NA CESTĚ

Dvousetkilometrová cesta ho zavedla k Annapurně. Ladislav výstup na  vrchol neplánoval: je sice dobrodruh, ale ne blázen. Místo toho absolvoval populární turistický trek Annapurna Circuit. Obešel všechny tři vrcholky masivu, v průsmyku Thorung La se dostal do výšky 5400 metrů nad mořem. Pak zamířil na jih, konkrétně do města Lumbíni, rodiště Buddhy. Celkem strávil v Nepálu sedm týdnů a ušel 600 kilometrů.

ČISTÉ DUŠE Když se chci zeptat, co ho na Nepálu překvapilo, stejně jako několikrát předtím zjišťuji, že některé otázky jsou v jeho případě zbytečné. Člověka, který odlétá do Nepálu vybavený informacemi pouze o tom, že jde o chudou zemi s krásnou přírodou s majestátními horami, totiž překvapí kdeco a dohromady vlastně nic. Jenže důvod, proč si dopředu nic nezjišťuje nejen o trase, ale ani o lidech, kultuře či zvycích, nakonec dává smysl: každou zemi chce poznat bez předsudků. „Jinak bych celou cestu hledal jen potvr74

zení svých očekávání a naplnění stereotypů,“ vysvětluje. A jaký dojem si tedy nakonec z Nepálu odvezl? „Nepál je ještě mnohem chudší, než jsem čekal. Procházel jsem oblastí, kterou před dvěma lety zasáhlo zemětřesení. Spousta vesnic se z něj dodnes nevzpamatovala, lidé tam pořád žijí pod kusem plechu. Všude je strašná spousta odpadků a špíny. Mezi tím vším ale neustále potkáváte usmívající se lidi. Nepálci jsou takové čisté duše, opravdu otevření a srdeční lidé,“ popisuje. Ještě jedna věc ale na Ladislava zapůsobila, i když ne zrovna pozitivně. „Jedno z mála vybavení, které má v Nepálu opravdu každý, je barevná televize. Na obrazovkách nejčastěji běží indické kanály, Nepálci ale mají nejradši reklamy, protože v nich vidí, jak se žije na Západě. Žít na Západě je pro mnoho z nich sen, vnímají to jako vrchol, kterého může Nepálec dosáhnout. Fascinuje mě, že z jedné strany do Nepálu přilétají letadla plná lidí naštvaných z kapitalismu,

kteří si vysnili život v přírodě. A těmi stejnými letadly pak odlétají Nepálci, kterým západní styl života naopak přijde jako nejlepší varianta.“

ZA PANDAMI Ladislav se ale k Nepálcům mířícím na západ nepřipojil. Z Lumbíni se vrátil autobusem do hlavního města Káthmándú. Tady si musel vyřídit vízum a naplánovat čínskou část cesty. I když plánování je v jeho případě samozřejmě poněkud nadnesené slovo. Mnohem víc asi sedí momentální rozhodnutí. „Díval jsem se na mapu a nevěděl, Čína je přece jen dost velká. Náhodou jsem zjistil, že v Čcheng-tu žijí pandy. Ty jsem chtěl vždycky vidět, tak bylo jasno. Cíl se pak hledal sám – vybral jsem město Si-an vzdálené asi 900 kilometrů od Čcheng-tu. Mají tam mezinárodní letiště, odkud jsem mohl odletět domů.“ Na cestě mezi provinciemi Sečuán a Šen-si strávil pětatřicet dní. Čína pro něj byla na začátku ještě větší neznámou než Nepál. Zemí,