od které očekával jen neporozumění a problémy s policií. Nakonec si ale Čínu oblíbil. Dokonce by se dalo říct, že víc než Nepál. „Některé země zkrátka vnímáme dost stereotypně. Nepál je velký dobrý, kdežto Čína velký špatný. Pro mě ale byla obrovským překvapením. Poznal jsem ji jako hrozně kulturní, civilizovanou zemi plnou památek a ohromně vstřícných lidí. Vůbec nechápu, proč tam nejezdí víc turistů. Jde o naprosto vzrušující destinaci. Pro člověka, kterému nevadí, že se příliš dobře nedomluví, je tam opravdu úplně všechno – výborné jídlo, zajímavá místa a úžasná historie, která nemá s tou naší nic společného.“ Jedna jeho představa o Číně se ale přeci jen naplnila, dokonce několikrát. Problémy s policií. Kontrolovala ho celkem sedmkrát. „Dodnes nevím proč, myslím, že mi chtěli jednoduše pomoct, jen jsme si nerozuměli,“ vyhodnocuje zpětně.

POSLEDNÍ ŠTACE Jakkoli zní jeho vyprávění poutavě, dobrodružně a mnohdy i romantic-

ky, nemůžu se ubránit pocitu, že pořád to tak skvělé být nemohlo. Přece jen byl tři měsíce každý den na cestě, mnohdy ušel dlouhé kilometry, aniž kohokoli potkal. „Někomu by to určitě mohlo připadat jednotvárné, nebo dokonce nudné. Já to vnímám přesně naopak. Doma mám každý den jasnou představu o tom, co mě čeká. S kým budu mít schůzku, s kým půjdu na večeři a kde budu spát. Na pouti tohle všechno zmizí. Ráno můžu jen odhadovat, jestli se budu moct nasnídat už během příštích pěti kilometrů, nebo půjdu patnáct kilometrů o hladu. Absolutně netuším, koho potkám, kde budu spát a co se mi přihodí. Na pouti navíc změníte svoje uvažování. Začnete si všímat drobností, vyhledávat kontakt s lidmi. Každý den si dokážete udělat hrozně zajímavý a zajímavým věcem se nebojíte jít naproti. Každý den je tak plný vzrušení a každá hodina nová, protože nevím, co mi přinese.“ Odlišné jsou podle něj i zkušenosti, které si z jednotlivých cest přivezl. Pouť do Santiaga znamenala první

kontakt s velkým světem. Na cestě do Říma si sáhl na dno fyzických sil. Jeruzalém vyvrátil spoustu předsudků – ukázal, že se nemusí bát lidí jinde na světě. V Nepálu a Číně hodně přemýšlel o sobě a vlastním životě. „Myslím, že zažít něco takového je dobré do života. Osobně neznám nikoho, kdo se vydal na pěší pouť a nebyl z ní nadšený. Samozřejmě se musíte připravit na to, že si neužijete každý den – jsou okamžiky, kdy je všechno blbý, ale i tak to stojí za to. Obohatí vás to. Člověk se minimálně naučí být sám.“ Ptát se, kam se Ladislav vydá příště, je samozřejmě zbytečné – rozhodovat se bude na poslední chvíli. Už teď má ale v hlavě plán na svoji úplně poslední pouť. „Závěrečnou cestu bych rád podnikl po Česku. S sebou bych si chtěl vézt dvoukolák a na něm promítačku a plátno. Pěšky bych obcházel vesnice, večer lidem promítl kus světa a oni by mě za to u sebe ubytovali a dali najíst. Tím bych to všechno zakončil a usadil se.“

75