EDITORIAL @ondrejtuma

KOMFORTNÍ

ČESKO

ONDŘEJ TŮMA

šéfredaktor

„Asi žiju někde jinde. – Myslí to

vážně? – Ať už to nehulí.“ Takové

a spoustu podobných reakcí jsme

zaznamenali na Facebooku, když

jsme promovali aktuální Finmag

s Maximem Velčovským na titulce.

K fotce úspěšného designéra jsme

totiž přidali jeho citát z rozhovoru:

„Pravděpodobně žijeme v jedné

z nejkrásnějších a nejkomfortnějších

zemí na světě.“

Velký počet nesouhlasných reakcí

by mě asi neměl překvapovat,

protože stesky nad tím, jak u nás nic

nefunguje a jak je to všude na západ – a vlastně i na sever a na jih –

od našich hranic lepší, slyším

každou chvíli. Nemůžu si ale

pomoct. Opravdu máme tolik

důvodů, abychom si stěžovali?

Stačí porovnat pár statistik napříč

Evropskou unií. Nezaměstnanost je

v Česku nejmenší ze všech členských

států. Míra ohrožení chudobou je

tu jedna z nejnižších, stejně jako

příjmová nerovnost. Většina Čechů

bydlí ve vlastním. České zdravotnictví – ať už si o něm myslíte

cokoli – patří k lepšímu průměru,

navíc je zadarmo. A nic neplatíte ani

za studium na vysoké škole. Když

k tomu připočteme, že se řadíme

k nejbezpečnějším zemím světa, tak

to s námi nevypadá bledě.

Kde se tedy v lidech bere pocit, že je

u nás všechno špatně? Možná jsme

po revoluci naivně uvěřili slibům, že

brzy doženeme Západ, že se můžeme

těšit na německé platy. K tomu

máme ale pořád daleko, tak si aspoň

s chutí zanadáváme. Na politiky –

vždyť rozkrádají stát, na fotbalisty –

vždyť se plouží jako šneci, na šéfy –

vždyť nás pořád buzerují. Nadávání

probíhá doma na gauči nebo v hospodě u piva. Pěkně v závětří.

Když jsem se o tom bavil s vývojářem Janem Šedivým, který v zahraničí dvě dekády šéfoval projektům IBM a Googlu, odpověděl mi:

„Zpohodlněli jsme. Němci nejezdí

v bavorácích proto, že jsou chytřejší.

Jen dokážou své dovednosti lépe

využít. Umí práci organizovat a víc

se motivovat.“

Něco na tom bude. Možná jsme

si příliš snadno zvykli na určitý

komfort, který nás už nemotivuje,

abychom na sobě pracovali a dál se

zlepšovali. O to víc mi dělá radost,

že si ve Finmagu můžete přečíst

o lidech, jako jsou Maxim Velčovský,

Ondřej Fryc a Kateřina Šedá, kteří si

nestěžují a dělají to, co je baví. I když

nejde o nejkomfortnější cestu.