PŘÍBĚH
Pankové začátky. Dnes je Salon Joshua prestižní kadeřnictví.
Lukáš čerstvě vychodil střední. Jeho
první cesta po otevření hranic vede
směr Berlín a Amsterodam. Nějaký
čas stráví ve squatu v Kreuzbergu,
svobodomyslné berlínské čtvrti,
která je tradičně domovem bohémů
všech kultur; zapadne každý, kdo
jinde vyčnívá. Inspirace jsou plné
ulice, na každém rohu postává partička vytuněných pankáčů. Lukáš
nakoupí barvy na vlasy a veze je
do Prahy. Doma s Matějem experimentují, na sobě i kamarádech.
Brzy se ozývají taky známí známých. Salon Joshua otevírá krám
v Propasti; píše se rok 1994.
„Byl to kutloch, kde přespával jeden
týpek z personálu klubu. Koberec,
postel, jedna židle, na zdi zrcadlo.
A sprchovej kout, kde se lidi shýbali
do předklonu,“ vzpomíná Lukáš.
Podnikat v oboru kadeřník nebyl
plán, vyplynulo to živelně, samo.
Matěj Homola podnik záhy opouští,
aby se mohl naplno věnovat hudbě.
Další štací kadeřnického studia
(po Propasti) je zadní část skejtového
obchodu Mystic Skates ve Štěpánské ulici, třetí Karlín. Nakonec se
Joshua v roce 1996 usídluje na Vinohradech v hale Bohemians.
50
Barvit hlavy, stříhat číra ani dělat dredy po revoluci žádný salon
nechtěl. Chopili se toho Lukáš Černý a Matěj Homola.
Lukáš už nestříhá. „Během dvou let
se studio přetransformovalo z totálního undergroundu ve fashion
kadeřnictví profesionální úrovně,
ale neztratilo punkovou image. Ten
proces pokračoval ještě deset let, ale
v tenhle moment se to překlopilo
v normální byznys.“
OSUDOVKA
Tehdy ve studiu začíná stříhat
Martina. Vyučila se kadeřnicí, ale
v oboru pracovat nechce. Zkouší
různá jiná zaměstnání, když se
doslechne o salonu Joshua. „Někdo
mi vykládal, že tam dělají dredy botama. A já – jak jako botama? Prý,
že si zákazník lehne na zem a oni
podrážkami bot žmoulají dredy
o koberec. Tak to musím vidět, řekla
jsem si.“ I když se ukáže, že legenda
o žmoulání dredů na zemi je trochu
přehnaná, Joshua ji nadchne. „Přišlo mi to hrozně pohodový, oproti
klasickému křečovitému kadeřnickému modelu. Partička nadšenců,
polozevlů. Bylo to jiný, líbilo se mi
to. Takže jsem nastoupila.“
Pak se v rychlém sledu Lukášovi
a Martině život obrací tak trochu
naruby. „Z pracovního vztahu se stal
MATĚJ HOMOLA
VZPOMÍNÁ
„Hele, vole?“
„No?“
„Nezaložíme kadeřnictví?“
„Asi jo, vole…“
Tak proběhl dialog mezi mnou a Lukášem, se kterým jsme už pár let byli nerozluční kamarádi. Odehrál se na lavičce
v parku na náměstí Jiřího z Lobkovic.
Na stejný, jako jsme zakládali první
Wohnout. Řešili jsme tam tenkrát
s Lukášem dva problémy, které vyústily
v myšlenku založit kadeřnictví. Ten první byl, že jsme hledali cestu, jak dělat to,
co nás baví, tedy něco jiného než naše
stávající povolání. Já fotil na volný noze
komerční zakázky a Lukáš, původem
tiskař, bydlel ve squatu a dělal cokoliv.
Druhou věcí, která zavdala příčinu k založení salonu, byl tristní stav kadeřnictví
v Česku. Tři roky po revoluci byl velikej
problém nechat si na hlavě udělat něco
avantgardnějšího.