Přednášíte o lékařské etice.

Co si myslíte o nadstandardech

ve zdravotnictví?

Pokud někdo požaduje soukromý

pokoj nebo lepší stravu a zaplatí

si za to, nevidím v tom problém.

Nedávno mi v jedné nemocnici

ředitel hrdě ukazoval televize, které

instalovali do pacientských pokojů.

Pokud někdo potřebuje pravidelnou dávku seriálů, absolutně s tím

nemám problém. Stejně tak ale

pochopím každého, komu to bude

protivné a raději si připlatí za klid

na vlastním pokoji.

Jestli se ale ptáte na to, zda je v pořádku kupovat si péči konkrétního

doktora nebo právo na přednostní

operaci, tak není. Jde ale jen o můj

soukromý názor. Debata o nadstandardech je mnohem komplexnější

a nemá jednoduché řešení.

Stejně jako diskuze o povinném

zdravotním pojištění?

Ano. V Česku si podle mého správně

myslíme, že by měli zdraví přispívat na nemocné, a proto platíme

zdravotní pojištění. Zvlášť v případě

vzácných onemocnění, jejichž léčba

bývá nesmírně drahá. Proti tomu

stojí tradice americká, která jasně

říká, že zdravotní pojištění si nikdo

platit nemusí, ale každý sám nese

případné následky svého rozhodnutí.

Pokud se podíváte, kolik lidí si

platí životní pojištění, asi je to

opravdu správná volba… Na druhou stranu, nevedl by americký

tvrdý přístup k vyšší odpovědnosti každého za své jednání?

Spíš si myslím, že by to zpočátku

vedlo k vyšším státním výdajům.

I v české společnosti samozřejmě

sílí hlasy, že všichni lidé, kterým

bylo víc než osmnáct, jsou kompetentní. Jenže to v reálném životě

není úplně pravda, proto každý stát

z principu omezuje svobody občanů

proti jejich vůli. Od pásu v autě,

povinnosti nosit cyklistickou helmu

až po zákaz kouření v restauracích.

Studentům říkám, že kdyby se

na chodbách univerzity objevily

hrací automaty, bylo by to jasné

rozšíření jejich svobody. A nejen

jejich. I zdrcený učitel by mohl

po přednášce vytáhnout pár deseti- 

korun a trochu se odreagovat.

Náš stát si ale myslí, že bychom to

z dobrých důvodů dělat neměli.

A já s tím souhlasím. Chránit občana před ním samotným je nutné.

Občas jsou rizika příliš vysoká a lidé

jejich důsledky nedokážou dohlédnout.

Pak mi ale přijde nepochopitelné, proč právě ve zdravotnictví

stát tolik dbá na to, abych měl

jako pacient právo vyjádřit svůj

názor…

Tohle myšlení v medicíně přichází

zpoza oceánu. Vychází z principu

autonomie, který říká, že mám

právo rozhodnout, co se bude dít

s mým vlastním tělem. Souhlas je

dnes v medicíně čím dál důležitější i u nás. Já to respektuji, ale

myslím si, že stejně jako nedáte

dítěti k večeři čokoládu, i když nic

jiného nechce, neměli bychom

pacienty nechat rozhodovat, co

je pro ně nejlepší, když k tomu

nemají dostatek znalostí. Mírné

paternalistické vedení nemusí být

na škodu. Pokud doženete princip

autonomie do extrému, může to

dnes dopadnout i tak, že svědek

Jehovův, který pojede do nemocnice na kole, dostane pokutu za to,

že nemá na hlavě helmu, vy byste

ho ale měl nechat zemřít, protože

odmítne transfúzi.

Kde je tedy dnes hranice, kdy má

lékař jednat proti přání pacienta?

To je vlastně velmi jednoduché.

Lékař musí být vždycky na straně

života. A platí to i pro případné 

soudní spory. Pokud je lékař

na straně života, má vždycky lepší

šanci, že spor vyhraje. Můžou ale

nastat situace, kdy se přání pacienta

a pohled lékaře liší natolik, že lékař

využije právo vztah ukončit a poslat pacienta ke kolegovi.

Vraťme se ještě na chvíli k jehovistům. Jak byste s pacientem

jeho neochotu přijmout cizí krev

řešil vy?

V každém případě je nutné neška- 

tulkovat. I když bych věděl, že

jde o svědka Jehovova, vzal bych

si ho stranou a jeho přání bych

s ním začal probírat. Samozřejmě

v soukromí. Vždycky je šance, že se

nechá přemluvit. Pro takové situace

platí striktní pravidlo lékařského

tajemství.

Pokud by pacient nebyl schopen

komunikovat a nemohl bych získat

jeho informovaný souhlas, řídil

bych se takzvaným institutem

dříve vyslovených přání, což je

snaha protáhnout princip autonomie do situace, kdy pacient už

není schopen komunikovat, ale

stále chce, aby se děla jeho vůle.

Když pacient žádná přání ohledně

péče nesepsal ani nikoho nepověřil k zastupování, je pak na lékaři,

aby zkusil odhadnout filozofický

43