PŘÍBĚH @kasparek

ně samotné. Neřeší, jestli to je, nebo

není umění.“

NEVÍŠ, CO BUDE ZÍTRA

Nabízí se otázka, jak se vlastně dá

přemlouváním lidí do bláznivě

působících podniků živit. Prý těžko,

ale jde to, když se člověk uskromní

a zároveň nepočítá hodiny. „Není

to ani tak práce, jako životní styl.

Já ani manžel neděláme nic jiného,

nemáme žádné koníčky, i děti

s námi takhle žijí,“ říká Kateřina,

matka dvou dětí, která se o rodičovské a pracovní povinnosti dělí

zhruba půl napůl s manželem.

Některá svá díla, například dokumentace k happeningům nebo kresby, prodala do prestižních galerií,

jako jsou Muzeum umění v Lucernu, Kontakt Collection ve Vídni

nebo Národní galerie v Praze. Další

honoráře dostává za přednášky,

učení a workshopy. A taky od institucí, které ji přímo vyzvou ke spolupráci. V Česku sice podobných

institucí moc není, v zahraničí je to

jiné. Šedá jako příklad uvádí Finsko,

kde se jedna anonymní mecenáška

rozhodla věnovat část svého rozsáhlého majetku na podporu umění:

„Založila netradiční organizaci

s malou kanceláří v centru Helsinek. Nemají žádné galerie, zaměřují

se výhradně na zlepšení veřejného

prostoru. Každý rok vyberou ze

světa jednoho umělce, kterému nabídnou úhradu produkčních nákladů, asistenty a honorář.“ Loni Šedá

na jejich vyzvání přivezla do Helsinek čtyři desítky pouličních umělců,

které po celé Evropě hledala se

spolupracovníkem Pavlem Klusákem a ředitelkou festivalu Paulou

Toppilou. Muzikanti od místní70

ho dopravního podniku dostali

po dlouhém jednání vzácnou výjimku a čtyři dny mohli hrát v tramvajích, což je normálně nemyslitelné.

„U této práce člověk nikdy neví,

co bude zítra. Je to stresující,“

upozorňuje Šedá s tím, že obvykle

pracuje ve výrazně skromnějších

podmínkách, než jí nabídli Finové. „Na některé věci, jako třeba

Brnox, získáme sice grant, ten je ale

na dvouletou práci nízký, nakonec platím velkou část i ze svého,“

doplňuje. Nepomohla jí při tom

ani kampaň na crowdfundingovém webu HitHit.com: od fanoušků

vybrala jen 29 tisíc z požadovaného

sta tisíc korun.“

Existuje pro ni hranice, za kterou

by nešla? Prý nechce dělat reklamu

a politiku. „Hlavně ta komunální

je z mé zkušenosti spíš založená

na kompromisech než na vlastních názorech. Pokud je někdo tak

vyhraněný jako já, pak mu z toho

nezbude vůbec nic.“

JAK VYROBIT ATOMOVKU

Loni se s několika spolupracovníky

dostala do finále Nejkrásnější české

knihy roku, soutěže pořádané Památníkem národního písemnictví.

Na tom by ještě nebylo nic mimořádného, katalogy z jejích akcí tuto

cenu získaly už třikrát. Loni ale

soutěž její tým tak trochu hacknul.

„Chtěli jsme upozornit na to, že

se ty knihy hodnotí bez posouzení

obsahu,“ říká. Schválně si vybrali

dlouhodobě nejslabší kategorii,

tedy učebnice, a na internetu pak

hledali dostatečně absurdní obsah.

Pod značkou nakladatelství UTE,

Ukradené texty, nakonec připravili

učebnici Jaderná puma a její výroba

v amatérských podmínkách. Porota

byla spokojená, kniha získala bronz.

Stejně jako kdykoliv jindy, i teď

pracuje na několika věcech najednou. Od roku 2013 jezdívá do pařížské čtvrti Aubervilliers, ve které

vedle sebe krom rodilých Francouzů

žijí přistěhovalci z různých kultur.

Šedá se tam, podobně jako ve svých

ostatních dílech, snaží místní víc

propojit a stmelit. Organizuje proto

hledání talentů. „Je to svým způsobem parodie na televizní soutěže,

které nemám ráda. Mám pocit, že

lidi odrazují od toho, aby si nějaké

talenty pěstovali.“ Proto se Pařížané

chlubí docela obyčejnými dovednostmi, jako je škrábání brambor.

Výstupem bude chodník slávy.

Spisovatelé obvykle touží napsat

velký román, muzikanti sní o koncertu v Carnegie Hall. Jaký cíl má

před sebou žena, která celý život

přemlouvá lidi, aby chytali lelky

nebo myli auto na úplně jiném

místě, než to běžně dělají? To Šedá

prozradit nechce, i když připouští,

že jeden velký sen má. „To, co teď

dělám, beru jako přípravnou fázi,“

snaží se nic nezakřiknout.

Nakonec se o jednu svou ambici

přece jen dělí: „Už dlouho sním

o tom, vymyslet aktivitu do deště. Když začne pršet, tak jdou lidi

domů. Co vymyslet, aby je to naopak táhlo ven? Někomu to může

připadat ulítlý, ale já na tom dělám

dvacet let.“

GOOGLUJTE

Los Altos World Records, Každej

pes jiná ves, Batežo Ka Mikilu