potřeba dostat se i s celou bagáží
do základního tábora, postupně
stavět výškové tábory a provést
několik aklimatizačních výstupů.
Honza tohle všechno absolvoval
spolu s vodičem Davidem Knillem.
V praxi to vypadá tak, že vodič vždy
chodí jako první. Honza buď slyší,
jak pod Davidem křupe led, a jde
za zvukem, nebo David poklepává hůlkami o kameny, aby Honza
věděl, kudy jít. „Chůze v kamenité
suti je pro člověka, který si nevidí
pod nohy, opravdu vyčerpávající,“
upozorňuje. Když se ho ale zeptám,
jestli měl v průběhu výpravy pocit,
že mu docházejí síly, a přemýšlel,
jestli nemá cestu k vrcholu vzdát,
kroutí hlavou.
Nakonec však taková chvíle přišla.
Jenže o ní nerozhodl Honza, nýbrž
počasí. Silný vítr mu nedovolil jít
dál. Z původně jedenáctičlenného
týmu se na vrchol vypravilo jen pět
lidí, mezi nimi i Honza. Zdolat Čo
Oju se ve finále podařilo jen dvěma
horolezcům ze zmíněné pětky.
„Z druhého výškového tábora jsme
chtěli dojít až na vrchol. V šest ráno
jsme dorazili do 7600 metrů, ale
strašně foukalo. Naštěstí tu předešlá
výprava nechala stan, takže jsme se
do něj v pěti nasoukali a čekali, jestli
se vítr neutiší. Ani za dvě hodiny se
nic nezměnilo,“ popisuje. Nakonec
tedy padlo rozhodnutí: Honza a další
dva členové výpravy půjdou dolů,
vedoucí expedice Jan Trávníček
a Aleš Bílek se pokusí o vrchol.
Honza připouští, že to pro něj
bylo zklamání, jedním dechem ale
dodává, že v tu chvíli šlo o opravdu
rozumné rozhodnutí. „Už na začátku jsme se dohodli, že nebudeme
zbytečně riskovat. Cílem nebylo
dostat se za každou cenu nahoru
v plném počtu. Hlavně jsme se chtěli
všichni zdraví vrátit dolů. Tráva s Aldou na vrchol dorazili až po setmění.
Kdybych šel s nimi, trvalo by nám to
dlouho do noci,“ vysvětluje.
Přestože se na vrchol Tyrkysové
bohyně nedostal, jde o Honzův
osobní rekord: 7600 výškových
metrů bez kyslíku. Navíc má v plánu
se na osmitisícovku vrátit. I když
to nebude zrovna Čo Oju, ale třeba
Mount Everest. Pořád jsou tu totiž
Schody do nebe, které chce vystoupat.
Už příští rok by se rád pokusil o další
z nejvyšších světových vrcholů:
severoamerickou Denali, dříve
Mount McKinley.
Vše se ale bude odvíjet od toho,
zda sežene dostatek sponzorů. Bez
firem, které mu s financováním výprav pomáhají, by to nešlo. Náklady
na cesty jdou do statisíců a hradit je
z platu kurýra pošty na Pražském
hradě, kde Honza už 17 let pracuje,
není dost dobře možné.
NELITOVAT SE DOMA
Přestože při setkání s Honzou člověk
snadno zapomene, že si povídá
s nevidomým, na konci našeho
rozhovoru se k jeho handicapu ještě
na chvíli vrátíme. Lezení po skalách
a horách má pro něj totiž ještě jeden
rozměr. „Jsem rád, když můžu ukázat ostatním, že pokud kolem sebe
mají lidi, kteří je vezmou mezi sebe
a nevadí jim jejich handicap, dokážou hodně. Člověk ale musí hlavně
sám chtít. Musí sám začít a takové
lidi aktivně hledat,“ popisuje a jen
tak mimochodem přidává historku
z doby, kdy s lezením začínal. Historku, která o něm samotném ale hodně napoví. „Ze začátku jsem několikrát přišel na stěnu a vůbec nikoho
neznal. Jen jsem zaplatil vstup, sedl
si a snažil se najít někoho, s kým
bych mohl lézt. Takhle jsem to tam
párkrát proseděl, až jsem si postupně našel známé,“ vypráví. „Zkrátka
musíte mít vůli. Buď můžete sedět
doma mezi čtyřmi stěnami a litovat
se, nebo se snažit být aktivní. Pak
pro to ale musíte něco udělat.“
ČO OJU
Jedenáctičlenná výprava pod
vedením horolezce Honzy
Trávy Trávníčka odletěla vstříc
Tyrkysové bohyni loni na začátku
září. Z původně jedenáctičlenné
výpravy se na vrchol 8201 metrů
vysoké hory dostali tři horolezci:
Aleš Bílek, Jan Trávníček a Marek
Novotný. Poslední jmenovaný
podnikl cestu na vrchol sám, den
předtím, než se o to pokusila
skupina s Honzou Říhou.
Čo Oju, šestá nejvyšší hora
světa, leží v Himálaji, konkrétně
na hranicích Číny a Nepálu. Jan
Říha měl být prvním nevidomým
horolezcem, který se dostane
na její vrchol. To se nakonec
nepodařilo kvůli nepříznivému
počasí. Českoslovenští horolezci,
respektive horolezkyně ale i tak
mají na Čo Oju jedno prvenství.
V roce 1984 totiž jako první ženy
na vrchol Tyrkysové bohyně
vystoupaly Češka Věra Komárková
a Slovenka Dina Štěrbová.
67