REPORTÁŽ

fág, obrovský hangár, který ho má

v zimě přikrýt.

žít právě její zaměstnanci, národní

experti a vědecká elita.

Jen tak mimochodem, na střechu

domů se ve městě dalo dostat odjakživa, i v dubnu 1986. Během desítek

hodin nejistoty, co se vlastně stalo,

někteří obyvatelé Pripjati pozorovali

hořící reaktor právě odsud. Že mají

raději zůstat doma a vůbec neotvírat

okna, nevěděli.

Tomu odpovídala životní úroveň.

Podle Panajotova se tu měsíční plat

pohyboval okolo 400 rublů, v případě jaderných expertů až 700 rublů,

zatímco v SSSR to podle statistického serveru Istmat.info tehdy bylo

v průměru zhruba 190 rublů. Život

v Pripjati byl za odměnu a místní

měli vše, co si mohli přát. Supermarket s jinak nedostupným zbožím,

který byl po Moskvě vůbec druhým

v SSSR. Plavecký bazén Azuro, sportovní komplex Avantgard, fotbalový

stadion, několik kin a restaurací

s tanečním parketem.

Ze samotné Pripjati vidíme minimum. Až se nechce věřit, že na tomto místě žilo padesát tisíc lidí, byť

v panelových „králíkárnách“. Třicet

let nepřítomnosti člověka udělalo

své a z města se stal les. Pětipatrové

paneláky stromy dávno přerostly, z devítipatrovek vidíme sotva

střechy.

Vracíme se dolů. V několika patrech chodba délce schodiště nestačí,

takže schody vedou přes lodžii.

Ve výklenku domu se válí hromada

knih, pokud chceme projít, musíme po nich. Kdysi se tu nacházela

veřejná knihovna. „Bylo to běžné,

snažili se, aby se tu lidem žilo co

nejlépe,“ vysvětluje sotva třicetiletý

Ukrajinec Alexandr Panajotov. V Pripjati je počtvrté a dělá asistenta naší

průvodkyni, příště ho čeká vlastní

exkurze. „Toto město stavěli úplně

jinak než ta předchozí. Dbali na to,

aby bylo všude dost místa pro děti,

aby tu byl dostatek zeleně, aby byly

ulice prostorné,“ pokračuje.

MĚSTO PRO ELITU

Pripjať se měla stát rájem na zemi.

Nebo alespoň v Sovětském svazu.

To se během její krátké existence

v podstatě dařilo. Město se začalo

stavět v roce 1970, ve stejnou dobu

jako nedaleká elektrárna – a měli tu

62

Přibýt měl i zábavní park. Ten si

ale obyvatelé již neužili, protože

otevření se plánovalo na 1. května

1986. „Říká se, že pár hodin před

evakuací byly atrakce spuštěny, aby

se odvrátila pozornost od havárie.

Nikde to však není oficiálně potvrzené,“ dodává Panajotov. Slavné ruské

kolo, které je dnes zřejmě hlavním

symbolem Pripjati, reziví.

Vlézt do kabinky a vyfotografovat

se v ní můžete, radioaktivita se tu

pohybuje na desetinách, nejvýš

na jednotkách mikrosievertů za hodinu. To je zhruba milionkrát méně,

než činí smrtelná dávka. Houpačka

se rozpadla a válí se o několik desítek metrů dál. Autíčka ztratila své

kdysi pestré barvy a celá autodráha

je prorostlá trávou.

PRO ZDRAVÍ LIDU

Zajímavý osud měl i místní bazén.

Ten totiž fungoval až do roku 1998,

tedy ještě dvanáct let po jaderné

havárii – koupat se do něj chodili

zaměstnanci elektrárny. Zavřen byl

Na většině míst v zóně se radiace pohybuje

na desetinách mikrosievertů, tedy na

miniaturním zlomku smrtelné dávky.

Školní třída. Zeměpis se tu už neučí...