PŘÍBĚH
Obraz zhrouceného Afghánistánu devadesátých let.
Zemi decimovala občanská válka.
karanténě začíná všední život
v babylonu národností uprchlic
kého tábora. Rodina už má vlastní
pokoj. Dostává třikrát denně najíst
a kapesné dvanáct korun na osobu
a den. V táboře jsou Bulhaři, Ruso
vé, Bělorusové, Rumuni, Arabové
i Afričani… Pro většinu z nich je
Česko jen přestupní stanicí při cestě
na Západ. Rakinovi chtějí v naší
zemi zůstat. Žijí v neustálém obklo
pení lidmi, bez soukromí, a přesto je
pro ně největší vnitřní trýzní izolace.
„V afghánské společnosti jsou velmi
důležité rodinné vazby, sdílení času
s příbuznými. Najednou jsme byli
za mřížemi, bez kontaktu se zbyt
kem rodiny, sami.“
Absolvují jazykový kurz, učí se
česky. Jednou nebo dvakrát týdně
smějí na pár hodin za plot tábora.
Děti začínají chodit do školy,
z uprchlického tábora je každé ráno
34
rozváží autobus. Sagar se sestrou
nastupují do třetí třídy, mladší
bratr do první. Nerozumějí ničemu.
Na učitele ale mají štěstí. „Hodně
s námi pracovali, byli tolerantní
a pomáhali nám, takže jsme dělali
rychle pokroky.“ Spolužáci je přijí
mají hůř, nejsou na cizince zvyklí.
Považují snědé afghánské děti
za Romy. „Pro mě jsou Romové lid
ské bytosti, jako všichni ostatní. My
jsme ale čelili rasismu.“ Děti na ně
pokřikují, že jsou cikáni, posmívají
se. Nechtějí s přistěhovalci nic mít.
Sagar a sourozenci se o tom před
rodiči příliš nezmiňují, nechtějí jim
přidělávat starosti.
NÁŠ SVĚT
Germanista Najib a fotožurnalistka
Hameda, přivyklí aktivnímu životu,
pociťují frustraci. Nemůžou víc než
v táboře přežívat den za dnem. Če
kat, až se o nich rozhodne. Až Mini
sterstvo vnitra posoudí jejich žádost
o azyl. Nemají pracovní povolení,
do práce nesmějí. Začnou uklízet
táborovou jídelnu, aby dětem
přilepšili aspoň o pár korun. „Život
v táboře rodiče nesli těžce. Ale jsou
silní, náš národ to má v sobě – sílu,
která dokáže překonat všechno. Je
mi líto, že já už ji nepřevzala v tako
vé míře,“ uvažuje Sagar.
Po čase rodinu přesouvají do uprch
lického tábora Bělá-Jezová. Celkem
v táborech stráví tři roky. Byly by
to roky beznaděje, kdyby nepřišla
nečekaná radost. Hameda otěhotní,
narodí se Donia. „V perštině její
jméno znamená svět. Sestřička
rodičům vnesla do života světlo,
hodně se jí věnovali. I pro nás děti
to bylo štěstí, přišli jsme ze školy
a hráli si s ní. Byla naší nadějí pro
další život.“