MARTIN BARRY

ARCHITEKT, RESITE

MIMI NGUYEN HOANG LAN

NÁVRHÁŘKA, LA FEMME MIMI

ERIK BEST

NOVINÁŘ, VYDAVATEL FLEET SHEET

Život v Praze je určitě k žití, ale

chybí tu vážnější přístup k investování do veřejných prostranství

a veřejné architektury. Měl jsem

štěstí, že jsem mohl navrhovat

některá z nejvyhledávanějších veřejných prostranství v New Yorku,

odkud pocházím, a parky na nábřežích v několika velkých amerických

i světových městech. Jako architekt miluju newyorskou investiční

strategii, veřejnou i soukromou.

To město je díky ní lepší a přitažlivější místo k životu. Užívám si tam

možnost zajít si do spousty kvalitních parků, parčíků nebo na nábřeží

kousek od svého bytu. V Praze

a v dalších městech střední a východní Evropy jsou veřejná prostranství smutná. Zařízení rozbité,

žádná údržba, na nábřeží minimální

možnosti pro rodiny s dětmi, kromě

pití alkoholu a posedávání na zemi.

Přál bych si, aby investoři a obce

dokázali vidět veřejná prostranství jako investiční možnosti a aby

veškeré dění na nich nemuselo

vždycky vycházet odzdola. Proto

jsem tu založil firmu, která se snaží

měnit prostředí k životu.

V Česku se mi nejvíc líbí lesy. Jsou

tak čisté a bezpečné. Třeba ve Vietnamu se v lese moc neprojdete, protože

je tam spousta hadů a jedovatých

pavouků. Takže procházka v českém

lese je pro mě stejně skvělá jako ležet

na pláži ve Vietnamu. Akorát do lesa

teď můžu každý víkend. Miluji, když

je kolem mě mech a když se můžu

dívat do korun stromů, dýchat čistý

vzduch, sem tam se potkat s nějakou

srnkou nebo zajícem. Po 23 letech

v Česku jsem se navíc naučila

sbírat houby a hrozně si to užívám.

Jen pak už v lese tolik nekoukám

do korun stromů, ale pořád sjíždím

pohledem na zem.

A co mi nejvíc vadí? Po těch letech,

co tady žiju, už skoro nic, protože

jsme si na všechny negativní věci

zvykla. Kdybych měla ale něco přeci

jen uvést, tak asi to, že tu některým

lidem chybí vůle a motivace k práci.

Někdo třeba odjede na dovolenou

a kvůli tomu nestihne odevzdat

práci v termínu. Když pak říkám, že

to takhle nejde, tak mi odpoví, že

nejsme ve Vietnamu. Chvíli na to si

ale stěžuje, že má málo peněz.

I 25 let poté, co jsem se přistěhoval

do Prahy, se každé ráno probouzím

s pocitem zvědavosti, co se zase přes

noc v tom našem malém českém

rybníčku událo. Většinou jde o nějaký

skandál v byznysu nebo v politice,

a na ty jsem už zvyklý, protože je

v práci analyzuji a píši o nich. O Česko se v tomto ohledu nebojím o nic

víc než o ostatní příslušníky západní

civilizace.

Co mě ale dennodenně dráždí, jsou

drobnosti, kterými se Češi neustále sabotují. Třeba když se revizoři

v metru zaměřují na cizince nebo

když dává v sobotu městská policie

lístky za špatné parkování autům

s německou značkou na jinak

prázdné ulici. Určitě se nám to

časem vrátí. Češi umějí být v tomto

ohledu docela krátkozrací mizerové.

Když ale Čechy poznáte osobně,

většinou jde o skvělé lidi. A to mě

tu drží.

55