ROZHOVOR

sice můžou subjektivně považovat

za legální politickou stranu, ale to,

o co usilují, rozhodně legální není.

Sepsal jsem proto dopis, ve kterém

jsem je slušně upozornil, že jestli

budou pokračovat dál, můžou být

trestně stíhaní. A tím to vybouchlo.

Samozřejmě jsem nečekal, že z toho

budou nadšení, ale zpětně jsem se

dozvěděl, že v Parlamentu okamžitě začali dělat šílené scény, že

nepustí dál restituční zákon, dokud

to stejně skončilo zastavením pro

nepříčetnost.

Jak vzpomínáte na roky 1990

až 1992, kdy jste byl českým

ministrem vnitra?

Vzpomenu si už jen málokdy. Bylo

by smutné, kdybych každé ráno

vylezl před chalupu, vzal si fajfku

a v hlavě si přehrával, jaké to bylo,

když jsem byl ministr. Považoval

Komunisti dělali šílené scény,

že nepustí restituční zákon, dokud

si Sokola někdo nesrovná.

si Sokola někdo nesrovná. Moji

nadřízení mi následně řekli, že když

s komunisty zahájím trestní řízení,

tak mi ho zruší. Pak už nemělo

smysl, abych v tom pokračoval. Ale

svědomí mám čisté, musel jsem to

prostě zkusit.

Dnes už je zrušení komunistické

strany definitivně pasé?

Po mojí iniciativě poměrně rychle

změnili stanovy a vyhodili z nich

všechno, od čeho jsem se chtěl

tenkrát při procesu odpíchnout.

Občas se u nich na internetu sice

objeví zmínky, že by jednou chtěli

zase vyhrát a definitivně vládnout

sami, ale je to spíš jen fantasmagorie. Doba je už zkrátka jinde. Někdo

může zkusit stíhat Semelovou za ty

její stupidní řeči, ale myslím, že by

18

jsem se tehdy za konsolidátora,

který má uklidnit situaci a udržet

všechny potřebné procesy v chodu.

Myslím, že jsem tuhle roli zvládnul.

Minimálně jsem neudělal žádné

maléry.

Neměl jste ambice pokračovat?

Jasně, že ambice byly. Člověk měl

najednou pocit, že to bez něj skoro

nepůjde. Ve volbách ale naše Občanské hnutí zůstalo těsně mimo

Parlament. Pro některé kolegy to

bylo hodně trpké. Já jsem z toho

žádnou tragédii nedělal, Honza

Brož mě už tehdy lákal, ať se vrátím

do firmy, takže jsem se těšil ke svému pracovnímu stolu, protože advokacii mám stejně nejradši. Moje

následné působení ve Svobodných

demokratech, kterým předsedal

Jirka Dienstbier, už bylo do značné 

míry jen ze setrvačnosti. Pak to

vyvrcholilo neúspěšnými volbami

do Senátu, ale pro mě to byl už jen

vedlejšák, takže jsem neměl problém z politiky odejít.

Měl jste od té doby někdy nutkání

se do politiky vracet?

Minimální. A i kdyby mě něco takového napadlo, stačilo, abych si večer

pustil v televizi záznam z jednání

Poslanecké sněmovny, a rychle mě

to zase přešlo. Okamžitě jsem si

uvědomil, že tam nemám co dělat.

Ve Sněmovně bych se unudil. Dlouhé hodiny se tam mluví o ničem.

Jenom se mlátí prázdná sláma.

Chápu, že to tak musí být, je holt

demokracie. A někteří poslanci mají

pocit, že když už je někdo zvolil,

musí tam taky mluvit, i když jsou to

často úplné nesmysly.

Dnes patříte mezi výrazné kritiky

návrhů ministra spravedlnosti

Roberta Pelikána. Co vám nejvíc

vadí?

Pan ministr si vybral priority, kterým vůbec nerozumím. Čekal bych,

že bude podporovat rekodifikaci

trestního řádu a občanského soudního řádu, případně nějakým způsobem řešit soudcovské samosprávy,

což v praxi totálně selhalo. Namísto

toho vymýšlí revoluci v exekucích

a oddlužování, tedy v oblastech,

o které se nebylo potřeba vůbec starat. S výjimkou pár extremistických

neziskovek, jako jsou třeba marxisti

z Člověka v tísni, kteří danému problému vůbec nerozumějí, o takové

změny nikdo nestál.

O návrhu na snížení odměn

exekutorů jste v anketě Očima