JAK NEPŘIJÍT

O HLAVU

Chcete rozložit celé hospodářství? Zaveďte

nesmyslné daně. Historie je plná omylů, které

přišly daňové experimentátory pořádně draho.

PAVEL KOHOUT

Lidé reagují na podněty. Tahle věta

vystihuje podstatu celé ekonomie,

nauky o užití a rozdělení vzácných

zdrojů. Vždycky, když si nebudete

vědět rady s nějakým ekonomickým

problémem, stačí si položit otázku,

jak budou lidé na ten který podnět

reagovat. Odpověď nemusí být  

jednoduchá, pokud se ale budete

držet původní otázky, nakonec

dospějete k té správné. Ukázkovým

příkladem je problematika daní.

BEZHLAVÝ KRÁL

Všichni vědí, že král Karel I. byl

jediný anglický monarcha, který

skončil rukou kata. Míň se ví, proč

se tak stalo. Samozřejmě, kvůli daním. Karel I. byl mimořádně horlivý

při jejich vybírání. Tvořivě obnovil

některé zapomenuté středověké

berně, od kterých jeho předchůdci 

dávno upustili. Největší odpor

způsobila lodní daň, která pocházela

z dob Plantagenetů (1154–1485)

a jejím předmětem byla povinnost

přímořských měst dodávat králi

v době války lodi nebo jejich ekvivalent v penězích. V sedmnáctém

století už ale tato daň byla prakticky

zapomenuta.

Pak si na ni vzpomněl Karlův  

snaživý ministr William Noy. V roce

1628 byla po dlouhé době znovu

vypsána a v roce 1634 rozšířena

i na dobu míru a na všechna města,

nejen přístavní. Pochopitelně se to

nelíbilo. Co ale vzbudilo největší

zášť: lodní daň vypisoval přímo

panovník, bez posvěcení parlamentem. Opozice kvůli nenáviděné dani

postupně rostla, neplatičů přibývalo

a v roce 1639 se vybrala už jen pětina předpokládané sumy. Následující rok parlament lodní daň zrušil

a o dva roky později propukla anglická občanská válka. Fiskální tvořivost

se Karlovi I. nevyplatila. Po prohrané

válce byl v roce 1649 sťat.

DVĚ STRANY KANÁLU

Anglie vůbec byla laboratoří nejrozmanitějších daňových experimentů.

Známá je například daň z oken, zavedená v roce 1696 a zrušená v roce

1851. Za vlády krále Viléma III. 

vznikla potřeba zavést daň, která

by relativně spravedlivě odrážela

výši příjmů poplatníka. Zároveň ale

nebylo možné zavést daň z příjmů

v podobě, jakou známe dnes. Příjmy

se považovaly za privátní záležitost,

daň z příjmů tedy byla naprosto nepřípustným zásahem do soukromí.

Logickým řešením byla daň z nemovitostí: domy nelze přehlédnout,

jejich existence není soukromá věc.

Byla tedy zavedena daň se dvěma

složkami. Za prvé, fixní sazba dvou

šilinků za dům bez ohledu za velikost. Za druhé, sazba podle počtu

oken. Celková výše zdanění nebyla

nijak šokující: majitel zámku s víc

než dvaceti okny platil navíc osm

šilinků, což v kupní síle roku 2015

odpovídalo padesáti librám. Daň

z oken fungovala poměrně dlouho

a celkem úspěšně.

Na druhé straně kanálu La Manche byly daně složitější a hlavně

dopadaly zejména na bedra méně

majetných. Bohatší si totiž zaplatili

privilegium neplatit daně (kdo by

nechtěl takovou výhodu?) a katolická církev byla od daní osvobozena

úplně.

53