REPORTÁŽ

paradoxně kvůli tomu, že ho Kyjev

přestal dotovat, od té doby se dno

i stěny pokrývají plísní.

Na hodinách na stěně se zastavil čas,

pod nohama nám křupe sklo z oken,

které se tu, podobně jako v mnoha

dalších budovách v Pripjati, vysypalo. Stěna pod skokanským můstkem

je pomalovaná graffiti, dveře od převlékáren vypáčené. Procházíme

šatnami a dostáváme se do prostorné

tělocvičny. Část prken v podlaze zřejmě vandalové vylámali a poházeli

okolo, takže si musíme dávat pozor

na ostré hřebíky, které z nich trčí.

Na stěně deska na basketbalový koš,

ten je ale také pryč.

Co naopak zůstalo, je spousta

dobových plakátů, se kterými se

setkáváme všude. Na některých

jsou jen „vzdělávací“ slogany,

které pobízejí kolemjdoucí jednou

ke sportu, podruhé, aby neholdovali

alkoholu. Jindy jde o čirou propagandu. Zřejmě nejabsurdněji působí

nápis na střeše nemocnice, který

hlásá: Zdraví lidu – bohatství vlasti.

Pokud si chcete text přečíst z některé z okolních „šestnáctipatrovek“,

nevyhnete se panoramatu elektrárny těsně za obrovskými písmeny.

Právě do této nemocnice přitom už

dvě a půl hodiny po havárii přivezli

první zraněné, personál elektrárny,

požárníky a likvidátory. Na jejich

osobní předměty tu nenarazíte, kvůli

vysoké radioaktivitě jsou údajně

ukryté ve sklepě, stejně jako použité

ložní prádlo. Například u vchodu

ale zůstal hadr, kterým si některý

z hasičů otíral boty. Pokud k němu

přiblížíte Geigerův počítač, údaje

na obrazovce vzrostou zhruba dvěstěkrát. Stačí popojít a číslo spadne

zpátky dolů.

64

Samotná nemocnice je obří labyrint.

V čekárně zůstala uschlá květina,

na stěnách informace o provozních

hodinách a rozpisu služeb. Ordinace s dávno prošlými léky, včetně

anestetik, a hromada zachovalé

zdravotní dokumentace. Mám pocit,

že se vzduchem dodnes vznáší pach

dezinfekce.

Polovinu prvního patra zabírá

gynekologické oddělení. Strohý

porodní sál, který připomíná spíš

středověkou mučírnu, pokoj se

zhruba desítkou železných postýlek pro novorozeňata, vedle pak

místnost na vodoléčbu. Místo vody

se dnes v rezavé vaně hromadí

opadaná omítka.

POZOR, DĚTI

Silným zážitkem je také návštěva

základní školy. Celkem jich ve městě

bylo pět a další měli politici v plánu,

protože dětí přibývalo – ročně okolo

tisícovky. Když si uvědomíme, o jak

mladé město šlo, působí tragédie

v Pripjati ještě mrazivěji. Průměrný

věk obyvatel tu byl 26 let. Mladí lidé,

kteří si teprve začali zařizovat vlastní

život. A ten měl být lepší než na většině míst SSSR. Že místní nastupují

„s atomovým věkem k prosperitě“,

dodnes informuje i plakát v kabinetu

dějepisu.

Samotné třídy opět připomínají ty

naše, samozřejmě až na vysklená

okna, nepořádek a urvaná světla.

Řada podlah je navíc pokrytá knihami. Překračujeme učebnice abecedy

pro nejmenší, publikaci o Leninovi i učebnici přírodopisu, která je

zrovna otevřena na stránce s obrázky

vyhynulých tvorů. Krom dinosaurů

je tu z jakéhosi důvodu nakreslen

i sovětský autobus.

ZACHYTIT

OKAMŽIK PŘED

KONCEM

Vydávají se do opuštěných budov

a ruin, aby zachytili prchavý

okamžik před zánikem. Dlouho

byl urbex tajnou činností skupiny

nadšenců. Dnes se stává vyhledávaným koníčkem. Rozhovor

s urbexerkou Katkou Havlíkovou.

Zatímco třídy a kabinety působí

navzdory nepořádku opravdově, tak

jak je učitelé a žáci opustili, spodní

hala u šaten je už dnes spíše naaranžovaná pro turisty. Školní židle, na ní

panenka v plynové masce, desítky

dalších masek poházených okolo.

Údajně je hasiči ve spěchu vyházeli,

když mířili k hořícímu čtvrtému reaktoru, na žádnou jinou než dětskou

velikost tu ovšem nenarazili.

Ze školy pokračujeme dál lesem.

Občas se z něj vyloupne další opuštěná budova. Panelák, požární stanice,

kino. I přes oblečení nás celou dobu

zuřivě koušou komáři. Prodíráme se

houštím a vysokou trávou, míjíme

obří pampelišky, přemýšlíme, jak

moc jsou všechny tyto květiny, větve

a breberky radioaktivní, a netušíme,

jestli jdeme zrovna po ulici Přátelství

národů, Hrdinů Stalingradu nebo

Leninově. Že zrovna tudy jezdila

auta, občas připomene jen dopravní

značka, která trčí mezi stromy. Například: „Pozor, děti“.