KOMENTÁŘ @KohoutPavel
Daňový systém francouzské monarchie v pozdní fázi její existence byl
ukázkově chybný. Byl především složitý. Existovala vnitřní cla, která škodí rozvoji obchodu, a proto se dnes
už nepoužívají. Rolníci – většina populace – platili církevní desátek, dále
daň z pozemků, daň z majetku, daň
z počtu rodinných příslušníků, daň
jako náhradu za robotu a daň z roční
produkce. K tomu je třeba ještě připočíst nájemné za půdu a poplatky
za použití vrchnostenských mlýnů,
vinných lisů, pekáren a podobných
zařízení. Nejvíc nenáviděná ale
byla daň ze soli. Upřímně řečeno,
kdybyste byli v kůži francouzského
rolníka v roce 1789, neměli byste
také chuť popravit krále a svrhnout
monarchii?
Hořké zkušenosti z historie ukázaly
několik věcí: především to, že nespravedlivě nastavené daně vedou
ke špatným výsledkům. Jak vypadá
nespravedlivá daň? Je nepředvídatelná a nemá souvislost s příjmy
nebo výdaji poplatníka.
KRÁLOVSKÝ LONDÝN
Nastavení zdanění nemá vliv jen
na příjmy státního rozpočtu, ale
na celkovou prosperitu ekonomiky.
Všichni vědí, že Lucembursko je
nejbohatší zemí Evropské unie –
o dvě třetiny bohatší než Německo
podle hrubého národního příjmu
na hlavu – díky velmi promyšlené
daňové politice. Hlavním městem
finančního světa je Londýn, ačkoli
Británie není zdaleka největší ekonomika na světě. Finanční úspěch
Londýna stojí za zmínku, protože je
způsoben čistě daňovými faktory.
V Londýně se uzavírá víc než třetina
všech obchodů s cizími měnami.
54
Londýn dělá víc obchodů s americkým dolarem než celé USA dohromady. Téměř stejně silnou pozici
má město nad Temží v mezinárodním pojišťovnictví a obchodech
s deriváty na úrokové sazby.
Pokud jde o sekundární obchody
s dluhopisy, Londýn má neuvěřitelný sedmdesátiprocentní podíl
na světovém trhu.
Proč je dnes hlavním finančním
centrem světa Londýn, a nikoli New
York, Chicago nebo Los Angeles?
Spojené státy jsou přece mnohem
větší ekonomika a Wall Street je
pojem – tak proč? Protože Američané udělali v roce 1963 kapitální
chybu. Zavedli patnáctiprocentní
daň z výnosů mezinárodních dluhopisů. Americký rozpočet z ní ale nic
neměl – slibně se rozvíjející trh beze
zbytku přesídlil do Londýna. Britové sice měli vysoké daně z příjmů,
ale tamní prostředí bylo přátelské
vůči finančním trhům. Dokonce
i za vlády nereformované Strany
práce, která měla ve svém programu postupné vyvlastnění výrobních
prostředků a socializaci ekonomiky,
se finanční trhy stále těšily příznivým daňovým podmínkám. Ideologie je jedna věc, pragmatismus věc
druhá.
V roce 1974 sice Američané uznali
svůj omyl a daň zrušili, jenže trh
mezinárodních dluhopisů se
mezitím už pevně zabydlel v Londýně a spolu s ním i další finanční
a bankovní odvětví. Londýn zůstává
hlavním městem finančního světa
a Američané drží – díky velikosti
své ekonomiky – primát jen v kapitalizaci akciových burz.
Z toho vyplývá i poučení, které si
česká ministerstva financí nikdy
nevzala: v mezinárodní daňové
konkurenci není možné stanovovat
daňové sazby jen tak, podle pocitu,
na základě pohledu z okna nebo
z přesvědčení, že ta či ona sazba je
„spravedlivá“. Česká praxe zdanění
úroků, dividend a kapitálových výnosů zdaleka není nejhorší v Evropě, nebo dokonce na světě – ve skutečnosti jsou Češi v této oblasti
daněni poměrně lehce a hlavně jednoduše –, ale stále to nestačí, aby se
Česko stalo uznávaným finančním
centrem. Je to škoda, protože další
finanční centrum vedle Londýna
a Lucemburska by se Evropě mohlo
hodit. Ale to by musel o daních rozhodovat někdo, kdo jim rozumí.
PAVEL KOHOUT
Pracoval pro PPF investiční společnost, Komero, ING Investment Management a byl jedním ze zakladatelů Partners Financial Services.
V letech 2002–2003 působil jako
člen sboru poradců ministra financí Bohuslava Sobotky, od roku
2004 do roku 2006 byl členem
konzultačního týmu Vlastimila
Tlustého, později byl dlouholetým
členem Národní ekonomické rady
vlády. Patří též mezi zakladatele
Institutu pro politiku a ekonomiku.