Kromě dlouhodobého podfinancování, které se teď bohužel začíná

stále víc projevovat, jsou to jednoznačně právě rodiče. Často jsou

konzervativnější než samotné školy.

Naprostá většina rodičů je spokojená

s tím, co se ve škole děje. A když už

něco řeší, tak jen jednotlivosti –

třeba když je učitel hrubý na děti

nebo že se v angličtině málo procvičují slovíčka. S celkovým systémem

jsou ale spokojeni. Myslím, že o něm

ani moc nepřemýšlejí. Důvěřují zkrátka tomu, čím sami prošli,

a ani si neumí představit, že by se

jejich děti mohly učit jinak. Svět se

neuvěřitelně mění, a my naše děti

učíme pořád stejně.

Může se postoj rodičů někdy změnit?

Myslím, že ano. Během posledních

pěti let rychle přibývá rodičů, kteří

takový systém nechtějí. Proto přihlásí dítě na soukromou školu nebo

založí vlastní – od prvního září se

v Česku otevře čtyřicet sedm nových

základních škol. Děti teď totiž začíná

do škol posílat generace, která vyrůstala po revoluci a nemá nic společného s totalitou. Roli určitě hraje taky

věk rodičů – dnes mají první dítě

kolem třicítky. Tedy v době, kdy mají

něco za sebou, vystudovali, chvíli

pracovali a vědí, jak svět funguje.

Taky si uvědomují, že jim toho škola

do života moc nedala, a chtějí pro

vlastní děti něco lepšího. Jsou to navíc opinion makeři, a tak je naděje, že

se postoj společnosti začne měnit.

Zmínil jste malé alternativní školy –

snahy o změnu u nás často přichází

zespodu. Proč se na tom víc nepodílí

i Ministerstvo školství?

Podle mě by musel přijít premiér,

pro kterého by bylo vzdělávání

opravdu priorita. Ministři školství

jsou totiž sami o sobě slabé figury.

Nemůžou skoro nic, tedy kromě

toho, že můžou spoustu věcí zkazit.

Na ministerstvu vymýšlejí pouze

jednotlivá opatření a různé předpisy, které mají dlouhodobě spíše

destruktivní dopady. S něčím, co by

pozitivně změnilo celý systém, už

dlouho nikdo nepřišel.

Jak by tedy podle vás mělo ministerstvo ideálně postupovat?

Kdo chce dělat změny ve velkém

podniku – a to české školství je,

protože zaměstnává 130 tisíc lidí –

měl by si nechat vypracovat analýzy

a studie proveditelnosti. Z nich

vybrat nejlepší variantu a vyzkoušet

ji v jednom kraji. Další kraje pak přidat, až když se vychytají chyby. Teprve ve chvíli, kdy se novinka opravdu

osvědčí, ji aplikovat na celý systém.

Přesně takhle to dělají ve Finsku.

Proč si z Finska nevezeme příklad?

Rozhodnutí u nás často dělají lidé,

kteří modernímu školství vůbec

nerozumějí. Třeba studie proveditelnosti se u nás poprvé dělaly, když

se přemýšlelo o povinném zavedení

posledního ročníku mateřské školy.

Zkoumaly se čtyři varianty a povinný poslední ročník vyšel jako

nejhorší z nich. Přesto se zavedl.

Vždyť je to prostě na hlavu. Sociální

demokracie to ale měla v programu.

Jak bude české školství vypadat

za dvacet let?

To nedokážu odhadnout. Za tu dobu

už nemusí Česko ani existovat nebo

tu může vládnout nějaký diktátor,

případně se dětem budou vkládat

do hlavy čipy hned po narození.

Svět se velmi rychle mění, takže

nemá smysl cokoli předvídat. Vsadil

bych ale na to, že stejně jako teď

školství vypadat nebude. Myslím,

že během deseti až patnácti let bude

masa rodičů se stávajícím systémem natolik nespokojená, že dojde

k podstatné změně. Ale k jaké, to

vám neřeknu.

ŠKOLA HROU

Jak to vypadá

ve ScioŠkole?

Podívejte se sami.

ONDŘEJ ŠTEFFL

Absolvoval Matematicko-fyzikální

fakultu Univerzity Karlovy a je

také kandidátem věd v sociologii.

V roce 1990 založil první

soukromou školu u nás – První

obnovené reálné gymnázium

(PORG). V roce 1995 založil

společnost Scio, kterou dodnes

vede. Ta se významně podílí

na přijímacím řízení na vysoké

a střední školy a obecně se

zabývá testováním vzdělávacích

výsledků škol i jednotlivců.

V posledních letech zdůrazňuje

význam a možnosti alternativních

způsobů vzdělávání. V září 2015

založil první ScioŠkolu. Letos

v září se k ní přidaly další tři.

K jeho zájmům a zálibám patří

snowboarding, windsurfing nebo

vaření.

45