REPORTÁŽ

fág, obrovský hangár, který ho má v zimě přikrýt.

žít právě její zaměstnanci, národní experti a vědecká elita.

Jen tak mimochodem, na střechu domů se ve městě dalo dostat odjakživa, i v dubnu 1986. Během desítek hodin nejistoty, co se vlastně stalo, někteří obyvatelé Pripjati pozorovali hořící reaktor právě odsud. Že mají raději zůstat doma a vůbec neotvírat okna, nevěděli.

Tomu odpovídala životní úroveň. Podle Panajotova se tu měsíční plat pohyboval okolo 400 rublů, v případě jaderných expertů až 700 rublů, zatímco v SSSR to podle statistického serveru Istmat.info tehdy bylo v průměru zhruba 190 rublů. Život v Pripjati byl za odměnu a místní měli vše, co si mohli přát. Supermarket s jinak nedostupným zbožím, který byl po Moskvě vůbec druhým v SSSR. Plavecký bazén Azuro, sportovní komplex Avantgard, fotbalový stadion, několik kin a restaurací s tanečním parketem.

Ze samotné Pripjati vidíme minimum. Až se nechce věřit, že na tomto místě žilo padesát tisíc lidí, byť v panelových „králíkárnách“. Třicet let nepřítomnosti člověka udělalo své a z města se stal les. Pětipatrové paneláky stromy dávno přerostly, z devítipatrovek vidíme sotva střechy. Vracíme se dolů. V několika patrech chodba délce schodiště nestačí, takže schody vedou přes lodžii. Ve výklenku domu se válí hromada knih, pokud chceme projít, musíme po nich. Kdysi se tu nacházela veřejná knihovna. „Bylo to běžné, snažili se, aby se tu lidem žilo co nejlépe,“ vysvětluje sotva třicetiletý Ukrajinec Alexandr Panajotov. V Pripjati je počtvrté a dělá asistenta naší průvodkyni, příště ho čeká vlastní exkurze. „Toto město stavěli úplně jinak než ta předchozí. Dbali na to, aby bylo všude dost místa pro děti, aby tu byl dostatek zeleně, aby byly ulice prostorné,“ pokračuje.

MĚSTO PRO ELITU Pripjať se měla stát rájem na zemi. Nebo alespoň v Sovětském svazu. To se během její krátké existence v podstatě dařilo. Město se začalo stavět v roce 1970, ve stejnou dobu jako nedaleká elektrárna – a měli tu 62

Přibýt měl i zábavní park. Ten si ale obyvatelé již neužili, protože otevření se plánovalo na 1. května 1986. „Říká se, že pár hodin před evakuací byly atrakce spuštěny, aby se odvrátila pozornost od havárie. Nikde to však není oficiálně potvrzené,“ dodává Panajotov. Slavné ruské kolo, které je dnes zřejmě hlavním symbolem Pripjati, reziví. Vlézt do kabinky a vyfotografovat se v ní můžete, radioaktivita se tu pohybuje na desetinách, nejvýš na jednotkách mikrosievertů za hodinu. To je zhruba milionkrát méně, než činí smrtelná dávka. Houpačka se rozpadla a válí se o několik desítek metrů dál. Autíčka ztratila své kdysi pestré barvy a celá autodráha je prorostlá trávou.

PRO ZDRAVÍ LIDU Zajímavý osud měl i místní bazén. Ten totiž fungoval až do roku 1998, tedy ještě dvanáct let po jaderné havárii – koupat se do něj chodili zaměstnanci elektrárny. Zavřen byl

Na většině míst v zóně se radiace pohybuje na desetinách mikrosievertů, tedy na miniaturním zlomku smrtelné dávky. Školní třída. Zeměpis se tu už neučí...