REPORTÁŽ

paradoxně kvůli tomu, že ho Kyjev přestal dotovat, od té doby se dno i stěny pokrývají plísní. Na hodinách na stěně se zastavil čas, pod nohama nám křupe sklo z oken, které se tu, podobně jako v mnoha dalších budovách v Pripjati, vysypalo. Stěna pod skokanským můstkem je pomalovaná graffiti, dveře od převlékáren vypáčené. Procházíme šatnami a dostáváme se do prostorné tělocvičny. Část prken v podlaze zřejmě vandalové vylámali a poházeli okolo, takže si musíme dávat pozor na ostré hřebíky, které z nich trčí. Na stěně deska na basketbalový koš, ten je ale také pryč. Co naopak zůstalo, je spousta dobových plakátů, se kterými se setkáváme všude. Na některých jsou jen „vzdělávací“ slogany, které pobízejí kolemjdoucí jednou ke sportu, podruhé, aby neholdovali alkoholu. Jindy jde o čirou propagandu. Zřejmě nejabsurdněji působí nápis na střeše nemocnice, který hlásá: Zdraví lidu – bohatství vlasti. Pokud si chcete text přečíst z některé z okolních „šestnáctipatrovek“, nevyhnete se panoramatu elektrárny těsně za obrovskými písmeny. Právě do této nemocnice přitom už dvě a půl hodiny po havárii přivezli první zraněné, personál elektrárny, požárníky a likvidátory. Na jejich osobní předměty tu nenarazíte, kvůli vysoké radioaktivitě jsou údajně ukryté ve sklepě, stejně jako použité ložní prádlo. Například u vchodu ale zůstal hadr, kterým si některý z hasičů otíral boty. Pokud k němu přiblížíte Geigerův počítač, údaje na obrazovce vzrostou zhruba dvěstěkrát. Stačí popojít a číslo spadne zpátky dolů. 64

Samotná nemocnice je obří labyrint. V čekárně zůstala uschlá květina, na stěnách informace o provozních hodinách a rozpisu služeb. Ordinace s dávno prošlými léky, včetně anestetik, a hromada zachovalé zdravotní dokumentace. Mám pocit, že se vzduchem dodnes vznáší pach dezinfekce. Polovinu prvního patra zabírá gynekologické oddělení. Strohý porodní sál, který připomíná spíš středověkou mučírnu, pokoj se zhruba desítkou železných postýlek pro novorozeňata, vedle pak místnost na vodoléčbu. Místo vody se dnes v rezavé vaně hromadí opadaná omítka.

POZOR, DĚTI Silným zážitkem je také návštěva základní školy. Celkem jich ve městě bylo pět a další měli politici v plánu, protože dětí přibývalo – ročně okolo tisícovky. Když si uvědomíme, o jak mladé město šlo, působí tragédie v Pripjati ještě mrazivěji. Průměrný věk obyvatel tu byl 26 let. Mladí lidé, kteří si teprve začali zařizovat vlastní život. A ten měl být lepší než na většině míst SSSR. Že místní nastupují „s atomovým věkem k prosperitě“, dodnes informuje i plakát v kabinetu dějepisu. Samotné třídy opět připomínají ty naše, samozřejmě až na vysklená okna, nepořádek a urvaná světla. Řada podlah je navíc pokrytá knihami. Překračujeme učebnice abecedy pro nejmenší, publikaci o Leninovi i učebnici přírodopisu, která je zrovna otevřena na stránce s obrázky vyhynulých tvorů. Krom dinosaurů je tu z jakéhosi důvodu nakreslen i sovětský autobus.

ZACHYTIT OKAMŽIK PŘED KONCEM Vydávají se do opuštěných budov a ruin, aby zachytili prchavý okamžik před zánikem. Dlouho byl urbex tajnou činností skupiny nadšenců. Dnes se stává vyhledávaným koníčkem. Rozhovor s urbexerkou Katkou Havlíkovou.

Zatímco třídy a kabinety působí navzdory nepořádku opravdově, tak jak je učitelé a žáci opustili, spodní hala u šaten je už dnes spíše naaranžovaná pro turisty. Školní židle, na ní panenka v plynové masce, desítky dalších masek poházených okolo. Údajně je hasiči ve spěchu vyházeli, když mířili k hořícímu čtvrtému reaktoru, na žádnou jinou než dětskou velikost tu ovšem nenarazili. Ze školy pokračujeme dál lesem. Občas se z něj vyloupne další opuštěná budova. Panelák, požární stanice, kino. I přes oblečení nás celou dobu zuřivě koušou komáři. Prodíráme se houštím a vysokou trávou, míjíme obří pampelišky, přemýšlíme, jak moc jsou všechny tyto květiny, větve a breberky radioaktivní, a netušíme, jestli jdeme zrovna po ulici Přátelství národů, Hrdinů Stalingradu nebo Leninově. Že zrovna tudy jezdila auta, občas připomene jen dopravní značka, která trčí mezi stromy. Například: „Pozor, děti“.