REPORTÁŽ
fág, obrovský hangár, který ho má
v zimě přikrýt.
žít právě její zaměstnanci, národní
experti a vědecká elita.
Jen tak mimochodem, na střechu
domů se ve městě dalo dostat odjakživa, i v dubnu 1986. Během desítek
hodin nejistoty, co se vlastně stalo,
někteří obyvatelé Pripjati pozorovali
hořící reaktor právě odsud. Že mají
raději zůstat doma a vůbec neotvírat
okna, nevěděli.
Tomu odpovídala životní úroveň.
Podle Panajotova se tu měsíční plat
pohyboval okolo 400 rublů, v případě jaderných expertů až 700 rublů,
zatímco v SSSR to podle statistického serveru Istmat.info tehdy bylo
v průměru zhruba 190 rublů. Život
v Pripjati byl za odměnu a místní
měli vše, co si mohli přát. Supermarket s jinak nedostupným zbožím,
který byl po Moskvě vůbec druhým
v SSSR. Plavecký bazén Azuro, sportovní komplex Avantgard, fotbalový
stadion, několik kin a restaurací
s tanečním parketem.
Ze samotné Pripjati vidíme minimum. Až se nechce věřit, že na tomto místě žilo padesát tisíc lidí, byť
v panelových „králíkárnách“. Třicet
let nepřítomnosti člověka udělalo
své a z města se stal les. Pětipatrové
paneláky stromy dávno přerostly, z devítipatrovek vidíme sotva
střechy.
Vracíme se dolů. V několika patrech chodba délce schodiště nestačí,
takže schody vedou přes lodžii.
Ve výklenku domu se válí hromada
knih, pokud chceme projít, musíme po nich. Kdysi se tu nacházela
veřejná knihovna. „Bylo to běžné,
snažili se, aby se tu lidem žilo co
nejlépe,“ vysvětluje sotva třicetiletý
Ukrajinec Alexandr Panajotov. V Pripjati je počtvrté a dělá asistenta naší
průvodkyni, příště ho čeká vlastní
exkurze. „Toto město stavěli úplně
jinak než ta předchozí. Dbali na to,
aby bylo všude dost místa pro děti,
aby tu byl dostatek zeleně, aby byly
ulice prostorné,“ pokračuje.
MĚSTO PRO ELITU
Pripjať se měla stát rájem na zemi.
Nebo alespoň v Sovětském svazu.
To se během její krátké existence
v podstatě dařilo. Město se začalo
stavět v roce 1970, ve stejnou dobu
jako nedaleká elektrárna – a měli tu
62
Přibýt měl i zábavní park. Ten si
ale obyvatelé již neužili, protože
otevření se plánovalo na 1. května
1986. „Říká se, že pár hodin před
evakuací byly atrakce spuštěny, aby
se odvrátila pozornost od havárie.
Nikde to však není oficiálně potvrzené,“ dodává Panajotov. Slavné ruské
kolo, které je dnes zřejmě hlavním
symbolem Pripjati, reziví.
Vlézt do kabinky a vyfotografovat
se v ní můžete, radioaktivita se tu
pohybuje na desetinách, nejvýš
na jednotkách mikrosievertů za hodinu. To je zhruba milionkrát méně,
než činí smrtelná dávka. Houpačka
se rozpadla a válí se o několik desítek metrů dál. Autíčka ztratila své
kdysi pestré barvy a celá autodráha
je prorostlá trávou.
PRO ZDRAVÍ LIDU
Zajímavý osud měl i místní bazén.
Ten totiž fungoval až do roku 1998,
tedy ještě dvanáct let po jaderné
havárii – koupat se do něj chodili
zaměstnanci elektrárny. Zavřen byl
Na většině míst v zóně se radiace pohybuje
na desetinách mikrosievertů, tedy na
miniaturním zlomku smrtelné dávky.
Školní třída. Zeměpis se tu už neučí...