potřeba dostat se i s celou bagáží

do základního tábora, postupně

stavět výškové tábory a provést

několik aklimatizačních výstupů.

Honza tohle všechno absolvoval

spolu s vodičem Davidem Knillem.

V praxi to vypadá tak, že vodič vždy

chodí jako první. Honza buď slyší,

jak pod Davidem křupe led, a jde

za zvukem, nebo David poklepává hůlkami o kameny, aby Honza

věděl, kudy jít. „Chůze v kamenité

suti je pro člověka, který si nevidí

pod nohy, opravdu vyčerpávající,“

upozorňuje. Když se ho ale zeptám,

jestli měl v průběhu výpravy pocit,

že mu docházejí síly, a přemýšlel,

jestli nemá cestu k vrcholu vzdát,

kroutí hlavou.

Nakonec však taková chvíle přišla.

Jenže o ní nerozhodl Honza, nýbrž

počasí. Silný vítr mu nedovolil jít

dál. Z původně jedenáctičlenného

týmu se na vrchol vypravilo jen pět

lidí, mezi nimi i Honza. Zdolat Čo

Oju se ve finále podařilo jen dvěma

horolezcům ze zmíněné pětky.

„Z druhého výškového tábora jsme

chtěli dojít až na vrchol. V šest ráno

jsme dorazili do 7600 metrů, ale

strašně foukalo. Naštěstí tu předešlá

výprava nechala stan, takže jsme se

do něj v pěti nasoukali a čekali, jestli

se vítr neutiší. Ani za dvě hodiny se

nic nezměnilo,“ popisuje. Nakonec

tedy padlo rozhodnutí: Honza a další

dva členové výpravy půjdou dolů,

vedoucí expedice Jan Trávníček

a Aleš Bílek se pokusí o vrchol.

Honza připouští, že to pro něj

bylo zklamání, jedním dechem ale

dodává, že v tu chvíli šlo o opravdu

rozumné rozhodnutí. „Už na začátku jsme se dohodli, že nebudeme

zbytečně riskovat. Cílem nebylo

dostat se za každou cenu nahoru

v plném počtu. Hlavně jsme se chtěli

všichni zdraví vrátit dolů. Tráva s Aldou na vrchol dorazili až po setmění.

Kdybych šel s nimi, trvalo by nám to

dlouho do noci,“ vysvětluje.

Přestože se na vrchol Tyrkysové

bohyně nedostal, jde o Honzův

osobní rekord: 7600 výškových

metrů bez kyslíku. Navíc má v plánu

se na osmitisícovku vrátit. I když

to nebude zrovna Čo Oju, ale třeba

Mount Everest. Pořád jsou tu totiž

Schody do nebe, které chce vystoupat.

Už příští rok by se rád pokusil o další

z nejvyšších světových vrcholů:

severoamerickou Denali, dříve

Mount McKinley.

Vše se ale bude odvíjet od toho,

zda sežene dostatek sponzorů. Bez

firem, které mu s financováním výprav pomáhají, by to nešlo. Náklady

na cesty jdou do statisíců a hradit je

z platu kurýra pošty na Pražském

hradě, kde Honza už 17 let pracuje,

není dost dobře možné.

NELITOVAT SE DOMA

Přestože při setkání s Honzou člověk

snadno zapomene, že si povídá

s nevidomým, na konci našeho

rozhovoru se k jeho handicapu ještě

na chvíli vrátíme. Lezení po skalách

a horách má pro něj totiž ještě jeden

rozměr. „Jsem rád, když můžu ukázat ostatním, že pokud kolem sebe

mají lidi, kteří je vezmou mezi sebe

a nevadí jim jejich handicap, dokážou hodně. Člověk ale musí hlavně

sám chtít. Musí sám začít a takové

lidi aktivně hledat,“ popisuje a jen

tak mimochodem přidává historku

z doby, kdy s lezením začínal. Historku, která o něm samotném ale hodně napoví. „Ze začátku jsem několikrát přišel na stěnu a vůbec nikoho

neznal. Jen jsem zaplatil vstup, sedl

si a snažil se najít někoho, s kým

bych mohl lézt. Takhle jsem to tam

párkrát proseděl, až jsem si postupně našel známé,“ vypráví. „Zkrátka

musíte mít vůli. Buď můžete sedět

doma mezi čtyřmi stěnami a litovat

se, nebo se snažit být aktivní. Pak

pro to ale musíte něco udělat.“

ČO OJU

Jedenáctičlenná výprava pod

vedením horolezce Honzy

Trávy Trávníčka odletěla vstříc

Tyrkysové bohyni loni na začátku

září. Z původně jedenáctičlenné

výpravy se na vrchol 8201 metrů

vysoké hory dostali tři horolezci:

Aleš Bílek, Jan Trávníček a Marek

Novotný. Poslední jmenovaný

podnikl cestu na vrchol sám, den

předtím, než se o to pokusila

skupina s Honzou Říhou.

Čo Oju, šestá nejvyšší hora

světa, leží v Himálaji, konkrétně

na hranicích Číny a Nepálu. Jan

Říha měl být prvním nevidomým

horolezcem, který se dostane

na její vrchol. To se nakonec

nepodařilo kvůli nepříznivému

počasí. Českoslovenští horolezci,

respektive horolezkyně ale i tak

mají na Čo Oju jedno prvenství.

V roce 1984 totiž jako první ženy

na vrchol Tyrkysové bohyně

vystoupaly Češka Věra Komárková

a Slovenka Dina Štěrbová.

67