MARTIN BARRY
ARCHITEKT, RESITE
MIMI NGUYEN HOANG LAN
NÁVRHÁŘKA, LA FEMME MIMI
ERIK BEST
NOVINÁŘ, VYDAVATEL FLEET SHEET
Život v Praze je určitě k žití, ale
chybí tu vážnější přístup k investování do veřejných prostranství
a veřejné architektury. Měl jsem
štěstí, že jsem mohl navrhovat
některá z nejvyhledávanějších veřejných prostranství v New Yorku,
odkud pocházím, a parky na nábřežích v několika velkých amerických
i světových městech. Jako architekt miluju newyorskou investiční
strategii, veřejnou i soukromou.
To město je díky ní lepší a přitažlivější místo k životu. Užívám si tam
možnost zajít si do spousty kvalitních parků, parčíků nebo na nábřeží
kousek od svého bytu. V Praze
a v dalších městech střední a východní Evropy jsou veřejná prostranství smutná. Zařízení rozbité,
žádná údržba, na nábřeží minimální
možnosti pro rodiny s dětmi, kromě
pití alkoholu a posedávání na zemi.
Přál bych si, aby investoři a obce
dokázali vidět veřejná prostranství jako investiční možnosti a aby
veškeré dění na nich nemuselo
vždycky vycházet odzdola. Proto
jsem tu založil firmu, která se snaží
měnit prostředí k životu.
V Česku se mi nejvíc líbí lesy. Jsou
tak čisté a bezpečné. Třeba ve Vietnamu se v lese moc neprojdete, protože
je tam spousta hadů a jedovatých
pavouků. Takže procházka v českém
lese je pro mě stejně skvělá jako ležet
na pláži ve Vietnamu. Akorát do lesa
teď můžu každý víkend. Miluji, když
je kolem mě mech a když se můžu
dívat do korun stromů, dýchat čistý
vzduch, sem tam se potkat s nějakou
srnkou nebo zajícem. Po 23 letech
v Česku jsem se navíc naučila
sbírat houby a hrozně si to užívám.
Jen pak už v lese tolik nekoukám
do korun stromů, ale pořád sjíždím
pohledem na zem.
A co mi nejvíc vadí? Po těch letech,
co tady žiju, už skoro nic, protože
jsme si na všechny negativní věci
zvykla. Kdybych měla ale něco přeci
jen uvést, tak asi to, že tu některým
lidem chybí vůle a motivace k práci.
Někdo třeba odjede na dovolenou
a kvůli tomu nestihne odevzdat
práci v termínu. Když pak říkám, že
to takhle nejde, tak mi odpoví, že
nejsme ve Vietnamu. Chvíli na to si
ale stěžuje, že má málo peněz.
I 25 let poté, co jsem se přistěhoval
do Prahy, se každé ráno probouzím
s pocitem zvědavosti, co se zase přes
noc v tom našem malém českém
rybníčku událo. Většinou jde o nějaký
skandál v byznysu nebo v politice,
a na ty jsem už zvyklý, protože je
v práci analyzuji a píši o nich. O Česko se v tomto ohledu nebojím o nic
víc než o ostatní příslušníky západní
civilizace.
Co mě ale dennodenně dráždí, jsou
drobnosti, kterými se Češi neustále sabotují. Třeba když se revizoři
v metru zaměřují na cizince nebo
když dává v sobotu městská policie
lístky za špatné parkování autům
s německou značkou na jinak
prázdné ulici. Určitě se nám to
časem vrátí. Češi umějí být v tomto
ohledu docela krátkozrací mizerové.
Když ale Čechy poznáte osobně,
většinou jde o skvělé lidi. A to mě
tu drží.
55