za nemocniční čaj, řeknete si, že je
čas odejít.
Sám jste se ale nikdy s nikým, kdo
by eutanazii prováděl, nepotkal?
Sebevražda na přání…
Ne. Ať už jako kněz, nebo jako
lékař se ale potkávám s lidmi, kteří
po smrti touží. Jednou si ke mně
dokonce přišel člověk pro požehnání, které jsem mu samozřejmě
nedal. Z vlastních zkušeností vím,
že problém, který takovou potřebu
vyvolává, nemusí být zásadní, je
pouze akutní. A stejně akutní musí
být i pomoc. Na druhou stranu,
pokud se někdo opravdu řídí etikou
hédonismu, argumentovat mu
nedokážu. To ale pro mě pořád
neznamená, že bych měl podpořit
zákon, který eutanazii legalizuje.
Jen je potřeba striktně odlišit asistovanou sebevraždu od eutanazie.
V prvním případě si za asistence
lékaře, který všechno přichystá,
zmáčknete tlačítko sám, ve druhém
ho za vás stiskne lékař. Eutanazie je
legální pouze v Belgii, Nizozemsku
a Lucembursku. Tečka. V některých
amerických státech, jako jsou Oregon, Montana, Washington nebo
nově Kalifornie, je legální pouze
asistovaná sebevražda. Ve Švýcarsku provádějí lékaři asistovanou
sebevraždu jen jako volnočasovou
aktivitu mimo státní nemocnice.
Ale zpět k zákonu. Pokud bychom
ho schválili, začneme nevyhnutelně
řešit případy, kdy k eutanazii dojde
na nátlak příbuzných, kteří budou
toužit po nemovitostech nebo
vkladních knížkách. Nedělejme
si iluze. Jakmile něco uděláme
normálním, začne to tak být také
přijímáno a využíváno.
Bavil jste se někdy s lékařem,
který eutanazie vykonával?
Před několika lety jsem navštívil
show České lékařské komory, kde
se řešila právě eutanazie. Z osmnácti lidí působících v terénu –
v nemocnicích, hospicích a dalších místech, kde lidé umírají, byl
pro eutanazii jedině Pavel Pafko.
Všichni ostatní byli unisono proti.
A Pafkovy argumenty byly dost
extravagantní. Mluvil o námořnících na potopené ponorce Kursk,
což je extrémní příklad jen obtížně
přenositelný do situace v českých
nemocnicích.
Není potřeba odejít ze světa
motivována právě strachem ze
samoty? Nechybí nám sociální
tmel, víra?
Je to mnohem hlubší problém,
který pramení z toho, že sami sebe
nebereme vážně. Pokud si myslíme, že jsme třicet trilionů buněk
shluknutých do podoby myslící
opice a nic než to, smrt se nám volí
mnohem snáz. Pokud sám sebe
respektuji, jsem schopný přijmout,
že i utrpení může mít pro člověka
význam. Kultura užívání si života,
kterou nám diktuje konzumní
společnost, nemá se smrtí absolutně
žádný problém, protože na mně
v tu chvíli nezáleží. Je to zvláštní,
zábavní útěk před smrtí totiž
končí v náručí smrti, před kterou
se původně prchalo. Už spisovatel
Chesterton říkal, že zatímco mučedník pohrdá smrtí, protože pro
něj existují důležitější věci, než je
jeho biologický život, sebevrah pohrdá životem, když říká, přátelé, vy
mi nestojíte za to, abych se tu kvůli
vám obtěžoval.
MAREK ORKO
VÁCHA
Na Masarykově univerzitě vystudoval obor molekulární biologie
a genetika, teologii studoval v Olomouci a v Bruselu. Ve své doktorské práci na Lékařské fakultě MU se
zaměřil na etickou problematiku
poznání lidského genomu a na genetiku chování. Účastnil se dvou výprav na Antarktidu. V roce 2002 žil
šest měsíců v trapistickém klášteře
Sept-Fons ve Francii. Je přednostou
Ústavu etiky na 3. lékařské fakultě
Karlovy univerzity a farářem v Lechovicích u Znojma. Na FSS MU
vede seminář zaměřený na vztah
křesťanství a ekologie. Orko (ze
sousloví Orlí oko) je přezdívka, která ho provází od skautských let.
45