Chodí pěšky a sám. Většinou od  rána do večera, denně dvacet až padesát kilometrů. Jak se mu zrovna chce, nespěchá. „Někoho potkám a strávím s ním klidně půl dne. Jíme, koukáme na televizi nebo hrajeme počítačové hry.“ U Ladislava je totiž potřeba hned na úvod pochopit jednu věc – výpravy nepodniká, aby lovil kilometry, došel nejdál nebo zažil extrémy. Na pěší poutě se vydává hlavně kvůli sobě a taky kvůli lidem. Prohodit pár vět, strávit u nich odpoledne nebo klidně celou noc a poznat, jak žijí – to na svých cestách považuje za nejdůležitější. „Představte si, že se vlečete dvacet kilometrů v poledním vedru a najednou na vás zamává stará čínská babička. Zrovna navařila plněné knedlíky a pozve vás na ně. Vy jdete a víte, že jste první cizinec, kterého pozná takhle zblízka. To je opravdu krásný pocit a vůbec nevadí, že si třeba nerozumíme ani pozdrav.“ Když v devatenácti plánoval svoji první cestu – pouť do Santiaga de Compostela, neměl ani tušení, co všechno výletem odstartuje. O Svatojakubské pouti, jak zní oficiální název cesty do Santiaga, četl v časopise. Měl čerstvě po maturitě a slavná pěší pouť mu přišla jako ideální letní zážitek. Ve výsledku ale znamenala o dost víc. „Cesta do Santiaga mi otevřela svět. Poznal jsem řadu lidí z různých koutů země – jeden večer jsem popíjel s Australany, další večer jsem trávil s holkou z jižní Afriky. Vyprávěli mi o svých životech a zemích a já zjistil, že jsme si všichni vlastně dost podobní. Tehdy poprvé mě napadlo, že by bylo fajn jejich země navštívit a poznat.“ Pouť do Santiaga nicméně sehrála ještě jednu významnou roli. Ladislav si oblíbil chůzi. „Jed-

nak je to ekonomičtější, hlavně ale cizí zemi poznáváte opravdu kousek po kousku.“ Po návratu tak bylo víceméně jasné, že se po světě ještě párkrát projde. Už za rok se vydal pěšky do Říma. „Spal jsem v lesích, občas neměl co jíst. Bylo mi dvacet a měl jsem pocit, že na svůj věk zažívám velké dobrodružství,“ vzpomíná. O rok později ho přes dva tisíce kilometrů, které ujel na kole k Severnímu moři a nazpět, utvrdily v tom, že pěší chůze ho opravdu baví zdaleka nejvíc. V roce 2014 opustil Evropu a vydal se do Jeruzaléma. „Tehdy jsem pochopil, že omezovat se jen na evropské země není potřeba. Došlo mi, že i když lidi nebudou rozumět mně ani tomu, co dělám, vždycky si najdu místo, kde můžu spát, a potkám někoho, kdo mě pozve na jídlo nebo mi alespoň poradí cestu.“

BEZ CÍLE Po pouti do Jeruzaléma si nicméně udělal roční pauzu, tedy alespoň pokud jde o pěší výpravy. Jinak toho stihl poměrně dost – dokončit školu, napsat knížku, přednáškami o svých cestách zaujmout publikum napříč republikou, nasbírat bezmála čtyřicet tisíc sledujících na Facebooku a stát se cestovatelem na plný úvazek. Pak přišel rok 2016 a s ním další cesta. Věděl, že tentokrát pojede ještě dál. Konkrétní obrysy ale jeho zatím poslední pouť dostala až těsně před odletem. Ladislav totiž dopředu plánuje jen nerad. „Kdybych půl roku předem věděl, že pojedu do Argentiny, zjišťoval bych si, jak se tam žije a na co se připravit. Jenže mně se na pěších cestách líbí právě svoboda. A jejím vrcholem pro mě je možnost zvolit si cíl na poslední

chvíli.“ Loni nakonec vybral Nepál a Čínu. Země dostatečně daleké, aby si mohl potvrdit, že pěší pouť se dá podniknout opravdu všude. „Nepál a Čínu jsem si vybral, protože jsem u nich tušil jistou náročnost – vysoké hory, neporozumění, velmi odlišná kultura a neprobádaná místa. A přesně to je pro mě dobrodružství. Vydat se do zemí pro Evropana naprosto cizích, kde nutně musí být tak trochu ztracený.“ Být ztracený přitom Ladislavovi příliš nevadí. Říct, že své cesty dopředu plánuje jen nerad, totiž není tak úplně přesné. Neplánuje je vůbec. Pro běžného turistu, který bez průvodce a předem naplánovaného itineráře nevyjíždí, noční můra. Pro Ladislava naprosto osvobozující pocit. Kudy jít, se jednoduše poptá přímo na místě. „Přiletěl jsem do Káthmándú a prostě se zeptal místních, co by mohlo být zajímavé.“ Protože ho zajímají autentická městečka, vesnice a lidé v nich, vydal se z Káthmándú, hlavního města Nepálu, do velehor.

CAMINO DE SANTIAGO Cílem slavné Svatojakubské pouti je gotická katedrála v galicijském městě Santiago de Compostela, kde jsou podle legendy uložené ostatky sv. Jakuba. Santiago je vedle Říma a Jeruzaléma třetím největším křesťanským poutním místem na světě. K ostatkům sv. Jakuba putuje na sever Španělska každý rok několik set tisíc lidí, například loni jich bylo podle oficiálních statistik celkem 278 224. Řadu z nich přitom do Santiaga nepřivádí náboženství, ale touha po netradičním cestovatelském zážitku.

73