Kromě dlouhodobého podfinancování, které se teď bohužel začíná stále víc projevovat, jsou to jednoznačně právě rodiče. Často jsou konzervativnější než samotné školy. Naprostá většina rodičů je spokojená s tím, co se ve škole děje. A když už něco řeší, tak jen jednotlivosti – třeba když je učitel hrubý na děti nebo že se v angličtině málo procvičují slovíčka. S celkovým systémem jsou ale spokojeni. Myslím, že o něm ani moc nepřemýšlejí. Důvěřují zkrátka tomu, čím sami prošli, a ani si neumí představit, že by se jejich děti mohly učit jinak. Svět se neuvěřitelně mění, a my naše děti učíme pořád stejně. Může se postoj rodičů někdy změnit? Myslím, že ano. Během posledních pěti let rychle přibývá rodičů, kteří takový systém nechtějí. Proto přihlásí dítě na soukromou školu nebo založí vlastní – od prvního září se v Česku otevře čtyřicet sedm nových základních škol. Děti teď totiž začíná do škol posílat generace, která vyrůstala po revoluci a nemá nic společného s totalitou. Roli určitě hraje taky věk rodičů – dnes mají první dítě kolem třicítky. Tedy v době, kdy mají něco za sebou, vystudovali, chvíli pracovali a vědí, jak svět funguje. Taky si uvědomují, že jim toho škola do života moc nedala, a chtějí pro vlastní děti něco lepšího. Jsou to navíc opinion makeři, a tak je naděje, že se postoj společnosti začne měnit. Zmínil jste malé alternativní školy – snahy o změnu u nás často přichází zespodu. Proč se na tom víc nepodílí i Ministerstvo školství? Podle mě by musel přijít premiér, pro kterého by bylo vzdělávání

opravdu priorita. Ministři školství jsou totiž sami o sobě slabé figury. Nemůžou skoro nic, tedy kromě toho, že můžou spoustu věcí zkazit. Na ministerstvu vymýšlejí pouze jednotlivá opatření a různé předpisy, které mají dlouhodobě spíše destruktivní dopady. S něčím, co by pozitivně změnilo celý systém, už dlouho nikdo nepřišel. Jak by tedy podle vás mělo ministerstvo ideálně postupovat? Kdo chce dělat změny ve velkém podniku – a to české školství je, protože zaměstnává 130 tisíc lidí – měl by si nechat vypracovat analýzy a studie proveditelnosti. Z nich vybrat nejlepší variantu a vyzkoušet ji v jednom kraji. Další kraje pak přidat, až když se vychytají chyby. Teprve ve chvíli, kdy se novinka opravdu osvědčí, ji aplikovat na celý systém. Přesně takhle to dělají ve Finsku. Proč si z Finska nevezeme příklad? Rozhodnutí u nás často dělají lidé, kteří modernímu školství vůbec nerozumějí. Třeba studie proveditelnosti se u nás poprvé dělaly, když se přemýšlelo o povinném zavedení posledního ročníku mateřské školy. Zkoumaly se čtyři varianty a povinný poslední ročník vyšel jako nejhorší z nich. Přesto se zavedl. Vždyť je to prostě na hlavu. Sociální demokracie to ale měla v programu. Jak bude české školství vypadat za dvacet let? To nedokážu odhadnout. Za tu dobu už nemusí Česko ani existovat nebo tu může vládnout nějaký diktátor, případně se dětem budou vkládat do hlavy čipy hned po narození.

Svět se velmi rychle mění, takže nemá smysl cokoli předvídat. Vsadil bych ale na to, že stejně jako teď školství vypadat nebude. Myslím, že během deseti až patnácti let bude masa rodičů se stávajícím systémem natolik nespokojená, že dojde k podstatné změně. Ale k jaké, to vám neřeknu.

ŠKOLA HROU Jak to vypadá ve ScioŠkole? Podívejte se sami.

ONDŘEJ ŠTEFFL Absolvoval Matematicko-fyzikální fakultu Univerzity Karlovy a je také kandidátem věd v sociologii. V roce 1990 založil první soukromou školu u nás – První obnovené reálné gymnázium (PORG). V roce 1995 založil společnost Scio, kterou dodnes vede. Ta se významně podílí na přijímacím řízení na vysoké a střední školy a obecně se zabývá testováním vzdělávacích výsledků škol i jednotlivců. V posledních letech zdůrazňuje význam a možnosti alternativních způsobů vzdělávání. V září 2015 založil první ScioŠkolu. Letos v září se k ní přidaly další tři. K jeho zájmům a zálibám patří snowboarding, windsurfing nebo vaření. 45