PŘÍBĚH

Pankové začátky. Dnes je Salon Joshua prestižní kadeřnictví.

Lukáš čerstvě vychodil střední. Jeho

první cesta po otevření hranic vede

směr Berlín a Amsterodam. Nějaký

čas stráví ve squatu v Kreuzbergu,

svobodomyslné berlínské čtvrti,

která je tradičně domovem bohémů

všech kultur; zapadne každý, kdo

jinde vyčnívá. Inspirace jsou plné

ulice, na každém rohu postává partička vytuněných pankáčů. Lukáš

nakoupí barvy na vlasy a veze je

do Prahy. Doma s Matějem experimentují, na sobě i kamarádech.

Brzy se ozývají taky známí známých. Salon Joshua otevírá krám

v Propasti; píše se rok 1994.

„Byl to kutloch, kde přespával jeden

týpek z personálu klubu. Koberec,

postel, jedna židle, na zdi zrcadlo.

A sprchovej kout, kde se lidi shýbali

do předklonu,“ vzpomíná Lukáš.

Podnikat v oboru kadeřník nebyl

plán, vyplynulo to živelně, samo.

Matěj Homola podnik záhy opouští,

aby se mohl naplno věnovat hudbě.

Další štací kadeřnického studia

(po Propasti) je zadní část skejtového

obchodu Mystic Skates ve Štěpánské ulici, třetí Karlín. Nakonec se

Joshua v roce 1996 usídluje na Vinohradech v hale Bohemians.

50

Barvit hlavy, stříhat číra ani dělat dredy po revoluci žádný salon

nechtěl. Chopili se toho Lukáš Černý a Matěj Homola.

Lukáš už nestříhá. „Během dvou let

se studio přetransformovalo z totálního undergroundu ve fashion

kadeřnictví profesionální úrovně,

ale neztratilo punkovou image. Ten

proces pokračoval ještě deset let, ale

v tenhle moment se to překlopilo

v normální byznys.“

OSUDOVKA

Tehdy ve studiu začíná stříhat

Martina. Vyučila se kadeřnicí, ale

v oboru pracovat nechce. Zkouší

různá jiná zaměstnání, když se

doslechne o salonu Joshua. „Někdo

mi vykládal, že tam dělají dredy botama. A já – jak jako botama? Prý,

že si zákazník lehne na zem a oni

podrážkami bot žmoulají dredy

o koberec. Tak to musím vidět, řekla

jsem si.“ I když se ukáže, že legenda

o žmoulání dredů na zemi je trochu

přehnaná, Joshua ji nadchne. „Přišlo mi to hrozně pohodový, oproti

klasickému křečovitému kadeřnickému modelu. Partička nadšenců,

polozevlů. Bylo to jiný, líbilo se mi

to. Takže jsem nastoupila.“

Pak se v rychlém sledu Lukášovi

a Martině život obrací tak trochu

naruby. „Z pracovního vztahu se stal

MATĚJ HOMOLA

VZPOMÍNÁ

„Hele, vole?“

„No?“

„Nezaložíme kadeřnictví?“

„Asi jo, vole…“

Tak proběhl dialog mezi mnou a Lukášem, se kterým jsme už pár let byli nerozluční kamarádi. Odehrál se na lavičce

v parku na náměstí Jiřího z Lobkovic.

Na stejný, jako jsme zakládali první

Wohnout. Řešili jsme tam tenkrát

s Lukášem dva problémy, které vyústily

v myšlenku založit kadeřnictví. Ten první byl, že jsme hledali cestu, jak dělat to,

co nás baví, tedy něco jiného než naše

stávající povolání. Já fotil na volný noze

komerční zakázky a Lukáš, původem

tiskař, bydlel ve squatu a dělal cokoliv.

Druhou věcí, která zavdala příčinu k založení salonu, byl tristní stav kadeřnictví

v Česku. Tři roky po revoluci byl velikej

problém nechat si na hlavě udělat něco

avantgardnějšího.