NA CESTĚ

Dvousetkilometrová cesta ho zavedla

k Annapurně. Ladislav výstup na 

vrchol neplánoval: je sice dobrodruh,

ale ne blázen. Místo toho absolvoval

populární turistický trek Annapurna

Circuit. Obešel všechny tři vrcholky

masivu, v průsmyku Thorung La se

dostal do výšky 5400 metrů nad mořem. Pak zamířil na jih, konkrétně

do města Lumbíni, rodiště Buddhy.

Celkem strávil v Nepálu sedm týdnů

a ušel 600 kilometrů.

ČISTÉ DUŠE

Když se chci zeptat, co ho na Nepálu překvapilo, stejně jako několikrát

předtím zjišťuji, že některé otázky

jsou v jeho případě zbytečné. Člověka, který odlétá do Nepálu vybavený informacemi pouze o tom,

že jde o chudou zemi s krásnou

přírodou s majestátními horami,

totiž překvapí kdeco a dohromady

vlastně nic. Jenže důvod, proč si

dopředu nic nezjišťuje nejen o trase,

ale ani o lidech, kultuře či zvycích,

nakonec dává smysl: každou zemi

chce poznat bez předsudků. „Jinak

bych celou cestu hledal jen potvr74

zení svých očekávání a naplnění

stereotypů,“ vysvětluje.

A jaký dojem si tedy nakonec

z Nepálu odvezl? „Nepál je ještě

mnohem chudší, než jsem čekal.

Procházel jsem oblastí, kterou před

dvěma lety zasáhlo zemětřesení.

Spousta vesnic se z něj dodnes

nevzpamatovala, lidé tam pořád žijí

pod kusem plechu. Všude je strašná

spousta odpadků a špíny. Mezi tím

vším ale neustále potkáváte usmívající se lidi. Nepálci jsou takové čisté

duše, opravdu otevření a srdeční

lidé,“ popisuje.

Ještě jedna věc ale na Ladislava zapůsobila, i když ne zrovna pozitivně.

„Jedno z mála vybavení, které má

v Nepálu opravdu každý, je barevná

televize. Na obrazovkách nejčastěji

běží indické kanály, Nepálci ale mají

nejradši reklamy, protože v nich vidí,

jak se žije na Západě. Žít na Západě

je pro mnoho z nich sen, vnímají to

jako vrchol, kterého může Nepálec

dosáhnout. Fascinuje mě, že z jedné

strany do Nepálu přilétají letadla

plná lidí naštvaných z kapitalismu,

kteří si vysnili život v přírodě. A těmi

stejnými letadly pak odlétají Nepálci,

kterým západní styl života naopak

přijde jako nejlepší varianta.“

ZA PANDAMI

Ladislav se ale k Nepálcům mířícím

na západ nepřipojil. Z Lumbíni se

vrátil autobusem do hlavního města

Káthmándú. Tady si musel vyřídit

vízum a naplánovat čínskou část

cesty. I když plánování je v jeho

případě samozřejmě poněkud

nadnesené slovo. Mnohem víc asi

sedí momentální rozhodnutí. „Díval

jsem se na mapu a nevěděl, Čína je

přece jen dost velká. Náhodou jsem

zjistil, že v Čcheng-tu žijí pandy. Ty

jsem chtěl vždycky vidět, tak bylo

jasno. Cíl se pak hledal sám – vybral

jsem město Si-an vzdálené asi 900

kilometrů od Čcheng-tu. Mají tam

mezinárodní letiště, odkud jsem

mohl odletět domů.“

Na cestě mezi provinciemi Sečuán

a Šen-si strávil pětatřicet dní.

Čína pro něj byla na začátku ještě

větší neznámou než Nepál. Zemí,