PŘÍBĚH

Pankové začátky. Dnes je Salon Joshua prestižní kadeřnictví.

Lukáš čerstvě vychodil střední. Jeho první cesta po otevření hranic vede směr Berlín a Amsterodam. Nějaký čas stráví ve squatu v Kreuzbergu, svobodomyslné berlínské čtvrti, která je tradičně domovem bohémů všech kultur; zapadne každý, kdo jinde vyčnívá. Inspirace jsou plné ulice, na každém rohu postává partička vytuněných pankáčů. Lukáš nakoupí barvy na vlasy a veze je do Prahy. Doma s Matějem experimentují, na sobě i kamarádech. Brzy se ozývají taky známí známých. Salon Joshua otevírá krám v Propasti; píše se rok 1994. „Byl to kutloch, kde přespával jeden týpek z personálu klubu. Koberec, postel, jedna židle, na zdi zrcadlo. A sprchovej kout, kde se lidi shýbali do předklonu,“ vzpomíná Lukáš. Podnikat v oboru kadeřník nebyl plán, vyplynulo to živelně, samo. Matěj Homola podnik záhy opouští, aby se mohl naplno věnovat hudbě. Další štací kadeřnického studia (po Propasti) je zadní část skejtového obchodu Mystic Skates ve Štěpánské ulici, třetí Karlín. Nakonec se Joshua v roce 1996 usídluje na Vinohradech v hale Bohemians. 50

Barvit hlavy, stříhat číra ani dělat dredy po revoluci žádný salon nechtěl. Chopili se toho Lukáš Černý a Matěj Homola.

Lukáš už nestříhá. „Během dvou let se studio přetransformovalo z totálního undergroundu ve fashion kadeřnictví profesionální úrovně, ale neztratilo punkovou image. Ten proces pokračoval ještě deset let, ale v tenhle moment se to překlopilo v normální byznys.“

OSUDOVKA Tehdy ve studiu začíná stříhat Martina. Vyučila se kadeřnicí, ale v oboru pracovat nechce. Zkouší různá jiná zaměstnání, když se doslechne o salonu Joshua. „Někdo mi vykládal, že tam dělají dredy botama. A já – jak jako botama? Prý, že si zákazník lehne na zem a oni podrážkami bot žmoulají dredy o koberec. Tak to musím vidět, řekla jsem si.“ I když se ukáže, že legenda o žmoulání dredů na zemi je trochu přehnaná, Joshua ji nadchne. „Přišlo mi to hrozně pohodový, oproti klasickému křečovitému kadeřnickému modelu. Partička nadšenců, polozevlů. Bylo to jiný, líbilo se mi to. Takže jsem nastoupila.“ Pak se v rychlém sledu Lukášovi a Martině život obrací tak trochu naruby. „Z pracovního vztahu se stal

MATĚJ HOMOLA VZPOMÍNÁ „Hele, vole?“ „No?“ „Nezaložíme kadeřnictví?“ „Asi jo, vole…“ Tak proběhl dialog mezi mnou a Lukášem, se kterým jsme už pár let byli nerozluční kamarádi. Odehrál se na lavičce v parku na náměstí Jiřího z Lobkovic. Na stejný, jako jsme zakládali první Wohnout. Řešili jsme tam tenkrát s Lukášem dva problémy, které vyústily v myšlenku založit kadeřnictví. Ten první byl, že jsme hledali cestu, jak dělat to, co nás baví, tedy něco jiného než naše stávající povolání. Já fotil na volný noze komerční zakázky a Lukáš, původem tiskař, bydlel ve squatu a dělal cokoliv. Druhou věcí, která zavdala příčinu k založení salonu, byl tristní stav kadeřnictví v Česku. Tři roky po revoluci byl velikej problém nechat si na hlavě udělat něco avantgardnějšího.