nemohli dovolit, protože nevěděli,
co jiného dělat.
Možná jsem měl výhodu, že pro mě
fotbal nikdy nebyl celý život. Jasně,
obětoval jsem mu hrozně moc.
Zacházel jsem kvůli němu do extrémů, často jsem byl na dně fyzicky
i psychicky. Většinou jsem ale po tréninku dokázal hodit tašku do kouta
a fotbal pustit z hlavy. Když jsme
byli mladší, spoluhráči si ve volném
čase zjišťovali, jaké ponožky má
na nohách Ronaldo, a já sotva věděl,
kde hraje. Bavilo mě vyřezávat si
v kůlně ze dřeva, starat se o zahradu a další činnosti, kdy člověk tvoří
něco hmatatelného.
Co vás na vrcholovém sportu nejvíc štvalo?
Problém je v tom, že nastoupit
do tohohle kolotoče není vaše
rozhodnutí. Když je vám šest, tak
vás táta chytne za ruku a odvede
na fotbal. Pak uplyne pár let, kdy
kopete do balonu, jezdíte na turnaje, a když vás to baví a máte trochu
talent, ani nepřemýšlíte, že by se
dalo dělat něco jiného. Přijde první
smlouva, máte dobrý pocit, že už si
něco vyděláváte, hned se vidíte jako
fotbalová hvězda. Vůbec si ale neuvědomujete, že vám může ujíždět
vlak někde jinde, že kašlete na školu, a nepřemýšlíte o tom, co budete
dělat, když to náhodou nevyjde.
do lepšího klubu. Euforické pocity,
které ve vrcholovém sportu zažíváte,
jsou jako droga. Prostě vám jen tak
nedovolí skončit.
Kdybyste měl jednou syna a ten
vám v šesti letech řekl, že se chce
stát profesionálním fotbalistou,
rozmlouval byste mu to?
Nevím, jestli bych dal kluka na fotbal. Sportovat by děti určitě měly.
Rozhodně tím získají spoustu dobrých vlastností. Spíš bych se ho ale
snažil nasměrovat na tenis, golf nebo
jiný individuální sport, kde bude víc
záležet na něm samotném.
Jak to myslíte?
V kolektivním sportu o vás hrozně
moc rozhodují jiní. Můžete dřít, jak
chcete, ale pořád jsou na hřišti i další
hráči, které neovlivníte, přitom
na nich záleží vaše výsledky. A kapitola sama pro sebe jsou trenéři,
manažeři, majitelé klubů…
Povídejte…
V jednom z rozhovorů jste ale říkal, že vás pocity nenaplnění provázely celou fotbalovou kariéru.
Můžete sebevíc makat, můžete mít
sebelepší formu, ale některým trenérům prostě nepadnete do oka a máte
smůlu. Na tréninku děláte maximum, hrajete líp než konkurenti
na vašem postu, ale stejně v zápase
šanci nedostanete. A i kdybyste ji
dostali, dařilo se vám a všichni vás
plácali po zádech, že jste super, stejně se to během dvou víkendů může
otočit a vy zase zůstanete sedět
na lavičce. V tomhle je fotbal zrádný.
To je fakt. Jenže vždycky, když jsem
začal o fotbale pochybovat, přišel
okamžik, který mě zase na nějakou
dobu nakopnul. Nová smlouva,
nominace do nároďáku, přestup
Od léta 2012 do léta 2016 jste
vystřídal pět klubů. Neměl jste být
trpělivější a zkusit trenéry přesvědčit i za cenu, že nějakou dobu
nebudete hrát?
Ono to ale moc nešlo. Snad s výjimkou Fulhamu, kde jsem měl zůstat
a bojovat dál. Ale bylo mi třiadvacet, chtěl jsem za každou cenu hrát
a za celou sezónu jsem odehrál asi
jen šest soutěžních zápasů. Navíc mě
tam neuvěřitelně deptal nizozemský
trenér Martin Jol.
Jak?
V pátek po tréninku mi třeba řekl, ať
jdu brzo spát a odpočinu si, protože
druhý den budu hrát v základu.
A potom jsem celý zápas proseděl
na lavičce. Tohle mi za sezónu udělal
minimálně třikrát. Když jsem za ním
šel, že takhle to dál nechci, začal
mě chlácholit, že se mu to rozleželo
v hlavě, ať jsem trpělivý, protože
se mnou stoprocentně počítá. Ještě
dodal, že jestli někdy půjde do jiného klubu, budu první, koho si
vezme s sebou. Byl jsem mladej kluk
a prostě jsem mu věřil. Znova jsem
sklopil hlavu, znova makal – a znova
nehrál.
Po roce jste přestoupil do belgického Gentu, ale ani tam to nebylo
lepší…
Bohužel to bylo ještě mnohem horší.
Do Belgie jsem šel, protože mě tam
hodně chtěli. Dostal jsem smlouvu
na čtyři roky, a měl dokonce lepší
plat než v Anglii. Říkali, že si mě
chtějí nechat rok a půl až dva, bojovat se mnou o titul a potom mě draze prodat do bohatšího klubu. Tyhle
vyhlídky se mi samozřejmě líbily.
Kde byl zádrhel?
Přišla první tiskovka, na které se
novináři zeptali trenéra, jestli je
šťastný, že mě má v týmu. Odpověděl, že šťastný je každý den. Došlo
35