PŘÍBĚH
v Neratově jednomu obchodnímu
řetězci pytlíky s uhlím pro zlobivé
děti. „Navezli nám sem třicet pět
metráků uhlí a naši lidi na kuchyňských digitálních vahách s přesností
na gramy plnili balíčky. Já tam
radši moc nechodil, všichni byli
černí od hlavy až k patě,“ vykládá
Antonín.
Když se ptám, jestli se atmosféra
v Neratově nějak liší od okolních
vesnic, na chvíli se zamyslí. „Lidi
většinou překvapí, jak to tady žije,
pořád je tu šrumec.“ Koná se tu
divadelní festival, jarmarky i poutě,
kostel hostí koncerty, hospoda zase
besedy.
V červenci přibude další vážný
důvod, proč se do Neratova vypravit: začne se tu vařit pivo. Pan
farář po obědě spěchá na stavbu,
na dnešek připadá kontrolní den.
„Sehnali jsme sládka se čtyřicetiletou praxí a podařilo se nám získat
úvěr v bance. Stavba vyjde na sedm
milionů, technologie na další čtyři
a půl,“ vypočítává Antonín. „To
není málo,“ zhodnotím. „Není.
Takže musíme vařit pivo. Děláme
sociální podnikání, ale to je taky
podnikání. Když se budete bát jít
do rizika, neuspějete. Nechceme
spoléhat na granty. Dokud nedosáhneme udržitelnosti, půjdeme
po tom, budeme vymýšlet co dál.
Věříme, že pivovar bude jeden
z našich pilířů, minipivovary teď
jedou,“ nezapře duši obchodníka.
V Neratově se ale nezapomíná ani
na křesťanské tradice. „Snažíme se
dbát, aby se v neděli nepracovalo
nebo aby se dělalo jen, co se musí.
Lidé by se měli zastavit, odpočívat,
ať člověk věří, nebo nevěří, je to
moudrost věků. Někteří s tím mají
62
potíž, třeba náš provozní v hospodě
se schovává a tajně dělá účetnictví,
nedokáže vypnout. Já mu říkám:
koukej radši na pohádky.“
POŠLI TO DÁL
Když z Neratova odjíždím, vracím
se v myšlenkách pod prosklenou
střechu kostela a myslím na slova
faráře Suchára. „Když jsme tady
začínali, pomáhala nám německá
charita, děkovali jsme jim a oni
na to: až se postavíte na nohy,
pomozte někomu dalšímu.“ I proto
dnes neratovští pomáhají stavět
školu v Indii. „Když naši hendikepovaní přišli se svým asistentem,
že by chtěli finančně podporovat
pár indických školáků, bylo to pro
mě obrovský pohlazení. Za to jsem
strašně vděčnej.“
Se stejným zanícením jako o věcech
duchovních mluví farář o těch ryze
praktických. Sám v Neratově přikládá ruku k dílu, kdykoli je třeba.
Nemohla jsem se nezeptat na jeho
bagr. „Chcete se podívat?“ zablýskne se mu v očích. Otevírá dveře
kostela: „Tamhle stojí můj bagřík.
Teď jsem se strašně dožral, protože
mi na pivovaru zvorali nějaké práce, tak jsem si musel udělat radost
a koupil jsem autojeřáb, takovou
starou rachotinu, ale já tu Tatru
mám strašně rád.“
Příští rok oslaví energický kněz
šedesátku. „Nemocné lokty mi
nedovolí pracovat s krumpáčem.
Takže když chci dělat s našima, potřebuju nějakou techniku. Aby mě
brali, musím dělat něco pořádnýho.
Je to taková moje úletová realizace.
A mám hodnýho pana biskupa,
který mi to toleruje.“
JOSEF SUCHÁR
Je římskokatolický kněz, prezident
Diecézní charity Hradec Králové,
farář v Neratově a člen Rady Sdružení Neratov. Pracuje také jako biskupský vikář pro diakonii. Vyučil se
elektrikářem, před revolucí pracoval patnáct let v továrnách Zetor,
Transporta a Kovopodnik. Na kněze
byl tajně vysvěcen roku 1986.
ANTONÍN NEKVINDA
Vystudoval technickou kybernetiku. V roce 1991 nastoupil do České
pojišťovny, roku 2000 se stal jejím
generálním ředitelem na Slovensku. V roce 2010 z pojišťovny odešel
a založil vlastní makléřskou společnost. Ve stejném roce začal pracovat pro Sdružení Neratov. Vede
také sociální podnik Anpora, který
nemocným a seniorům půjčuje
zdravotní pomůcky, a občanské
sdružení PONS 21, které pomáhá
chudým a hendikepovaným, právě
dokončuje stavbu školy v Indii.