Chodí pěšky a sám. Většinou od 

rána do večera, denně dvacet až padesát kilometrů. Jak se mu zrovna

chce, nespěchá. „Někoho potkám

a strávím s ním klidně půl dne.

Jíme, koukáme na televizi nebo

hrajeme počítačové hry.“ U Ladislava je totiž potřeba hned na úvod

pochopit jednu věc – výpravy nepodniká, aby lovil kilometry, došel

nejdál nebo zažil extrémy. Na pěší

poutě se vydává hlavně kvůli sobě

a taky kvůli lidem. Prohodit pár vět,

strávit u nich odpoledne nebo klidně celou noc a poznat, jak žijí – to

na svých cestách považuje za nejdůležitější. „Představte si, že se vlečete

dvacet kilometrů v poledním vedru

a najednou na vás zamává stará čínská babička. Zrovna navařila plněné

knedlíky a pozve vás na ně. Vy jdete

a víte, že jste první cizinec, kterého

pozná takhle zblízka. To je opravdu

krásný pocit a vůbec nevadí, že si

třeba nerozumíme ani pozdrav.“

Když v devatenácti plánoval svoji

první cestu – pouť do Santiaga de

Compostela, neměl ani tušení,

co všechno výletem odstartuje.

O Svatojakubské pouti, jak zní oficiální název cesty do Santiaga, četl

v časopise. Měl čerstvě po maturitě

a slavná pěší pouť mu přišla jako

ideální letní zážitek. Ve výsledku

ale znamenala o dost víc. „Cesta

do Santiaga mi otevřela svět. Poznal

jsem řadu lidí z různých koutů

země – jeden večer jsem popíjel

s Australany, další večer jsem trávil

s holkou z jižní Afriky. Vyprávěli

mi o svých životech a zemích a já

zjistil, že jsme si všichni vlastně dost

podobní. Tehdy poprvé mě napadlo,

že by bylo fajn jejich země navštívit

a poznat.“ Pouť do Santiaga nicméně sehrála ještě jednu významnou

roli. Ladislav si oblíbil chůzi. „Jed-

nak je to ekonomičtější, hlavně ale

cizí zemi poznáváte opravdu kousek

po kousku.“

Po návratu tak bylo víceméně jasné,

že se po světě ještě párkrát projde.

Už za rok se vydal pěšky do Říma.

„Spal jsem v lesích, občas neměl

co jíst. Bylo mi dvacet a měl jsem

pocit, že na svůj věk zažívám velké

dobrodružství,“ vzpomíná. O rok

později ho přes dva tisíce kilometrů,

které ujel na kole k Severnímu moři

a nazpět, utvrdily v tom, že pěší chůze ho opravdu baví zdaleka nejvíc.

V roce 2014 opustil Evropu a vydal

se do Jeruzaléma. „Tehdy jsem pochopil, že omezovat se jen na evropské země není potřeba. Došlo mi, že

i když lidi nebudou rozumět mně ani

tomu, co dělám, vždycky si najdu

místo, kde můžu spát, a potkám

někoho, kdo mě pozve na jídlo nebo

mi alespoň poradí cestu.“

BEZ CÍLE

Po pouti do Jeruzaléma si nicméně

udělal roční pauzu, tedy alespoň

pokud jde o pěší výpravy. Jinak

toho stihl poměrně dost – dokončit

školu, napsat knížku, přednáškami

o svých cestách zaujmout publikum

napříč republikou, nasbírat bezmála

čtyřicet tisíc sledujících na Facebooku a stát se cestovatelem na plný

úvazek. Pak přišel rok 2016 a s ním

další cesta. Věděl, že tentokrát pojede

ještě dál. Konkrétní obrysy ale jeho

zatím poslední pouť dostala až těsně

před odletem. Ladislav totiž dopředu plánuje jen nerad. „Kdybych

půl roku předem věděl, že pojedu

do Argentiny, zjišťoval bych si, jak se

tam žije a na co se připravit. Jenže

mně se na pěších cestách líbí právě

svoboda. A jejím vrcholem pro mě

je možnost zvolit si cíl na poslední

chvíli.“ Loni nakonec vybral Nepál

a Čínu. Země dostatečně daleké, aby

si mohl potvrdit, že pěší pouť se dá

podniknout opravdu všude. „Nepál

a Čínu jsem si vybral, protože jsem

u nich tušil jistou náročnost – vysoké

hory, neporozumění, velmi odlišná kultura a neprobádaná místa.

A přesně to je pro mě dobrodružství.

Vydat se do zemí pro Evropana naprosto cizích, kde nutně musí být tak

trochu ztracený.“

Být ztracený přitom Ladislavovi příliš

nevadí. Říct, že své cesty dopředu

plánuje jen nerad, totiž není tak úplně přesné. Neplánuje je vůbec. Pro

běžného turistu, který bez průvodce

a předem naplánovaného itineráře

nevyjíždí, noční můra. Pro Ladislava

naprosto osvobozující pocit. Kudy jít,

se jednoduše poptá přímo na místě.

„Přiletěl jsem do Káthmándú a prostě se zeptal místních, co by mohlo

být zajímavé.“ Protože ho zajímají

autentická městečka, vesnice a lidé

v nich, vydal se z Káthmándú,

hlavního města Nepálu, do velehor.

CAMINO

DE SANTIAGO

Cílem slavné Svatojakubské pouti

je gotická katedrála v galicijském

městě Santiago de Compostela,

kde jsou podle legendy uložené

ostatky sv. Jakuba. Santiago je

vedle Říma a Jeruzaléma třetím

největším křesťanským poutním

místem na světě. K ostatkům sv.

Jakuba putuje na sever Španělska

každý rok několik set tisíc lidí, například loni jich bylo podle oficiálních statistik celkem 278 224. Řadu

z nich přitom do Santiaga nepřivádí

náboženství, ale touha po netradičním cestovatelském zážitku.

73