od které očekával jen neporozumění a problémy s policií. Nakonec

si ale Čínu oblíbil. Dokonce by se

dalo říct, že víc než Nepál. „Některé země zkrátka vnímáme dost

stereotypně. Nepál je velký dobrý,

kdežto Čína velký špatný. Pro mě

ale byla obrovským překvapením.

Poznal jsem ji jako hrozně kulturní,

civilizovanou zemi plnou památek

a ohromně vstřícných lidí. Vůbec

nechápu, proč tam nejezdí víc turistů. Jde o naprosto vzrušující destinaci. Pro člověka, kterému nevadí,

že se příliš dobře nedomluví, je tam

opravdu úplně všechno – výborné

jídlo, zajímavá místa a úžasná

historie, která nemá s tou naší nic

společného.“ Jedna jeho představa

o Číně se ale přeci jen naplnila, dokonce několikrát. Problémy s policií.

Kontrolovala ho celkem sedmkrát.

„Dodnes nevím proč, myslím, že mi

chtěli jednoduše pomoct, jen jsme si

nerozuměli,“ vyhodnocuje zpětně.

POSLEDNÍ ŠTACE

Jakkoli zní jeho vyprávění poutavě,

dobrodružně a mnohdy i romantic-

ky, nemůžu se ubránit pocitu, že pořád to tak skvělé být nemohlo. Přece

jen byl tři měsíce každý den na cestě,

mnohdy ušel dlouhé kilometry, aniž

kohokoli potkal. „Někomu by to

určitě mohlo připadat jednotvárné,

nebo dokonce nudné. Já to vnímám

přesně naopak. Doma mám každý

den jasnou představu o tom, co

mě čeká. S kým budu mít schůzku,

s kým půjdu na večeři a kde budu

spát. Na pouti tohle všechno zmizí.

Ráno můžu jen odhadovat, jestli

se budu moct nasnídat už během

příštích pěti kilometrů, nebo půjdu

patnáct kilometrů o hladu. Absolutně netuším, koho potkám, kde budu

spát a co se mi přihodí. Na pouti navíc změníte svoje uvažování. Začnete

si všímat drobností, vyhledávat kontakt s lidmi. Každý den si dokážete

udělat hrozně zajímavý a zajímavým

věcem se nebojíte jít naproti. Každý

den je tak plný vzrušení a každá

hodina nová, protože nevím, co mi

přinese.“

Odlišné jsou podle něj i zkušenosti,

které si z jednotlivých cest přivezl.

Pouť do Santiaga znamenala první

kontakt s velkým světem. Na cestě

do Říma si sáhl na dno fyzických sil.

Jeruzalém vyvrátil spoustu předsudků – ukázal, že se nemusí bát

lidí jinde na světě. V Nepálu a Číně

hodně přemýšlel o sobě a vlastním

životě. „Myslím, že zažít něco takového je dobré do života. Osobně neznám nikoho, kdo se vydal na pěší

pouť a nebyl z ní nadšený. Samozřejmě se musíte připravit na to, že

si neužijete každý den – jsou okamžiky, kdy je všechno blbý, ale i tak

to stojí za to. Obohatí vás to. Člověk

se minimálně naučí být sám.“

Ptát se, kam se Ladislav vydá příště,

je samozřejmě zbytečné – rozhodovat se bude na poslední chvíli.

Už teď má ale v hlavě plán na svoji

úplně poslední pouť. „Závěrečnou

cestu bych rád podnikl po Česku.

S sebou bych si chtěl vézt dvoukolák a na něm promítačku a plátno.

Pěšky bych obcházel vesnice, večer

lidem promítl kus světa a oni by mě

za to u sebe ubytovali a dali najíst.

Tím bych to všechno zakončil a usadil se.“

75