Denně jí chodí tolik mailů, až jí i v kurzu organizace času řekli, že je to na dva životy. Lidé, se kterými už pracovala, s ní chtějí zůstat v kontaktu. Další touží nějakou spolupráci vymyslet. Jedna z nedávných poptávek zněla takhle: „Vím, že si děláte ze všeho srandu, ale já píšu vážně. Nutně bych potřeboval naštvat lidi z naší obce. Zaměřujete se i na toto? Dokázala byste naštvat velkou skupinu, třeba 350 lidí? To je jediný způsob, jak je k něčemu přimět.“ Kateřina Šedá ale odmítá, že by se vyžívala v tom, že její práce provokuje a inspiruje k podobným dotazům. „To bych musela být psychopat,“ dušuje se devětatřicetiletá absolventka Akademie výtvarných umění. „U předchozích věcí jsem to tak neměla. Takhle vyhrocený byl až Brnox.“ Tedy nedávno vydaný, skoro šestisetstránkový průvodce „brněnským Bronxem“, za který byla nominována na knižní cenu Magnesia Litera. Průvodce čtvrtí s mizernou pověstí, kterou výstižně zachycuje třeba odposlechnutý rozhovor ze 479. stránky: Revizor v tramvaji č. 4: Paní, tady je zakázáno konzumovat potraviny. Jenže já mám diabetes, udělá se mi špatně. Když se vám udělá špatně, tak si vystupte a najezte se na zastávce. Tady já rozhodně nevystoupím, to mi raději dejte pokutu. A co umělkyni k vytvoření průvodce přivedlo? Před čtyřmi lety ji požádal organizátor místního Ghettofestu Pavel Strašák, aby mu něčím přispěla do programu. V tu chvíli si uvědomila, že o ulici Cejl a jejím okolí vlastně nic neví. Že

to jsou všechno věci, které jako brněnská rodačka celý život slýchala z druhé ruky. „Měla jsem pocit, že nejzajímavější bude prostě zachytit, co tam najdu. Nejsem odborník v žádném z oborů, které to místo běžně zkoumají. Nepracuju v neziskovce, nejsem sociolog ani antropolog, nechci tam podnikat ani nepřicházím z radnice. Jsem čistě nezávislá osoba.“ Obešla proto čtvrť dům po domu. Pomalu, pracně a na osobní doporučení se dostávala z průchodů na pavlače a dál do obýváků

konstatuje Šedá. Kromě očekávaných rasistických výlevů v diskuzích pod zpravodajskými články přišla kritika překvapivě i z opačné strany. Web Romea.cz vydal několik článků obviňujících Šedou z přiživování stereotypů. Jeden titulek označuje knihu za „průvodce po špinavých kuriozitách“. Šedá výpady z obou stran odráží stejným argumentem: „Největší průšvih je, že jsem tam šla normálně. Všichni mají návod, jak to místo vnímat, jak o něm mluvit v médiích, jak být politicky korekt-

Já ani manžel neděláme nic jiného, nemáme žádné koníčky, i děti s námi takhle žijí. a kuchyní. Vysedávala ve školních třídách, prozkoumávala sex shopy, účastnila se bohoslužeb. Vyptávala se na místní strašidla, na oblíbené pohádky, nechávala si doporučit kominíka i toaletní papír. Materiál sbírala sama, s manželem i se spolupracovníky Alešem Palánem nebo Lucií Faulerovou, kteří přijeli z Prahy. „Lucie se mě na začátku ptala, jestli nevadí, že má psát o věci, o které nic neví. Odpověděla jsem jí, že je to podle mě největší kvalita. Řešila, jestli si má něco nastudovat. Řekla jsem ne. Když to pak vyprávěla na křtu, všichni na ni zírali, ale já na tom trvám.“ Reakce byly třeskuté. „Dalo se to čekat, je to problematické téma,“

ní, a pokud nenaplňujete jejich představy a zavedená pravidla, je to vždycky špatně. A právě kvůli těm dokola omílaným mantrám to místo většinovou společnost nezajímá, mají předem vytvořený názor. Ten si přečtou v Blesku a večer se o něm utvrdí v televizi.“ Přiživováním stereotypů by podle ní bylo, kdyby se snažila co nejvíc vypíchnout negativní zážitky. Což nedělala. „V průvodci dáváme velký prostor pozitivním věcem, které ovšem nejsou nijak idealizované, a pak je tam velké množství zážitků neutrálních. Že někdo viděl UFO, to přece nemá plusové ani minusové znaménko, to je zkrátka portrét lokality. A že to někdo vnímá tak, že 67