Chodí pěšky a sám. Většinou od
rána do večera, denně dvacet až padesát kilometrů. Jak se mu zrovna
chce, nespěchá. „Někoho potkám
a strávím s ním klidně půl dne.
Jíme, koukáme na televizi nebo
hrajeme počítačové hry.“ U Ladislava je totiž potřeba hned na úvod
pochopit jednu věc – výpravy nepodniká, aby lovil kilometry, došel
nejdál nebo zažil extrémy. Na pěší
poutě se vydává hlavně kvůli sobě
a taky kvůli lidem. Prohodit pár vět,
strávit u nich odpoledne nebo klidně celou noc a poznat, jak žijí – to
na svých cestách považuje za nejdůležitější. „Představte si, že se vlečete
dvacet kilometrů v poledním vedru
a najednou na vás zamává stará čínská babička. Zrovna navařila plněné
knedlíky a pozve vás na ně. Vy jdete
a víte, že jste první cizinec, kterého
pozná takhle zblízka. To je opravdu
krásný pocit a vůbec nevadí, že si
třeba nerozumíme ani pozdrav.“
Když v devatenácti plánoval svoji
první cestu – pouť do Santiaga de
Compostela, neměl ani tušení,
co všechno výletem odstartuje.
O Svatojakubské pouti, jak zní oficiální název cesty do Santiaga, četl
v časopise. Měl čerstvě po maturitě
a slavná pěší pouť mu přišla jako
ideální letní zážitek. Ve výsledku
ale znamenala o dost víc. „Cesta
do Santiaga mi otevřela svět. Poznal
jsem řadu lidí z různých koutů
země – jeden večer jsem popíjel
s Australany, další večer jsem trávil
s holkou z jižní Afriky. Vyprávěli
mi o svých životech a zemích a já
zjistil, že jsme si všichni vlastně dost
podobní. Tehdy poprvé mě napadlo,
že by bylo fajn jejich země navštívit
a poznat.“ Pouť do Santiaga nicméně sehrála ještě jednu významnou
roli. Ladislav si oblíbil chůzi. „Jed-
nak je to ekonomičtější, hlavně ale
cizí zemi poznáváte opravdu kousek
po kousku.“
Po návratu tak bylo víceméně jasné,
že se po světě ještě párkrát projde.
Už za rok se vydal pěšky do Říma.
„Spal jsem v lesích, občas neměl
co jíst. Bylo mi dvacet a měl jsem
pocit, že na svůj věk zažívám velké
dobrodružství,“ vzpomíná. O rok
později ho přes dva tisíce kilometrů,
které ujel na kole k Severnímu moři
a nazpět, utvrdily v tom, že pěší chůze ho opravdu baví zdaleka nejvíc.
V roce 2014 opustil Evropu a vydal
se do Jeruzaléma. „Tehdy jsem pochopil, že omezovat se jen na evropské země není potřeba. Došlo mi, že
i když lidi nebudou rozumět mně ani
tomu, co dělám, vždycky si najdu
místo, kde můžu spát, a potkám
někoho, kdo mě pozve na jídlo nebo
mi alespoň poradí cestu.“
BEZ CÍLE
Po pouti do Jeruzaléma si nicméně
udělal roční pauzu, tedy alespoň
pokud jde o pěší výpravy. Jinak
toho stihl poměrně dost – dokončit
školu, napsat knížku, přednáškami
o svých cestách zaujmout publikum
napříč republikou, nasbírat bezmála
čtyřicet tisíc sledujících na Facebooku a stát se cestovatelem na plný
úvazek. Pak přišel rok 2016 a s ním
další cesta. Věděl, že tentokrát pojede
ještě dál. Konkrétní obrysy ale jeho
zatím poslední pouť dostala až těsně
před odletem. Ladislav totiž dopředu plánuje jen nerad. „Kdybych
půl roku předem věděl, že pojedu
do Argentiny, zjišťoval bych si, jak se
tam žije a na co se připravit. Jenže
mně se na pěších cestách líbí právě
svoboda. A jejím vrcholem pro mě
je možnost zvolit si cíl na poslední
chvíli.“ Loni nakonec vybral Nepál
a Čínu. Země dostatečně daleké, aby
si mohl potvrdit, že pěší pouť se dá
podniknout opravdu všude. „Nepál
a Čínu jsem si vybral, protože jsem
u nich tušil jistou náročnost – vysoké
hory, neporozumění, velmi odlišná kultura a neprobádaná místa.
A přesně to je pro mě dobrodružství.
Vydat se do zemí pro Evropana naprosto cizích, kde nutně musí být tak
trochu ztracený.“
Být ztracený přitom Ladislavovi příliš
nevadí. Říct, že své cesty dopředu
plánuje jen nerad, totiž není tak úplně přesné. Neplánuje je vůbec. Pro
běžného turistu, který bez průvodce
a předem naplánovaného itineráře
nevyjíždí, noční můra. Pro Ladislava
naprosto osvobozující pocit. Kudy jít,
se jednoduše poptá přímo na místě.
„Přiletěl jsem do Káthmándú a prostě se zeptal místních, co by mohlo
být zajímavé.“ Protože ho zajímají
autentická městečka, vesnice a lidé
v nich, vydal se z Káthmándú,
hlavního města Nepálu, do velehor.
CAMINO
DE SANTIAGO
Cílem slavné Svatojakubské pouti
je gotická katedrála v galicijském
městě Santiago de Compostela,
kde jsou podle legendy uložené
ostatky sv. Jakuba. Santiago je
vedle Říma a Jeruzaléma třetím
největším křesťanským poutním
místem na světě. K ostatkům sv.
Jakuba putuje na sever Španělska
každý rok několik set tisíc lidí, například loni jich bylo podle oficiálních statistik celkem 278 224. Řadu
z nich přitom do Santiaga nepřivádí
náboženství, ale touha po netradičním cestovatelském zážitku.
73