MARTIN BARRY ARCHITEKT, RESITE

MIMI NGUYEN HOANG LAN NÁVRHÁŘKA, LA FEMME MIMI

ERIK BEST NOVINÁŘ, VYDAVATEL FLEET SHEET

Život v Praze je určitě k žití, ale chybí tu vážnější přístup k investování do veřejných prostranství a veřejné architektury. Měl jsem štěstí, že jsem mohl navrhovat některá z nejvyhledávanějších veřejných prostranství v New Yorku, odkud pocházím, a parky na nábřežích v několika velkých amerických i světových městech. Jako architekt miluju newyorskou investiční strategii, veřejnou i soukromou. To město je díky ní lepší a přitažlivější místo k životu. Užívám si tam možnost zajít si do spousty kvalitních parků, parčíků nebo na nábřeží kousek od svého bytu. V Praze a v dalších městech střední a východní Evropy jsou veřejná prostranství smutná. Zařízení rozbité, žádná údržba, na nábřeží minimální možnosti pro rodiny s dětmi, kromě pití alkoholu a posedávání na zemi. Přál bych si, aby investoři a obce dokázali vidět veřejná prostranství jako investiční možnosti a aby veškeré dění na nich nemuselo vždycky vycházet odzdola. Proto jsem tu založil firmu, která se snaží měnit prostředí k životu.

V Česku se mi nejvíc líbí lesy. Jsou tak čisté a bezpečné. Třeba ve Vietnamu se v lese moc neprojdete, protože je tam spousta hadů a jedovatých pavouků. Takže procházka v českém lese je pro mě stejně skvělá jako ležet na pláži ve Vietnamu. Akorát do lesa teď můžu každý víkend. Miluji, když je kolem mě mech a když se můžu dívat do korun stromů, dýchat čistý vzduch, sem tam se potkat s nějakou srnkou nebo zajícem. Po 23 letech v Česku jsem se navíc naučila sbírat houby a hrozně si to užívám. Jen pak už v lese tolik nekoukám do korun stromů, ale pořád sjíždím pohledem na zem. A co mi nejvíc vadí? Po těch letech, co tady žiju, už skoro nic, protože jsme si na všechny negativní věci zvykla. Kdybych měla ale něco přeci jen uvést, tak asi to, že tu některým lidem chybí vůle a motivace k práci. Někdo třeba odjede na dovolenou a kvůli tomu nestihne odevzdat práci v termínu. Když pak říkám, že to takhle nejde, tak mi odpoví, že nejsme ve Vietnamu. Chvíli na to si ale stěžuje, že má málo peněz.

I 25 let poté, co jsem se přistěhoval do Prahy, se každé ráno probouzím s pocitem zvědavosti, co se zase přes noc v tom našem malém českém rybníčku událo. Většinou jde o nějaký skandál v byznysu nebo v politice, a na ty jsem už zvyklý, protože je v práci analyzuji a píši o nich. O Česko se v tomto ohledu nebojím o nic víc než o ostatní příslušníky západní civilizace. Co mě ale dennodenně dráždí, jsou drobnosti, kterými se Češi neustále sabotují. Třeba když se revizoři v metru zaměřují na cizince nebo když dává v sobotu městská policie lístky za špatné parkování autům s německou značkou na jinak prázdné ulici. Určitě se nám to časem vrátí. Češi umějí být v tomto ohledu docela krátkozrací mizerové. Když ale Čechy poznáte osobně, většinou jde o skvělé lidi. A to mě tu drží.

55