PŘÍBĚH @kasparek
ně samotné. Neřeší, jestli to je, nebo
není umění.“
NEVÍŠ, CO BUDE ZÍTRA
Nabízí se otázka, jak se vlastně dá
přemlouváním lidí do bláznivě
působících podniků živit. Prý těžko,
ale jde to, když se člověk uskromní
a zároveň nepočítá hodiny. „Není
to ani tak práce, jako životní styl.
Já ani manžel neděláme nic jiného,
nemáme žádné koníčky, i děti
s námi takhle žijí,“ říká Kateřina,
matka dvou dětí, která se o rodičovské a pracovní povinnosti dělí
zhruba půl napůl s manželem.
Některá svá díla, například dokumentace k happeningům nebo kresby, prodala do prestižních galerií,
jako jsou Muzeum umění v Lucernu, Kontakt Collection ve Vídni
nebo Národní galerie v Praze. Další
honoráře dostává za přednášky,
učení a workshopy. A taky od institucí, které ji přímo vyzvou ke spolupráci. V Česku sice podobných
institucí moc není, v zahraničí je to
jiné. Šedá jako příklad uvádí Finsko,
kde se jedna anonymní mecenáška
rozhodla věnovat část svého rozsáhlého majetku na podporu umění:
„Založila netradiční organizaci
s malou kanceláří v centru Helsinek. Nemají žádné galerie, zaměřují
se výhradně na zlepšení veřejného
prostoru. Každý rok vyberou ze
světa jednoho umělce, kterému nabídnou úhradu produkčních nákladů, asistenty a honorář.“ Loni Šedá
na jejich vyzvání přivezla do Helsinek čtyři desítky pouličních umělců,
které po celé Evropě hledala se
spolupracovníkem Pavlem Klusákem a ředitelkou festivalu Paulou
Toppilou. Muzikanti od místní70
ho dopravního podniku dostali
po dlouhém jednání vzácnou výjimku a čtyři dny mohli hrát v tramvajích, což je normálně nemyslitelné.
„U této práce člověk nikdy neví,
co bude zítra. Je to stresující,“
upozorňuje Šedá s tím, že obvykle
pracuje ve výrazně skromnějších
podmínkách, než jí nabídli Finové. „Na některé věci, jako třeba
Brnox, získáme sice grant, ten je ale
na dvouletou práci nízký, nakonec platím velkou část i ze svého,“
doplňuje. Nepomohla jí při tom
ani kampaň na crowdfundingovém webu HitHit.com: od fanoušků
vybrala jen 29 tisíc z požadovaného
sta tisíc korun.“
Existuje pro ni hranice, za kterou
by nešla? Prý nechce dělat reklamu
a politiku. „Hlavně ta komunální
je z mé zkušenosti spíš založená
na kompromisech než na vlastních názorech. Pokud je někdo tak
vyhraněný jako já, pak mu z toho
nezbude vůbec nic.“
JAK VYROBIT ATOMOVKU
Loni se s několika spolupracovníky
dostala do finále Nejkrásnější české
knihy roku, soutěže pořádané Památníkem národního písemnictví.
Na tom by ještě nebylo nic mimořádného, katalogy z jejích akcí tuto
cenu získaly už třikrát. Loni ale
soutěž její tým tak trochu hacknul.
„Chtěli jsme upozornit na to, že
se ty knihy hodnotí bez posouzení
obsahu,“ říká. Schválně si vybrali
dlouhodobě nejslabší kategorii,
tedy učebnice, a na internetu pak
hledali dostatečně absurdní obsah.
Pod značkou nakladatelství UTE,
Ukradené texty, nakonec připravili
učebnici Jaderná puma a její výroba
v amatérských podmínkách. Porota
byla spokojená, kniha získala bronz.
Stejně jako kdykoliv jindy, i teď
pracuje na několika věcech najednou. Od roku 2013 jezdívá do pařížské čtvrti Aubervilliers, ve které
vedle sebe krom rodilých Francouzů
žijí přistěhovalci z různých kultur.
Šedá se tam, podobně jako ve svých
ostatních dílech, snaží místní víc
propojit a stmelit. Organizuje proto
hledání talentů. „Je to svým způsobem parodie na televizní soutěže,
které nemám ráda. Mám pocit, že
lidi odrazují od toho, aby si nějaké
talenty pěstovali.“ Proto se Pařížané
chlubí docela obyčejnými dovednostmi, jako je škrábání brambor.
Výstupem bude chodník slávy.
Spisovatelé obvykle touží napsat
velký román, muzikanti sní o koncertu v Carnegie Hall. Jaký cíl má
před sebou žena, která celý život
přemlouvá lidi, aby chytali lelky
nebo myli auto na úplně jiném
místě, než to běžně dělají? To Šedá
prozradit nechce, i když připouští,
že jeden velký sen má. „To, co teď
dělám, beru jako přípravnou fázi,“
snaží se nic nezakřiknout.
Nakonec se o jednu svou ambici
přece jen dělí: „Už dlouho sním
o tom, vymyslet aktivitu do deště. Když začne pršet, tak jdou lidi
domů. Co vymyslet, aby je to naopak táhlo ven? Někomu to může
připadat ulítlý, ale já na tom dělám
dvacet let.“
GOOGLUJTE
Los Altos World Records, Každej
pes jiná ves, Batežo Ka Mikilu