nemohli dovolit, protože nevěděli,

co jiného dělat.

Možná jsem měl výhodu, že pro mě

fotbal nikdy nebyl celý život. Jasně,

obětoval jsem mu hrozně moc.

Zacházel jsem kvůli němu do extrémů, často jsem byl na dně fyzicky

i psychicky. Většinou jsem ale po tréninku dokázal hodit tašku do kouta

a fotbal pustit z hlavy. Když jsme

byli mladší, spoluhráči si ve volném

čase zjišťovali, jaké ponožky má

na nohách Ronaldo, a já sotva věděl,

kde hraje. Bavilo mě vyřezávat si

v kůlně ze dřeva, starat se o zahradu a další činnosti, kdy člověk tvoří

něco hmatatelného.

Co vás na vrcholovém sportu nejvíc štvalo?

Problém je v tom, že nastoupit

do tohohle kolotoče není vaše

rozhodnutí. Když je vám šest, tak

vás táta chytne za ruku a odvede

na fotbal. Pak uplyne pár let, kdy

kopete do balonu, jezdíte na turnaje, a když vás to baví a máte trochu

talent, ani nepřemýšlíte, že by se

dalo dělat něco jiného. Přijde první

smlouva, máte dobrý pocit, že už si

něco vyděláváte, hned se vidíte jako

fotbalová hvězda. Vůbec si ale neuvědomujete, že vám může ujíždět

vlak někde jinde, že kašlete na školu, a nepřemýšlíte o tom, co budete

dělat, když to náhodou nevyjde.

do lepšího klubu. Euforické pocity,

které ve vrcholovém sportu zažíváte,

jsou jako droga. Prostě vám jen tak

nedovolí skončit.

Kdybyste měl jednou syna a ten

vám v šesti letech řekl, že se chce

stát profesionálním fotbalistou,

rozmlouval byste mu to?

Nevím, jestli bych dal kluka na fotbal. Sportovat by děti určitě měly.

Rozhodně tím získají spoustu dobrých vlastností. Spíš bych se ho ale

snažil nasměrovat na tenis, golf nebo

jiný individuální sport, kde bude víc

záležet na něm samotném.

Jak to myslíte?

V kolektivním sportu o vás hrozně

moc rozhodují jiní. Můžete dřít, jak

chcete, ale pořád jsou na hřišti i další

hráči, které neovlivníte, přitom

na nich záleží vaše výsledky. A kapitola sama pro sebe jsou trenéři,

manažeři, majitelé klubů…

Povídejte…

V jednom z rozhovorů jste ale říkal, že vás pocity nenaplnění provázely celou fotbalovou kariéru.

Můžete sebevíc makat, můžete mít

sebelepší formu, ale některým trenérům prostě nepadnete do oka a máte

smůlu. Na tréninku děláte maximum, hrajete líp než konkurenti

na vašem postu, ale stejně v zápase

šanci nedostanete. A i kdybyste ji

dostali, dařilo se vám a všichni vás

plácali po zádech, že jste super, stejně se to během dvou víkendů může

otočit a vy zase zůstanete sedět

na lavičce. V tomhle je fotbal zrádný.

To je fakt. Jenže vždycky, když jsem

začal o fotbale pochybovat, přišel

okamžik, který mě zase na nějakou

dobu nakopnul. Nová smlouva,

nominace do nároďáku, přestup

Od léta 2012 do léta 2016 jste

vystřídal pět klubů. Neměl jste být

trpělivější a zkusit trenéry přesvědčit i za cenu, že nějakou dobu

nebudete hrát?

Ono to ale moc nešlo. Snad s výjimkou Fulhamu, kde jsem měl zůstat

a bojovat dál. Ale bylo mi třiadvacet, chtěl jsem za každou cenu hrát

a za celou sezónu jsem odehrál asi

jen šest soutěžních zápasů. Navíc mě

tam neuvěřitelně deptal nizozemský

trenér Martin Jol.

Jak?

V pátek po tréninku mi třeba řekl, ať

jdu brzo spát a odpočinu si, protože

druhý den budu hrát v základu.

A potom jsem celý zápas proseděl

na lavičce. Tohle mi za sezónu udělal

minimálně třikrát. Když jsem za ním

šel, že takhle to dál nechci, začal

mě chlácholit, že se mu to rozleželo

v hlavě, ať jsem trpělivý, protože

se mnou stoprocentně počítá. Ještě

dodal, že jestli někdy půjde do jiného klubu, budu první, koho si

vezme s sebou. Byl jsem mladej kluk

a prostě jsem mu věřil. Znova jsem

sklopil hlavu, znova makal – a znova

nehrál.

Po roce jste přestoupil do belgického Gentu, ale ani tam to nebylo

lepší…

Bohužel to bylo ještě mnohem horší.

Do Belgie jsem šel, protože mě tam

hodně chtěli. Dostal jsem smlouvu

na čtyři roky, a měl dokonce lepší

plat než v Anglii. Říkali, že si mě

chtějí nechat rok a půl až dva, bojovat se mnou o titul a potom mě draze prodat do bohatšího klubu. Tyhle

vyhlídky se mi samozřejmě líbily.

Kde byl zádrhel?

Přišla první tiskovka, na které se

novináři zeptali trenéra, jestli je

šťastný, že mě má v týmu. Odpověděl, že šťastný je každý den. Došlo

35