Kromě dlouhodobého podfinancování, které se teď bohužel začíná
stále víc projevovat, jsou to jednoznačně právě rodiče. Často jsou
konzervativnější než samotné školy.
Naprostá většina rodičů je spokojená
s tím, co se ve škole děje. A když už
něco řeší, tak jen jednotlivosti –
třeba když je učitel hrubý na děti
nebo že se v angličtině málo procvičují slovíčka. S celkovým systémem
jsou ale spokojeni. Myslím, že o něm
ani moc nepřemýšlejí. Důvěřují zkrátka tomu, čím sami prošli,
a ani si neumí představit, že by se
jejich děti mohly učit jinak. Svět se
neuvěřitelně mění, a my naše děti
učíme pořád stejně.
Může se postoj rodičů někdy změnit?
Myslím, že ano. Během posledních
pěti let rychle přibývá rodičů, kteří
takový systém nechtějí. Proto přihlásí dítě na soukromou školu nebo
založí vlastní – od prvního září se
v Česku otevře čtyřicet sedm nových
základních škol. Děti teď totiž začíná
do škol posílat generace, která vyrůstala po revoluci a nemá nic společného s totalitou. Roli určitě hraje taky
věk rodičů – dnes mají první dítě
kolem třicítky. Tedy v době, kdy mají
něco za sebou, vystudovali, chvíli
pracovali a vědí, jak svět funguje.
Taky si uvědomují, že jim toho škola
do života moc nedala, a chtějí pro
vlastní děti něco lepšího. Jsou to navíc opinion makeři, a tak je naděje, že
se postoj společnosti začne měnit.
Zmínil jste malé alternativní školy –
snahy o změnu u nás často přichází
zespodu. Proč se na tom víc nepodílí
i Ministerstvo školství?
Podle mě by musel přijít premiér,
pro kterého by bylo vzdělávání
opravdu priorita. Ministři školství
jsou totiž sami o sobě slabé figury.
Nemůžou skoro nic, tedy kromě
toho, že můžou spoustu věcí zkazit.
Na ministerstvu vymýšlejí pouze
jednotlivá opatření a různé předpisy, které mají dlouhodobě spíše
destruktivní dopady. S něčím, co by
pozitivně změnilo celý systém, už
dlouho nikdo nepřišel.
Jak by tedy podle vás mělo ministerstvo ideálně postupovat?
Kdo chce dělat změny ve velkém
podniku – a to české školství je,
protože zaměstnává 130 tisíc lidí –
měl by si nechat vypracovat analýzy
a studie proveditelnosti. Z nich
vybrat nejlepší variantu a vyzkoušet
ji v jednom kraji. Další kraje pak přidat, až když se vychytají chyby. Teprve ve chvíli, kdy se novinka opravdu
osvědčí, ji aplikovat na celý systém.
Přesně takhle to dělají ve Finsku.
Proč si z Finska nevezeme příklad?
Rozhodnutí u nás často dělají lidé,
kteří modernímu školství vůbec
nerozumějí. Třeba studie proveditelnosti se u nás poprvé dělaly, když
se přemýšlelo o povinném zavedení
posledního ročníku mateřské školy.
Zkoumaly se čtyři varianty a povinný poslední ročník vyšel jako
nejhorší z nich. Přesto se zavedl.
Vždyť je to prostě na hlavu. Sociální
demokracie to ale měla v programu.
Jak bude české školství vypadat
za dvacet let?
To nedokážu odhadnout. Za tu dobu
už nemusí Česko ani existovat nebo
tu může vládnout nějaký diktátor,
případně se dětem budou vkládat
do hlavy čipy hned po narození.
Svět se velmi rychle mění, takže
nemá smysl cokoli předvídat. Vsadil
bych ale na to, že stejně jako teď
školství vypadat nebude. Myslím,
že během deseti až patnácti let bude
masa rodičů se stávajícím systémem natolik nespokojená, že dojde
k podstatné změně. Ale k jaké, to
vám neřeknu.
ŠKOLA HROU
Jak to vypadá
ve ScioŠkole?
Podívejte se sami.
ONDŘEJ ŠTEFFL
Absolvoval Matematicko-fyzikální
fakultu Univerzity Karlovy a je
také kandidátem věd v sociologii.
V roce 1990 založil první
soukromou školu u nás – První
obnovené reálné gymnázium
(PORG). V roce 1995 založil
společnost Scio, kterou dodnes
vede. Ta se významně podílí
na přijímacím řízení na vysoké
a střední školy a obecně se
zabývá testováním vzdělávacích
výsledků škol i jednotlivců.
V posledních letech zdůrazňuje
význam a možnosti alternativních
způsobů vzdělávání. V září 2015
založil první ScioŠkolu. Letos
v září se k ní přidaly další tři.
K jeho zájmům a zálibám patří
snowboarding, windsurfing nebo
vaření.
45