ROZHOVOR
sice můžou subjektivně považovat
za legální politickou stranu, ale to,
o co usilují, rozhodně legální není.
Sepsal jsem proto dopis, ve kterém
jsem je slušně upozornil, že jestli
budou pokračovat dál, můžou být
trestně stíhaní. A tím to vybouchlo.
Samozřejmě jsem nečekal, že z toho
budou nadšení, ale zpětně jsem se
dozvěděl, že v Parlamentu okamžitě začali dělat šílené scény, že
nepustí dál restituční zákon, dokud
to stejně skončilo zastavením pro
nepříčetnost.
Jak vzpomínáte na roky 1990
až 1992, kdy jste byl českým
ministrem vnitra?
Vzpomenu si už jen málokdy. Bylo
by smutné, kdybych každé ráno
vylezl před chalupu, vzal si fajfku
a v hlavě si přehrával, jaké to bylo,
když jsem byl ministr. Považoval
Komunisti dělali šílené scény,
že nepustí restituční zákon, dokud
si Sokola někdo nesrovná.
si Sokola někdo nesrovná. Moji
nadřízení mi následně řekli, že když
s komunisty zahájím trestní řízení,
tak mi ho zruší. Pak už nemělo
smysl, abych v tom pokračoval. Ale
svědomí mám čisté, musel jsem to
prostě zkusit.
Dnes už je zrušení komunistické
strany definitivně pasé?
Po mojí iniciativě poměrně rychle
změnili stanovy a vyhodili z nich
všechno, od čeho jsem se chtěl
tenkrát při procesu odpíchnout.
Občas se u nich na internetu sice
objeví zmínky, že by jednou chtěli
zase vyhrát a definitivně vládnout
sami, ale je to spíš jen fantasmagorie. Doba je už zkrátka jinde. Někdo
může zkusit stíhat Semelovou za ty
její stupidní řeči, ale myslím, že by
18
jsem se tehdy za konsolidátora,
který má uklidnit situaci a udržet
všechny potřebné procesy v chodu.
Myslím, že jsem tuhle roli zvládnul.
Minimálně jsem neudělal žádné
maléry.
Neměl jste ambice pokračovat?
Jasně, že ambice byly. Člověk měl
najednou pocit, že to bez něj skoro
nepůjde. Ve volbách ale naše Občanské hnutí zůstalo těsně mimo
Parlament. Pro některé kolegy to
bylo hodně trpké. Já jsem z toho
žádnou tragédii nedělal, Honza
Brož mě už tehdy lákal, ať se vrátím
do firmy, takže jsem se těšil ke svému pracovnímu stolu, protože advokacii mám stejně nejradši. Moje
následné působení ve Svobodných
demokratech, kterým předsedal
Jirka Dienstbier, už bylo do značné
míry jen ze setrvačnosti. Pak to
vyvrcholilo neúspěšnými volbami
do Senátu, ale pro mě to byl už jen
vedlejšák, takže jsem neměl problém z politiky odejít.
Měl jste od té doby někdy nutkání
se do politiky vracet?
Minimální. A i kdyby mě něco takového napadlo, stačilo, abych si večer
pustil v televizi záznam z jednání
Poslanecké sněmovny, a rychle mě
to zase přešlo. Okamžitě jsem si
uvědomil, že tam nemám co dělat.
Ve Sněmovně bych se unudil. Dlouhé hodiny se tam mluví o ničem.
Jenom se mlátí prázdná sláma.
Chápu, že to tak musí být, je holt
demokracie. A někteří poslanci mají
pocit, že když už je někdo zvolil,
musí tam taky mluvit, i když jsou to
často úplné nesmysly.
Dnes patříte mezi výrazné kritiky
návrhů ministra spravedlnosti
Roberta Pelikána. Co vám nejvíc
vadí?
Pan ministr si vybral priority, kterým vůbec nerozumím. Čekal bych,
že bude podporovat rekodifikaci
trestního řádu a občanského soudního řádu, případně nějakým způsobem řešit soudcovské samosprávy,
což v praxi totálně selhalo. Namísto
toho vymýšlí revoluci v exekucích
a oddlužování, tedy v oblastech,
o které se nebylo potřeba vůbec starat. S výjimkou pár extremistických
neziskovek, jako jsou třeba marxisti
z Člověka v tísni, kteří danému problému vůbec nerozumějí, o takové
změny nikdo nestál.
O návrhu na snížení odměn
exekutorů jste v anketě Očima