Denně jí chodí tolik mailů, až jí

i v kurzu organizace času řekli, že

je to na dva životy. Lidé, se kterými už pracovala, s ní chtějí zůstat

v kontaktu. Další touží nějakou

spolupráci vymyslet. Jedna z nedávných poptávek zněla takhle: „Vím,

že si děláte ze všeho srandu, ale já

píšu vážně. Nutně bych potřeboval

naštvat lidi z naší obce. Zaměřujete

se i na toto? Dokázala byste naštvat

velkou skupinu, třeba 350 lidí? To

je jediný způsob, jak je k něčemu

přimět.“

Kateřina Šedá ale odmítá, že by

se vyžívala v tom, že její práce

provokuje a inspiruje k podobným

dotazům. „To bych musela být psychopat,“ dušuje se devětatřicetiletá

absolventka Akademie výtvarných

umění. „U předchozích věcí jsem to

tak neměla. Takhle vyhrocený byl

až Brnox.“ Tedy nedávno vydaný,

skoro šestisetstránkový průvodce

„brněnským Bronxem“, za který

byla nominována na knižní cenu

Magnesia Litera. Průvodce čtvrtí

s mizernou pověstí, kterou výstižně zachycuje třeba odposlechnutý

rozhovor ze 479. stránky:

Revizor v tramvaji č. 4: Paní, tady je

zakázáno konzumovat potraviny.

Jenže já mám diabetes, udělá se mi

špatně.

Když se vám udělá špatně, tak si vystupte a najezte se na zastávce.

Tady já rozhodně nevystoupím, to mi

raději dejte pokutu.

A co umělkyni k vytvoření průvodce přivedlo? Před čtyřmi lety

ji požádal organizátor místního

Ghettofestu Pavel Strašák, aby mu

něčím přispěla do programu. V tu

chvíli si uvědomila, že o ulici Cejl

a jejím okolí vlastně nic neví. Že

to jsou všechno věci, které jako

brněnská rodačka celý život slýchala

z druhé ruky. „Měla jsem pocit, že

nejzajímavější bude prostě zachytit, co tam najdu. Nejsem odborník v žádném z oborů, které to

místo běžně zkoumají. Nepracuju

v neziskovce, nejsem sociolog ani

antropolog, nechci tam podnikat ani

nepřicházím z radnice. Jsem čistě

nezávislá osoba.“

Obešla proto čtvrť dům po domu.

Pomalu, pracně a na osobní doporučení se dostávala z průchodů na pavlače a dál do obýváků

konstatuje Šedá. Kromě očekávaných rasistických výlevů v diskuzích

pod zpravodajskými články přišla

kritika překvapivě i z opačné strany.

Web Romea.cz vydal několik článků

obviňujících Šedou z přiživování

stereotypů. Jeden titulek označuje

knihu za „průvodce po špinavých

kuriozitách“.

Šedá výpady z obou stran odráží

stejným argumentem: „Největší

průšvih je, že jsem tam šla normálně. Všichni mají návod, jak to

místo vnímat, jak o něm mluvit

v médiích, jak být politicky korekt-

Já ani manžel neděláme nic jiného,

nemáme žádné koníčky,

i děti s námi takhle žijí.

a kuchyní. Vysedávala ve školních

třídách, prozkoumávala sex shopy,

účastnila se bohoslužeb. Vyptávala

se na místní strašidla, na oblíbené

pohádky, nechávala si doporučit

kominíka i toaletní papír. Materiál sbírala sama, s manželem i se

spolupracovníky Alešem Palánem

nebo Lucií Faulerovou, kteří přijeli

z Prahy. „Lucie se mě na začátku

ptala, jestli nevadí, že má psát

o věci, o které nic neví. Odpověděla jsem jí, že je to podle mě největší

kvalita. Řešila, jestli si má něco

nastudovat. Řekla jsem ne. Když

to pak vyprávěla na křtu, všichni

na ni zírali, ale já na tom trvám.“

Reakce byly třeskuté. „Dalo se to

čekat, je to problematické téma,“

ní, a pokud nenaplňujete jejich

představy a zavedená pravidla, je to

vždycky špatně. A právě kvůli těm

dokola omílaným mantrám to místo

většinovou společnost nezajímá,

mají předem vytvořený názor. Ten

si přečtou v Blesku a večer se o něm

utvrdí v televizi.“

Přiživováním stereotypů by podle

ní bylo, kdyby se snažila co nejvíc

vypíchnout negativní zážitky. Což

nedělala. „V průvodci dáváme velký

prostor pozitivním věcem, které

ovšem nejsou nijak idealizované,

a pak je tam velké množství zážitků

neutrálních. Že někdo viděl UFO, to

přece nemá plusové ani minusové

znaménko, to je zkrátka portrét lokality. A že to někdo vnímá tak, že

67