PŘÍBĚH

Obraz zhrouceného Afghánistánu devadesátých let.

Zemi decimovala občanská válka.

karanténě začíná všední život

v babylonu národností uprchlic­

kého tábora. Rodina už má vlastní

pokoj. Dostává třikrát denně najíst

a kapesné dvanáct korun na osobu

a den. V táboře jsou Bulhaři, Ruso­

vé, Bělorusové, Rumuni, Arabové

i Afričani… Pro většinu z nich je

Česko jen přestupní stanicí při cestě

na Západ. Rakinovi chtějí v naší

zemi zůstat. Žijí v neustálém obklo­

pení lidmi, bez soukromí, a přesto je

pro ně největší vnitřní trýzní izolace.

„V afghánské společnosti jsou velmi

důležité rodinné vazby, sdílení času

s příbuznými. Najednou jsme byli

za mřížemi, bez kontaktu se zbyt­

kem rodiny, sami.“

Absolvují jazykový kurz, učí se

česky. Jednou nebo dvakrát týdně

smějí na pár hodin za plot tábora.

Děti začínají chodit do školy,

z uprchlického tábora je každé ráno

34

rozváží autobus. Sagar se sestrou

nastupují do třetí třídy, mladší

bratr do první. Nerozumějí ničemu.

Na učitele ale mají štěstí. „Hodně

s námi pracovali, byli tolerantní

a pomáhali nám, takže jsme dělali

rychle pokroky.“ Spolužáci je přijí­

mají hůř, nejsou na cizince zvyklí.

Považují snědé afghánské děti

za Romy. „Pro mě jsou Romové lid­

ské bytosti, jako všichni ostatní. My

jsme ale čelili rasismu.“ Děti na ně

pokřikují, že jsou cikáni, posmívají

se. Nechtějí s přistěhovalci nic mít.

Sagar a sourozenci se o tom před

rodiči příliš nezmiňují, nechtějí jim

přidělávat starosti.

NÁŠ SVĚT

Germanista Najib a fotožurnalistka

Hameda, přivyklí aktivnímu životu,

pociťují frustraci. Nemůžou víc než

v táboře přežívat den za dnem. Če­

kat, až se o nich rozhodne. Až Mini­

sterstvo vnitra posoudí jejich žádost

o azyl. Nemají pracovní povolení,

do práce nesmějí. Začnou uklízet

táborovou jídelnu, aby dětem

přilepšili aspoň o pár korun. „Život

v táboře rodiče nesli těžce. Ale jsou

silní, náš národ to má v sobě – sílu,

která dokáže překonat všechno. Je

mi líto, že já už ji nepřevzala v tako­

vé míře,“ uvažuje Sagar.

Po čase rodinu přesouvají do uprch­

lického tábora Bělá-Jezová. Celkem

v táborech stráví tři roky. Byly by

to roky beznaděje, kdyby nepřišla

nečekaná radost. Hameda otěhotní,

narodí se Donia. „V perštině její

jméno znamená svět. Sestřička

rodičům vnesla do života světlo,

hodně se jí věnovali. I pro nás děti

to bylo štěstí, přišli jsme ze školy

a hráli si s ní. Byla naší nadějí pro

další život.“