za nemocniční čaj, řeknete si, že je

čas odejít.

Sám jste se ale nikdy s nikým, kdo

by eutanazii prováděl, nepotkal?

Sebevražda na přání…

Ne. Ať už jako kněz, nebo jako

lékař se ale potkávám s lidmi, kteří

po smrti touží. Jednou si ke mně

dokonce přišel člověk pro požehnání, které jsem mu samozřejmě

nedal. Z vlastních zkušeností vím,

že problém, který takovou potřebu

vyvolává, nemusí být zásadní, je

pouze akutní. A stejně akutní musí

být i pomoc. Na druhou stranu,

pokud se někdo opravdu řídí etikou

hédonismu, argumentovat mu

nedokážu. To ale pro mě pořád

neznamená, že bych měl podpořit

zákon, který eutanazii legalizuje.

Jen je potřeba striktně odlišit asistovanou sebevraždu od eutanazie.

V prvním případě si za asistence

lékaře, který všechno přichystá,

zmáčknete tlačítko sám, ve druhém

ho za vás stiskne lékař. Eutanazie je

legální pouze v Belgii, Nizozemsku

a Lucembursku. Tečka. V některých

amerických státech, jako jsou Oregon, Montana, Washington nebo

nově Kalifornie, je legální pouze

asistovaná sebevražda. Ve Švýcarsku provádějí lékaři asistovanou

sebevraždu jen jako volnočasovou

aktivitu mimo státní nemocnice.

Ale zpět k zákonu. Pokud bychom

ho schválili, začneme nevyhnutelně

řešit případy, kdy k eutanazii dojde

na nátlak příbuzných, kteří budou

toužit po nemovitostech nebo

vkladních knížkách. Nedělejme

si iluze. Jakmile něco uděláme

normálním, začne to tak být také

přijímáno a využíváno.

Bavil jste se někdy s lékařem,

který eutanazie vykonával?

Před několika lety jsem navštívil

show České lékařské komory, kde

se řešila právě eutanazie. Z osmnácti lidí působících v terénu – 

v nemocnicích, hospicích a dalších místech, kde lidé umírají, byl

pro eutanazii jedině Pavel Pafko.

Všichni ostatní byli unisono proti.

A Pafkovy argumenty byly dost

extravagantní. Mluvil o námořnících na potopené ponorce Kursk,

což je extrémní příklad jen obtížně

přenositelný do situace v českých

nemocnicích.

Není potřeba odejít ze světa

motivována právě strachem ze

samoty? Nechybí nám sociální

tmel, víra?

Je to mnohem hlubší problém,

který pramení z toho, že sami sebe

nebereme vážně. Pokud si myslíme, že jsme třicet trilionů buněk

shluknutých do podoby myslící

opice a nic než to, smrt se nám volí

mnohem snáz. Pokud sám sebe

respektuji, jsem schopný přijmout,

že i utrpení může mít pro člověka

význam. Kultura užívání si života, 

kterou nám diktuje konzumní

společnost, nemá se smrtí absolutně

žádný problém, protože na mně

v tu chvíli nezáleží. Je to zvláštní, 

zábavní útěk před smrtí totiž

končí v náručí smrti, před kterou

se původně prchalo. Už spisovatel

Chesterton říkal, že zatímco mučedník pohrdá smrtí, protože pro

něj existují důležitější věci, než je

jeho biologický život, sebevrah pohrdá životem, když říká, přátelé, vy

mi nestojíte za to, abych se tu kvůli

vám obtěžoval.

MAREK ORKO

VÁCHA

Na Masarykově univerzitě vystudoval obor molekulární biologie

a genetika, teologii studoval v Olomouci a v Bruselu. Ve své doktorské práci na Lékařské fakultě MU se

zaměřil na etickou problematiku

poznání lidského genomu a na genetiku chování. Účastnil se dvou výprav na Antarktidu. V roce 2002 žil

šest měsíců v trapistickém klášteře

Sept-Fons ve Francii. Je přednostou

Ústavu etiky na 3. lékařské fakultě

Karlovy univerzity a farářem v Lechovicích u Znojma. Na FSS MU

vede seminář zaměřený na vztah

křesťanství a ekologie. Orko (ze

sousloví Orlí oko) je přezdívka, která ho provází od skautských let.

45