PŘÍBĚH @kasparek

ně samotné. Neřeší, jestli to je, nebo není umění.“

NEVÍŠ, CO BUDE ZÍTRA Nabízí se otázka, jak se vlastně dá přemlouváním lidí do bláznivě působících podniků živit. Prý těžko, ale jde to, když se člověk uskromní a zároveň nepočítá hodiny. „Není to ani tak práce, jako životní styl. Já ani manžel neděláme nic jiného, nemáme žádné koníčky, i děti s námi takhle žijí,“ říká Kateřina, matka dvou dětí, která se o rodičovské a pracovní povinnosti dělí zhruba půl napůl s manželem. Některá svá díla, například dokumentace k happeningům nebo kresby, prodala do prestižních galerií, jako jsou Muzeum umění v Lucernu, Kontakt Collection ve Vídni nebo Národní galerie v Praze. Další honoráře dostává za přednášky, učení a workshopy. A taky od institucí, které ji přímo vyzvou ke spolupráci. V Česku sice podobných institucí moc není, v zahraničí je to jiné. Šedá jako příklad uvádí Finsko, kde se jedna anonymní mecenáška rozhodla věnovat část svého rozsáhlého majetku na podporu umění: „Založila netradiční organizaci s malou kanceláří v centru Helsinek. Nemají žádné galerie, zaměřují se výhradně na zlepšení veřejného prostoru. Každý rok vyberou ze světa jednoho umělce, kterému nabídnou úhradu produkčních nákladů, asistenty a honorář.“ Loni Šedá na jejich vyzvání přivezla do Helsinek čtyři desítky pouličních umělců, které po celé Evropě hledala se spolupracovníkem Pavlem Klusákem a ředitelkou festivalu Paulou Toppilou. Muzikanti od místní70

ho dopravního podniku dostali po dlouhém jednání vzácnou výjimku a čtyři dny mohli hrát v tramvajích, což je normálně nemyslitelné. „U této práce člověk nikdy neví, co bude zítra. Je to stresující,“ upozorňuje Šedá s tím, že obvykle pracuje ve výrazně skromnějších podmínkách, než jí nabídli Finové. „Na některé věci, jako třeba Brnox, získáme sice grant, ten je ale na dvouletou práci nízký, nakonec platím velkou část i ze svého,“ doplňuje. Nepomohla jí při tom ani kampaň na crowdfundingovém webu HitHit.com: od fanoušků vybrala jen 29 tisíc z požadovaného sta tisíc korun.“ Existuje pro ni hranice, za kterou by nešla? Prý nechce dělat reklamu a politiku. „Hlavně ta komunální je z mé zkušenosti spíš založená na kompromisech než na vlastních názorech. Pokud je někdo tak vyhraněný jako já, pak mu z toho nezbude vůbec nic.“

JAK VYROBIT ATOMOVKU Loni se s několika spolupracovníky dostala do finále Nejkrásnější české knihy roku, soutěže pořádané Památníkem národního písemnictví. Na tom by ještě nebylo nic mimořádného, katalogy z jejích akcí tuto cenu získaly už třikrát. Loni ale soutěž její tým tak trochu hacknul. „Chtěli jsme upozornit na to, že se ty knihy hodnotí bez posouzení obsahu,“ říká. Schválně si vybrali dlouhodobě nejslabší kategorii, tedy učebnice, a na internetu pak hledali dostatečně absurdní obsah. Pod značkou nakladatelství UTE, Ukradené texty, nakonec připravili učebnici Jaderná puma a její výroba

v amatérských podmínkách. Porota byla spokojená, kniha získala bronz. Stejně jako kdykoliv jindy, i teď pracuje na několika věcech najednou. Od roku 2013 jezdívá do pařížské čtvrti Aubervilliers, ve které vedle sebe krom rodilých Francouzů žijí přistěhovalci z různých kultur. Šedá se tam, podobně jako ve svých ostatních dílech, snaží místní víc propojit a stmelit. Organizuje proto hledání talentů. „Je to svým způsobem parodie na televizní soutěže, které nemám ráda. Mám pocit, že lidi odrazují od toho, aby si nějaké talenty pěstovali.“ Proto se Pařížané chlubí docela obyčejnými dovednostmi, jako je škrábání brambor. Výstupem bude chodník slávy. Spisovatelé obvykle touží napsat velký román, muzikanti sní o koncertu v Carnegie Hall. Jaký cíl má před sebou žena, která celý život přemlouvá lidi, aby chytali lelky nebo myli auto na úplně jiném místě, než to běžně dělají? To Šedá prozradit nechce, i když připouští, že jeden velký sen má. „To, co teď dělám, beru jako přípravnou fázi,“ snaží se nic nezakřiknout. Nakonec se o jednu svou ambici přece jen dělí: „Už dlouho sním o tom, vymyslet aktivitu do deště. Když začne pršet, tak jdou lidi domů. Co vymyslet, aby je to naopak táhlo ven? Někomu to může připadat ulítlý, ale já na tom dělám dvacet let.“

GOOGLUJTE Los Altos World Records, Každej pes jiná ves, Batežo Ka Mikilu