PŘÍBĚH
Mladší bratr Hamid pracuje v rodinné restauraci Behsud jako provozní.
zdobíme stromeček.“ 21. března
se u Rakinových zase každoročně
slaví afghánský nový rok. „Rodiny
se scházejí, navštěvují, trávíme čas
pohromadě. Nedáváme si dárky, ale
nakupují se nové věci do domácnosti
a ošacení. Hodně se tancuje a jí.“
Na stole nesmí chybět sedm jídel,
která začínají na S, například jablko
(síb) a špenát (sabzí). Jsou znamením
štěstí a hojnosti do příštího roku.
Připíjí se kompotem z ořechů a su
šeného ovoce, který pár dní předem
rodina společně nakládá.
strávených v nové zemi, splnili.
Otevřeli v Praze, v ulici V Tůních,
rodinnou restauraci Behsud, která
hostům nabízí tradiční afghánskou
kuchyni.
VŮNĚ AFGHÁNISTÁNU
„Chtěli jsme vytvořit něco rodinné
ho a zároveň představit naši kulturu
z pozitivní stránky, protože ona je
pozitivní. V restauraci vaří moji
rodiče, skvěle, jako doma. Bratr je
provozní, já se starám o marketing,
mladší sestra má na starost design.
Jsme pohostinný národ a chtěli
jsme svoji pohostinnost nabídnout
i tady.“ Jméno nedostala restaurace
náhodou. Behsud je místo, odkud
pochází Sagařin otec. „Miluje svou
zemi, chtěl, aby naše restaurace měla
nádech Afghánistánu.“ V překladu
znamená Behsud úrodná půda.
Zpět do rodné země se zatím podíval
jen Sagařin bratr Hamid. Je to pár
let, pracoval tehdy v rádiu Svobod
ná Evropa. „Natočil v Afghánistánu
několik rozhovorů a přivezl krásné
fotografie.“ Rodiče synovu cestu
intenzivně prožívali. Báli se o něj.
Když se v pořádku vrátil, byli dojatí.
„Můj otec říká, že kdokoli přijede
z Afghánistánu, přiveze vůni jeho
36
země. A že jestli tam jednou bude
moct jet, poklekne na zem a políbí ji.
Doufám, že se mu to splní. “
Hamid jako jediný získal české
občanství, zbytek rodiny má v Česku
trvalý pobyt, ale stále statut uprch
líků. Všichni mluví česky, pracují,
platí daně, dodržují místní kulturní
zvyklosti, afghánského občanství se
vzdali… Ale české dosud nedostali.
Svou roli nejspíš hraje i to, že rodina
pochází právě z Afghánistánu.
„Jsem na rodiče pyšná za to, jak zvlá
dají češtinu,“ říká Sagar. Sama s nimi
mluví v rodném jazyce darí, variantě
perštiny užívané v Afghánistánu.
Nese si s sebou prožitek člověka,
který byl vytržen z kultury svého
dětství a musel se naučit žít ve spo
lečnosti, která funguje docela jinak.
„Vytvořila jsem si vlastní, třetí kultu
ru,“ usměje se. „Když přijdete z Vý
chodu, je změna životních podmínek
tak obrovská, že najednou ztratíte
povědomí o své identitě, kterou ale
potřebujete, abyste mohla žít.“
DO KONCE ŽIVOTA
Rakinovi drží české i afghánské svát
ky. „Máme krásné Vánoce, maminka
dělá kapra a bramborový salát,
Ptám se Sagar, jak její rodinu válka
a útěk z rodné země, se vším, co při
nesl, ovlivnily. „Jako by každý z nás
prožil deset různých životů. Člověk
potřebuje velkou kapacitu, aby to
vydržel.“ Byly doby, kdy ji přepadala
sebelítost – proč jsme zrovna my museli
prožít takové utrpení? „Ale dnes už
beru všechno, co jsem prožila, jako
obohacení, jako možnost šířit dobro
dál. Kdybych to neprožila, nebyla
bych ta Sagar, která jsem.“ Najít sílu
začít mluvit o svém životě nebylo
lehké. „Všechno to jsou emocionální
rány, které si člověk musí vyléčit,
aby ho pokaždé, když o nich pro
mluví, nesrazily.“
„Zvládla jste to?“ zeptám se. „Nej
těžší životní situace jsem zvládla
hlavně díky lásce a pomoci rodičů,
jsem jim vděčná za všechno, co pro
nás udělali. Ale jsem pyšná i na sebe,
musela jsem na sobě pracovat.
Mám pocit, že jsem v bodě, kde
začíná moje další cesta, můj osobní
a duchovní růst,“ odmlčí se. „Hodně
jsem toho překonala, ale jsem stále
na cestě, člověk je na ní do konce
života,“ dodá Sagar.