KOMENTÁŘ @KohoutPavel

Daňový systém francouzské monarchie v pozdní fázi její existence byl

ukázkově chybný. Byl především složitý. Existovala vnitřní cla, která škodí rozvoji obchodu, a proto se dnes

už nepoužívají. Rolníci – většina populace – platili církevní desátek, dále

daň z pozemků, daň z majetku, daň

z počtu rodinných příslušníků, daň

jako náhradu za robotu a daň z roční

produkce. K tomu je třeba ještě připočíst nájemné za půdu a poplatky

za použití vrchnostenských mlýnů,

vinných lisů, pekáren a podobných

zařízení. Nejvíc nenáviděná ale

byla daň ze soli. Upřímně řečeno,

kdybyste byli v kůži francouzského

rolníka v roce 1789, neměli byste

také chuť popravit krále a svrhnout

monarchii?

Hořké zkušenosti z historie ukázaly

několik věcí: především to, že nespravedlivě nastavené daně vedou

ke špatným výsledkům. Jak vypadá

nespravedlivá daň? Je nepředvídatelná a nemá souvislost s příjmy

nebo výdaji poplatníka.

KRÁLOVSKÝ LONDÝN

Nastavení zdanění nemá vliv jen

na příjmy státního rozpočtu, ale

na celkovou prosperitu ekonomiky.

Všichni vědí, že Lucembursko je

nejbohatší zemí Evropské unie –

o dvě třetiny bohatší než Německo

podle hrubého národního příjmu

na hlavu – díky velmi promyšlené

daňové politice. Hlavním městem

finančního světa je Londýn, ačkoli

Británie není zdaleka největší ekonomika na světě. Finanční úspěch

Londýna stojí za zmínku, protože je

způsoben čistě daňovými faktory.

V Londýně se uzavírá víc než třetina

všech obchodů s cizími měnami.

54

Londýn dělá víc obchodů s americkým dolarem než celé USA dohromady. Téměř stejně silnou pozici  

má město nad Temží v mezinárodním pojišťovnictví a obchodech

s deriváty na úrokové sazby.  

Pokud jde o sekundární obchody

s dluhopisy, Londýn má neuvěřitelný sedmdesátiprocentní podíl

na světovém trhu.

Proč je dnes hlavním finančním

centrem světa Londýn, a nikoli New

York, Chicago nebo Los Angeles?

Spojené státy jsou přece mnohem

větší ekonomika a Wall Street je

pojem – tak proč? Protože Američané udělali v roce 1963 kapitální

chybu. Zavedli patnáctiprocentní

daň z výnosů mezinárodních dluhopisů. Americký rozpočet z ní ale nic

neměl – slibně se rozvíjející trh beze

zbytku přesídlil do Londýna. Britové sice měli vysoké daně z příjmů,

ale tamní prostředí bylo přátelské

vůči finančním trhům. Dokonce

i za vlády nereformované Strany

práce, která měla ve svém programu postupné vyvlastnění výrobních

prostředků a socializaci ekonomiky,

se finanční trhy stále těšily příznivým daňovým podmínkám. Ideologie je jedna věc, pragmatismus věc

druhá.

V roce 1974 sice Američané uznali

svůj omyl a daň zrušili, jenže trh 

mezinárodních dluhopisů se

mezitím už pevně zabydlel v Londýně a spolu s ním i další finanční

a bankovní odvětví. Londýn zůstává

hlavním městem finančního světa

a Američané drží – díky velikosti

své ekonomiky – primát jen v kapitalizaci akciových burz.

Z toho vyplývá i poučení, které si

česká ministerstva financí nikdy

nevzala: v mezinárodní daňové

konkurenci není možné stanovovat

daňové sazby jen tak, podle pocitu,

na základě pohledu z okna nebo

z přesvědčení, že ta či ona sazba je

„spravedlivá“. Česká praxe zdanění

úroků, dividend a kapitálových výnosů zdaleka není nejhorší v Evropě, nebo dokonce na světě – ve skutečnosti jsou Češi v této oblasti

daněni poměrně lehce a hlavně jednoduše –, ale stále to nestačí, aby se

Česko stalo uznávaným finančním

centrem. Je to škoda, protože další

finanční centrum vedle Londýna

a Lucemburska by se Evropě mohlo

hodit. Ale to by musel o daních rozhodovat někdo, kdo jim rozumí.

PAVEL KOHOUT

Pracoval pro PPF investiční společnost, Komero, ING Investment Management a byl jedním ze zakladatelů Partners Financial Services.

V letech 2002–2003 působil jako

člen sboru poradců ministra financí Bohuslava Sobotky, od roku

2004 do roku 2006 byl členem

konzultačního týmu Vlastimila

Tlustého, později byl dlouholetým

členem Národní ekonomické rady

vlády. Patří též mezi zakladatele

Institutu pro politiku a ekonomiku.