peleda, který vařil i pod

Gordonem Ramsayem, a chtějí moje

bylinky. Takže se to ukázalo jako

dobré rozhodnutí.“ Aktuálně dodává

zhruba do třiceti restaurací; všechny

by se podle něj vešly do čtyřicítky

nejlepších u nás.

ODRAZ VZHŮRU

Ekonomicky si vede slušně. Za první

rok (přesněji tři měsíce, zemědělcem se stal v září) utržil čtrnáct tisíc

korun, druhý rok tržba povyskočila

na osmdesát tisíc, další rok na dvojnásobek. Loni už to byl milion.

Splatil většinu dluhů a začalo zbývat

na víc než jen na jídlo a nájem. Takže se začíná odměňovat. „Loni jsem

si zavedl volné neděle a letos

na jaře k nim slavnostně přidal

i soboty,“ směje se. Pomáhají mu

čtyři brigádníci – chce firmu pomalu

chystat na to, aby zvládla pár týdnů

běžet i bez něj.

Dovolenou si za pět let, které tráví

ve skleníku, zatím nedopřál. Čerstvou novinkou je, že už v areálu

zahradnictví nebydlí, odstěhoval se

k přítelkyni. Zdá se, že samotářské

roky, do kterých Vítka obhospodařování čtyř set metrů čtverečních

zprvu zpustlých skleníků uvrhlo,

pomalu, ale jistě končí.

„První zima byla hnusná. Když

jsem se pokoušel ve skleníku topit,

musel jsem pořád přikládat, takže

jsem nespal ani dvě hodiny v kuse.

Jenže kotel byl ucpanej, špatně

spaloval a vlastně vodu nezahříval.

Průběžně jsem se tady trávil oxidem

uhelnatým, takže mi vypadaly vlasy

a vousy.“ Když myslel, že je na dně,

dokázalo se vždycky objevit ještě

nějaké hlubší. „Jakmile jsem klesnul

na to poslední, odrazil jsem se

a od té doby má všechno zlepšující

se tendenci, užívám si to. K tomu

jsou dna dobrá.“

Solidně je na tom Vítek i zdravotně.

Což není samozřejmost. Před třinácti

lety mu diagnostikovali roztroušenou sklerózu. První ataka byla silná,

ochrnul na polovinu těla, přestal

slyšet a nakonec i vidět. „Po dvou

týdnech mě propustili z nemocnice

s tím, že jsem pacoš a mám nárok

na invalidní důchod. Ale já se

rozhodnul, že invalida nejsem a pro

důchod si pojedu jedině na kriplkáře.

Nechci si nechat pomáhat, dokud to

není nutné.“

Když šel po prvním půlroce tvrdé

práce ve skleníku na testy, bylo

mu jasné, že dopadnou hrozně, byl

sedřený jak kůň, na umření. Doktoři

kroutili hlavou: všech čtyřicet markerů přesně na středních hodnotách,

ložisko sklerózy na mozku se zmenšilo. „Od té doby jsem absolvoval

asi deset odběrů a vždycky všechno

na středních hodnotách, to se snad

nepodaří ani člověku, který je oficiálně zdravej.“

Jednou týdně si píchá léky, po kterých mu je zle. „Má to průběh

jako silná chřipka, ale vím, že to

po dvaceti čtyřech hodinách přejde.

Takže si to načasuju, abych nemusel

sedat na kolo, zrovna když mi bude

nejhůř. Skleróza mě neomezuje. Je

to jen o tom, jak se člověk omezit

nechá.“

35