REPORTÁŽ
paradoxně kvůli tomu, že ho Kyjev
přestal dotovat, od té doby se dno
i stěny pokrývají plísní.
Na hodinách na stěně se zastavil čas,
pod nohama nám křupe sklo z oken,
které se tu, podobně jako v mnoha
dalších budovách v Pripjati, vysypalo. Stěna pod skokanským můstkem
je pomalovaná graffiti, dveře od převlékáren vypáčené. Procházíme
šatnami a dostáváme se do prostorné
tělocvičny. Část prken v podlaze zřejmě vandalové vylámali a poházeli
okolo, takže si musíme dávat pozor
na ostré hřebíky, které z nich trčí.
Na stěně deska na basketbalový koš,
ten je ale také pryč.
Co naopak zůstalo, je spousta
dobových plakátů, se kterými se
setkáváme všude. Na některých
jsou jen „vzdělávací“ slogany,
které pobízejí kolemjdoucí jednou
ke sportu, podruhé, aby neholdovali
alkoholu. Jindy jde o čirou propagandu. Zřejmě nejabsurdněji působí
nápis na střeše nemocnice, který
hlásá: Zdraví lidu – bohatství vlasti.
Pokud si chcete text přečíst z některé z okolních „šestnáctipatrovek“,
nevyhnete se panoramatu elektrárny těsně za obrovskými písmeny.
Právě do této nemocnice přitom už
dvě a půl hodiny po havárii přivezli
první zraněné, personál elektrárny,
požárníky a likvidátory. Na jejich
osobní předměty tu nenarazíte, kvůli
vysoké radioaktivitě jsou údajně
ukryté ve sklepě, stejně jako použité
ložní prádlo. Například u vchodu
ale zůstal hadr, kterým si některý
z hasičů otíral boty. Pokud k němu
přiblížíte Geigerův počítač, údaje
na obrazovce vzrostou zhruba dvěstěkrát. Stačí popojít a číslo spadne
zpátky dolů.
64
Samotná nemocnice je obří labyrint.
V čekárně zůstala uschlá květina,
na stěnách informace o provozních
hodinách a rozpisu služeb. Ordinace s dávno prošlými léky, včetně
anestetik, a hromada zachovalé
zdravotní dokumentace. Mám pocit,
že se vzduchem dodnes vznáší pach
dezinfekce.
Polovinu prvního patra zabírá
gynekologické oddělení. Strohý
porodní sál, který připomíná spíš
středověkou mučírnu, pokoj se
zhruba desítkou železných postýlek pro novorozeňata, vedle pak
místnost na vodoléčbu. Místo vody
se dnes v rezavé vaně hromadí
opadaná omítka.
POZOR, DĚTI
Silným zážitkem je také návštěva
základní školy. Celkem jich ve městě
bylo pět a další měli politici v plánu,
protože dětí přibývalo – ročně okolo
tisícovky. Když si uvědomíme, o jak
mladé město šlo, působí tragédie
v Pripjati ještě mrazivěji. Průměrný
věk obyvatel tu byl 26 let. Mladí lidé,
kteří si teprve začali zařizovat vlastní
život. A ten měl být lepší než na většině míst SSSR. Že místní nastupují
„s atomovým věkem k prosperitě“,
dodnes informuje i plakát v kabinetu
dějepisu.
Samotné třídy opět připomínají ty
naše, samozřejmě až na vysklená
okna, nepořádek a urvaná světla.
Řada podlah je navíc pokrytá knihami. Překračujeme učebnice abecedy
pro nejmenší, publikaci o Leninovi i učebnici přírodopisu, která je
zrovna otevřena na stránce s obrázky
vyhynulých tvorů. Krom dinosaurů
je tu z jakéhosi důvodu nakreslen
i sovětský autobus.
ZACHYTIT
OKAMŽIK PŘED
KONCEM
Vydávají se do opuštěných budov
a ruin, aby zachytili prchavý
okamžik před zánikem. Dlouho
byl urbex tajnou činností skupiny
nadšenců. Dnes se stává vyhledávaným koníčkem. Rozhovor
s urbexerkou Katkou Havlíkovou.
Zatímco třídy a kabinety působí
navzdory nepořádku opravdově, tak
jak je učitelé a žáci opustili, spodní
hala u šaten je už dnes spíše naaranžovaná pro turisty. Školní židle, na ní
panenka v plynové masce, desítky
dalších masek poházených okolo.
Údajně je hasiči ve spěchu vyházeli,
když mířili k hořícímu čtvrtému reaktoru, na žádnou jinou než dětskou
velikost tu ovšem nenarazili.
Ze školy pokračujeme dál lesem.
Občas se z něj vyloupne další opuštěná budova. Panelák, požární stanice,
kino. I přes oblečení nás celou dobu
zuřivě koušou komáři. Prodíráme se
houštím a vysokou trávou, míjíme
obří pampelišky, přemýšlíme, jak
moc jsou všechny tyto květiny, větve
a breberky radioaktivní, a netušíme,
jestli jdeme zrovna po ulici Přátelství
národů, Hrdinů Stalingradu nebo
Leninově. Že zrovna tudy jezdila
auta, občas připomene jen dopravní
značka, která trčí mezi stromy. Například: „Pozor, děti“.