NEPŘÁTELÉ STÁTU

katelé čelili nenávisti nižších vrstev:

kdo nezkrachoval, účtoval pod

vlivem okolností vysoké ceny nebo

prosperoval s pomocí úplatkářství

a vládou posvěcených monopolů.

Bastiat, ač nemocný tuberkulózou,

neúnavně pracoval na osvětlování

příčin neutěšeného stavu věcí. Vydal

druhý díl Ekonomických sofizmat,

kde se otevřeně obrací k pracujícím

lidem a jejich zlobě. V kapitole Řemeslníkům a dělníkům vysvětluje:

Vaši falešní přátelé se vás budou ptát:

„Kdo by vás zaměstnal, kdyby nebyly

monopoly?“

„Ano, to je pravda,“ odpovíte. „Práce,

kterou nám dávají vlastníci monopolů,

je jistota. Ale přísliby, které nám dává

svoboda, jsou nejisté.“

Neuvědomujete si, že to, co vám dávají

za práci, je jen část peněz, o které vás

předtím obrali.

Ptáte se tedy, kdo vám dá práci? Zatraceně! Vy. Vy dáte práci jeden druhému.

Když vám už nebudou brát peníze, švec

se bude lépe oblékat a zaměstná krejčího,

krejčí si bude častěji kupovat nové boty

a dá práci ševci a tak dál pro všechna

povolání.

Revoluce roku 1848 ale, jak to při

takových událostech bývá, nena­

slouchala hlasu rozumu. Porevoluční

Národní shromáždění se zaplnilo

socialisty a komunisty (právě toho

roku vychází Marxův Komunistický

manifest), měna přestala být kryta

zlatem a vláda zavedla mohutný

program sociálních dílen. Bastiat

pochopil nutnost vystupovat

proti vládě přímo v Ústavodárném

shromáždění – úspěšně kandidoval

a stal se členem nejvyšší politické

66

reprezentace. Z té doby také pochází

jeden z jeho nejslavnějších výroků:

„Stát je velká fikce, jejímž prostřed­

nictvím se každý snaží žít na úkor

všech ostatních.“

OSAMĚLÁ OPOZICE

Bastiatovi oponenti často nevěděli,

jestli ho řadit k levici, nebo pravici.

Neprosazoval totiž zájmy konkrét­

ních zájmových skupin (šlechty, děl­

níků, obchodníků či byrokratů), ale

univerzálně platné principy svobody

a rovnosti před zákonem. Tento

postoj ho ale odsuzoval k osamělé

opozici. Na jednu stranu kritizoval

návrhy socialistů na vládní pracovní

programy, na druhou stranu opono­

val zákonu zakazujícímu odborové

organizace. Na jednu stranu byl

otevřeným kritikem komunistů,

na druhou stranu odmítal protekci

obchodních zájmů. „Z protekcionis­

mu se postupem času stává komuni­

smus, stejně jako se z malého kapra

časem stane velký,“ vysvětloval

v jednom z mnoha svých textů.

Během let 1849 a 1850 se Bastiatovo

zdraví dál zhoršovalo. S vědomím,

že mu patrně nezbývá příliš času, se

stáhl z veřejného života a pracoval

na svých největších dílech. Během

těchto dvou let napsal Zákon, dále

pak sbírku esejů Co je vidět a co není

vidět a ekonomické pojednání Ekonomické harmonie.

SVOBODNÉ MYŠLENKY

Bastiat jako první formuloval ekono­

mický koncept nákladů příležitosti:

při posuzování veškerých výdajů –

včetně veřejných – je nutné započí­

tat nejen přímé důsledky, ale i zboží

a služby, které mohly být za daný

výdaj alternativně pořízeny. Schop­

nost zohledňovat i druhý, neviditel­

ný aspekt výdajů představuje podle

Bastiata dělící znak mezi dobrými

a špatnými ekonomy.

Dál Bastiat upozorňuje na to, že

jakmile se zákon stane nástrojem pro

zajištění čehokoli nad rámec ochrany

vlastnictví a života občanů, stává se

zároveň nositelem nespravedlnosti.

Když zákon nad rámec uvedené

ochrany plní i přerozdělovací funkci,

narušuje vlastnická práva alespoň

některých členů společnosti. Důsled­

kem je rozpor mezi legitimním a le­

gálním jednáním a eroze respektu

k právu. Jsou-li zákony nemorální

a slouží k obohacení skupin napo­

jených na vládu, je občan posta­

ven před dilema: zda bude jednat

morálně, nebo v souladu s platnými

zákony.

Klíčový rozdíl mezi liberály a socia­

listy spočívá v rozdílném pohledu

na to, jaký je přirozený stav spo­

lečnosti bez nadvlády. Bastiat spolu

s dalšími liberály argumentoval

ve prospěch harmonie vzešlé ze

vzájemné ekonomické prospěšnos­

ti, opačný tábor pak zdůrazňuje

vzájemnou nevraživost a nutnost

nastolit řád. Je to ale často právě

snaha nastolit „lepší“ řád, zdůraz­

ňuje Bastiat, která má za následek

nepředvídané důsledky a rostoucí

napětí ve společnosti.

Frédéric Bastiat učinil na podzim

roku 1850 poslední pokus o zotavení

a odcestoval se svými přáteli do Itá­

lie. V Římě si pak 25. prosince za­

volal k posteli své nejbližší. Dvakrát

zašeptal slovo „pravda“ a zemřel.

Jeho poslední slova jsou věrným po­

pisem životního odkazu muže, který

se zapsal do historie coby neústupný

nepřítel státu.