Denně jí chodí tolik mailů, až jí
i v kurzu organizace času řekli, že
je to na dva životy. Lidé, se kterými už pracovala, s ní chtějí zůstat
v kontaktu. Další touží nějakou
spolupráci vymyslet. Jedna z nedávných poptávek zněla takhle: „Vím,
že si děláte ze všeho srandu, ale já
píšu vážně. Nutně bych potřeboval
naštvat lidi z naší obce. Zaměřujete
se i na toto? Dokázala byste naštvat
velkou skupinu, třeba 350 lidí? To
je jediný způsob, jak je k něčemu
přimět.“
Kateřina Šedá ale odmítá, že by
se vyžívala v tom, že její práce
provokuje a inspiruje k podobným
dotazům. „To bych musela být psychopat,“ dušuje se devětatřicetiletá
absolventka Akademie výtvarných
umění. „U předchozích věcí jsem to
tak neměla. Takhle vyhrocený byl
až Brnox.“ Tedy nedávno vydaný,
skoro šestisetstránkový průvodce
„brněnským Bronxem“, za který
byla nominována na knižní cenu
Magnesia Litera. Průvodce čtvrtí
s mizernou pověstí, kterou výstižně zachycuje třeba odposlechnutý
rozhovor ze 479. stránky:
Revizor v tramvaji č. 4: Paní, tady je
zakázáno konzumovat potraviny.
Jenže já mám diabetes, udělá se mi
špatně.
Když se vám udělá špatně, tak si vystupte a najezte se na zastávce.
Tady já rozhodně nevystoupím, to mi
raději dejte pokutu.
A co umělkyni k vytvoření průvodce přivedlo? Před čtyřmi lety
ji požádal organizátor místního
Ghettofestu Pavel Strašák, aby mu
něčím přispěla do programu. V tu
chvíli si uvědomila, že o ulici Cejl
a jejím okolí vlastně nic neví. Že
to jsou všechno věci, které jako
brněnská rodačka celý život slýchala
z druhé ruky. „Měla jsem pocit, že
nejzajímavější bude prostě zachytit, co tam najdu. Nejsem odborník v žádném z oborů, které to
místo běžně zkoumají. Nepracuju
v neziskovce, nejsem sociolog ani
antropolog, nechci tam podnikat ani
nepřicházím z radnice. Jsem čistě
nezávislá osoba.“
Obešla proto čtvrť dům po domu.
Pomalu, pracně a na osobní doporučení se dostávala z průchodů na pavlače a dál do obýváků
konstatuje Šedá. Kromě očekávaných rasistických výlevů v diskuzích
pod zpravodajskými články přišla
kritika překvapivě i z opačné strany.
Web Romea.cz vydal několik článků
obviňujících Šedou z přiživování
stereotypů. Jeden titulek označuje
knihu za „průvodce po špinavých
kuriozitách“.
Šedá výpady z obou stran odráží
stejným argumentem: „Největší
průšvih je, že jsem tam šla normálně. Všichni mají návod, jak to
místo vnímat, jak o něm mluvit
v médiích, jak být politicky korekt-
Já ani manžel neděláme nic jiného,
nemáme žádné koníčky,
i děti s námi takhle žijí.
a kuchyní. Vysedávala ve školních
třídách, prozkoumávala sex shopy,
účastnila se bohoslužeb. Vyptávala
se na místní strašidla, na oblíbené
pohádky, nechávala si doporučit
kominíka i toaletní papír. Materiál sbírala sama, s manželem i se
spolupracovníky Alešem Palánem
nebo Lucií Faulerovou, kteří přijeli
z Prahy. „Lucie se mě na začátku
ptala, jestli nevadí, že má psát
o věci, o které nic neví. Odpověděla jsem jí, že je to podle mě největší
kvalita. Řešila, jestli si má něco
nastudovat. Řekla jsem ne. Když
to pak vyprávěla na křtu, všichni
na ni zírali, ale já na tom trvám.“
Reakce byly třeskuté. „Dalo se to
čekat, je to problematické téma,“
ní, a pokud nenaplňujete jejich
představy a zavedená pravidla, je to
vždycky špatně. A právě kvůli těm
dokola omílaným mantrám to místo
většinovou společnost nezajímá,
mají předem vytvořený názor. Ten
si přečtou v Blesku a večer se o něm
utvrdí v televizi.“
Přiživováním stereotypů by podle
ní bylo, kdyby se snažila co nejvíc
vypíchnout negativní zážitky. Což
nedělala. „V průvodci dáváme velký
prostor pozitivním věcem, které
ovšem nejsou nijak idealizované,
a pak je tam velké množství zážitků
neutrálních. Že někdo viděl UFO, to
přece nemá plusové ani minusové
znaménko, to je zkrátka portrét lokality. A že to někdo vnímá tak, že
67