NEPŘÁTELÉ STÁTU
kdokoli, je pozůstatkem barbarského
věku, kdy panovník a církev využívali lid podle své libovůle. Nepřímé
donucování je ale životní okolnost,
které budeme muset vždy čelit; je
nerozlučně spjato s naší společnou
existencí na tomto světě.“
Auberon Herbert tím přispěl k rozvinutí základní myšlenky libertariánství: principu zdržení se útočného
násilí (v angličtině se „non-aggression principle“ často zkracuje na pouhé „NAP“).
DOBROVOLNÝ STÁT
Herbertův manifest měl větší úspěch
než samotná snaha o založení nové
strany, která přišla vniveč. Vzdal své
snahy o aktivní politickou změnu,
přestěhoval se na venkovský statek
a věnoval se psaní, diskuzím a neziskovým aktivitám s cílem co nejvíc
rozšířit povědomí o své politické
filozofii: voluntarismu.
Začal vydávat časopis Svobodný
život (Free Life), zaměřený na „rozvíjení myšlenek dobrovolných daní
a dobrovolného státu“.
Dobrovolná daň je logickým důsledkem uvedeného principu neagrese.
Je-li člověk přirozeným vlastníkem svého těla a mysli a produktů
pomocí nich vytvořených a zároveň
nenarušuje stejná práva druhých,
pak je jakékoli nedobrovolné
zcizení jeho majetku nelegitimní.
Nelegitimní je tím pádem i plošně
uvalovaná daň. Ta je podle Herberta
základním původcem těch nejhorších společenských jevů, jako jsou
války mezi národy i společenskými
třídami nebo víra v nebezpečné
pověry. Jmenovitě víra v jakési
kolektivní vědomí a svědomí, a ade-
74
kvátní umenšení důvěry v morálku
a svědomí jedinců.
Herbert tudíž volá po ukončení této
praxe a po financování státních
výdajů výhradně pomocí dobrovolných plateb. Tyto výdaje mají navíc
být zaměřeny pouze na zamezení
a represi přímého donucení.
NEPŘÁTELÉ STÁTU
Zasvětili svůj život boji za svobodu. Revolucionáři, filozofové, ekonomové a podnikatelé. V seriálu
Nepřátelé státu představujeme
životní osudy a odkaz osobností,
které se nebály myšlence svobodné společnosti obětovat všechno.
Frédéric Bastiat (5/2016)
Gustave de Molinari (6/2016)
Herbert Spencer (1/2017)
Auberon Herbert
Benjamin Tucker (v přístím čísle)
Z uvedeného je patrné, že Herbert
neodmítal stát jako takový. V jeho
očích byl užitečnou společenskou
institucí, se kterou je ale zapotřebí
nakládat s nejvyšší opatrností. Stát
má zajišťovat obranu vlastních občanů a diplomatické styky s druhými státy. Jaká však bude geografická
velikost konkrétních států, jaké
budou mít rozpočty a zda se jim
budou jednotliví lidé podřizovat –
to vše musí zůstat v rukou občanů, kteří stát vytvářejí a financují.
A tato moc nad státními aktivitami
nesmí existovat pouze v papírových
proklamacích, nýbrž v každodenní
možnosti svou participaci odmítnout.
Z těchto důvodů se Herbert nenazýval anarchistou, nýbrž voluntaristou.
Liberálové by podle jeho mínění
neměli být proti vládě, ale proti
monopolizaci vlády.
PRAVÝ ANARCHISTA
Posledních dvacet let života strávil
Herbert korespondencí se svými
čtenáři i kritiky; velice čtivé jsou
jeho výměny názorů s Josephem
Hiamem Levym, liberálním zastáncem nedobrovolného zdanění,
a Johnem A. Hobsonem, socialistickým obhájcem teze, že individuální
mysl je pouze sociální konstrukt.
Položil základy tržního přístupu
k ochraně životního prostředí a také
předjímal teorii veřejné volby. Tu nastínil ve své analýze politického boje
a jeho důsledku – likvidaci jakýchkoli morálních a filozofických principů
jeho účastníků, plně soustředěných
na získání a udržení moci.
Důsledné lpění anglického aristokrata na principech ilustruje skutečnost, že odmítl vstoupit do Ligy
na obranu svobody a vlastnictví,
a to se slovy, že tato liga chrání spíš
vlastnictví než svobodu. Podle vlastních slov spadal do levicového tábora voluntaristů, protože přednější
pro něj vždycky byl boj za svobodu
než za vlastnictví. Věřil totiž, že
vlastnictví je extenzí svobody a bez
ní že je obrana vlastnických práv
odsouzena k neúspěchu.
Herbertovu smrt v roce 1906
okomentoval jeho americký přítel
Benjamin Tucker takto: „Auberon
Herbert byl skutečným anarchistou, ačkoli se tak nikdy sám
nenazval. O kolik je ale lepší být
skutečným anarchistou a nenazývat se jím než být anarchistou jen
podle jména!“