od které očekával jen neporozumění a problémy s policií. Nakonec
si ale Čínu oblíbil. Dokonce by se
dalo říct, že víc než Nepál. „Některé země zkrátka vnímáme dost
stereotypně. Nepál je velký dobrý,
kdežto Čína velký špatný. Pro mě
ale byla obrovským překvapením.
Poznal jsem ji jako hrozně kulturní,
civilizovanou zemi plnou památek
a ohromně vstřícných lidí. Vůbec
nechápu, proč tam nejezdí víc turistů. Jde o naprosto vzrušující destinaci. Pro člověka, kterému nevadí,
že se příliš dobře nedomluví, je tam
opravdu úplně všechno – výborné
jídlo, zajímavá místa a úžasná
historie, která nemá s tou naší nic
společného.“ Jedna jeho představa
o Číně se ale přeci jen naplnila, dokonce několikrát. Problémy s policií.
Kontrolovala ho celkem sedmkrát.
„Dodnes nevím proč, myslím, že mi
chtěli jednoduše pomoct, jen jsme si
nerozuměli,“ vyhodnocuje zpětně.
POSLEDNÍ ŠTACE
Jakkoli zní jeho vyprávění poutavě,
dobrodružně a mnohdy i romantic-
ky, nemůžu se ubránit pocitu, že pořád to tak skvělé být nemohlo. Přece
jen byl tři měsíce každý den na cestě,
mnohdy ušel dlouhé kilometry, aniž
kohokoli potkal. „Někomu by to
určitě mohlo připadat jednotvárné,
nebo dokonce nudné. Já to vnímám
přesně naopak. Doma mám každý
den jasnou představu o tom, co
mě čeká. S kým budu mít schůzku,
s kým půjdu na večeři a kde budu
spát. Na pouti tohle všechno zmizí.
Ráno můžu jen odhadovat, jestli
se budu moct nasnídat už během
příštích pěti kilometrů, nebo půjdu
patnáct kilometrů o hladu. Absolutně netuším, koho potkám, kde budu
spát a co se mi přihodí. Na pouti navíc změníte svoje uvažování. Začnete
si všímat drobností, vyhledávat kontakt s lidmi. Každý den si dokážete
udělat hrozně zajímavý a zajímavým
věcem se nebojíte jít naproti. Každý
den je tak plný vzrušení a každá
hodina nová, protože nevím, co mi
přinese.“
Odlišné jsou podle něj i zkušenosti,
které si z jednotlivých cest přivezl.
Pouť do Santiaga znamenala první
kontakt s velkým světem. Na cestě
do Říma si sáhl na dno fyzických sil.
Jeruzalém vyvrátil spoustu předsudků – ukázal, že se nemusí bát
lidí jinde na světě. V Nepálu a Číně
hodně přemýšlel o sobě a vlastním
životě. „Myslím, že zažít něco takového je dobré do života. Osobně neznám nikoho, kdo se vydal na pěší
pouť a nebyl z ní nadšený. Samozřejmě se musíte připravit na to, že
si neužijete každý den – jsou okamžiky, kdy je všechno blbý, ale i tak
to stojí za to. Obohatí vás to. Člověk
se minimálně naučí být sám.“
Ptát se, kam se Ladislav vydá příště,
je samozřejmě zbytečné – rozhodovat se bude na poslední chvíli.
Už teď má ale v hlavě plán na svoji
úplně poslední pouť. „Závěrečnou
cestu bych rád podnikl po Česku.
S sebou bych si chtěl vézt dvoukolák a na něm promítačku a plátno.
Pěšky bych obcházel vesnice, večer
lidem promítl kus světa a oni by mě
za to u sebe ubytovali a dali najíst.
Tím bych to všechno zakončil a usadil se.“
75