zech samotných, ale o vztahu mezi
umělcem, dílem a publikem.
„Každý obraz představuje způsob
vidění,“ píše Berger v klíčové pasáži.
„Dokonce i fotografie. Na rozdíl
od toho, co se o fotografiích předpokládá, nejsou pouhým mechanickým záznamem. Pokaždé, když se
díváme na fotografii, jsme si, jakkoliv nepatrně, vědomi přítomnosti
fotografa vybírajícího daný pohled
z nekonečného množství dalších
možných pohledů.“ Objekty si volí
nejenom fotografové, ale i malíři,
kteří svůj způsob vidění promítají
do mnoha stop na plátnech. Mechanický a objektivní pak není ani
náš vlastní pohled na hotové dílo:
vždycky si do něj promítáme své
zkušenosti a hodnoty.
Absolventům uměnovědných oborů
to může znít jako banalita, ale pro
ty tahle kniha není. Všem ostatním
Berger na 150 hojně ilustrovaných
stranách zpřístupňuje teoretické
myšlenky prvních dvou třetin dvacátého století.
Zabývá se tím, co dnes vůbec zůstává na obrazech cenného, když jdou
levně přetisknout; vychází při tom
z práce Waltera Benjamina. Souběžně s tím Berger zkoumá, jaký způsob vidění přinesl film; tady se zase
čtenář seznámí s Dzigou Vertovem.
Autor přibližuje základy genderové
teorie, i když jí tak neříká; přesvědčuje, že v dílech evropské výtvarné
tradice obvykle platí pravidlo: „Muž
jedná a žena se ukazuje. Muži hledí
na ženy, zatímco ženy pohlížejí
na sebe samé jako na spatřené.
Tato situace nejen předem určuje
většinu vztahů mezi muži a ženami,
ale vyznačuje také vztah žen k sobě
samým.“
NEŽ HIPSTEŘI FOTILI JÍDLO
Nejnápaditější je kapitola o speciálním způsobu vidění vtěleném
do olejomalby, se kterou přišly
do malířství převratně nové náměty: obrazy zvířat, obrazy předmětů,
obrazy budov. Objednavatelé se
takto začali chlubit tím, na co vydělali. „Umělecká díla předcházejícího
období rovněž oslavovala bohatství.
Zámožnost však tehdy symbolizovala neměnný společenský či boží řád.
Olejomalba naopak velebila nový
druh bohatství – jež bylo v pohybu
a nacházelo své jediné stvrzení
ve svrchované kupní síle peněz.“
Proto není podle Bergera náhodou, že tolik prostředků olejomalby převzala reklama, mimo jiné
„zvláštní sexuální význam přikládaný ženským nohám“. Ačkoliv oba
žánry podobnými způsoby oslavují
soukromé vlastnictví, je mezi nimi
přece jen očividný rozdíl: olejomalba ukazovala bohatství, které už
lidé mají, reklama láká na to, které
teprve můžou mít.
tu mezi šťastným světem reklamy
a nešťastným světem skutečných
událostí je tedy doplněná screenem
z iDnesu: zprávu „Vraždí nás a ponižují“ na něm zdobí branding
Mattonky „zažijte ohňostroj chutí“.
Fajn nápad, ale nedotažený: jediná
česká reálie z řady italských obrazů
a anglickojazyčných reklam trčí.
I bystrozraký čtenář se bude potýkat
s titěrností některých ilustrací.
Jejich smyslem sice nemá být
předvedení mistrné práce se štětcem
v detailech vlasů, jenže blešky menší než krabička zápalek nenesou
informaci vůbec žádnou. Odstavce
jsou na čtvercových stranách široké
k neučtení a místy je přímo do nich
vražený obrázek, i když by se mu
dalo najít místo o pár řádků dál
mezi odstavci. Stránku od stránky
se liší odsazení grafiky od textu,
na straně 121 dokonce okraj obrazu
překryl část nejbližšího řádku. Vypadá to pak jak vysázené ve Wordu.
U knihy o výtvarném umění, navíc
tak dlouho očekávané a cenné, to
zamrzí obzvlášť.
I když Způsoby vidění vyšly s pětačtyřicetiletým zpožděním, nijak zásadně nezestárly. Kromě toho, že pořád
žije debata o zobrazování žen v médiích, Berger čtenářům pomůže
vnímat v historických souvislostech
i tak aktuální fenomény, jako je
Instagram. Potřeba zaznamenat
luxusní snídani není nic, co by tu
nebylo před čtyřmi sty lety – jen se
tomu říkalo zátiší s ovocem.
O VÝTVARNU NEVÝTVARNĚ
Lehké rozpaky zato vzbuzuje grafická podoba. Je chvályhodné, že českou redakci napadlo osvěžit knihu
o čerstvé ilustrace. Pasáž o kontras-
John Berger: Způsoby vidění
– vyšlo v nakladatelství Labyrint
v roce 2016 v překladu Andrey
Průchové. 152 stran, 269 korun.
81