pro to několik silných argumentů.

Vypíchněme čtyři.

EMPATICKÝ MUČITEL

Za prvé, empatie funguje podobně

jako směrový reflektor. „Úzký kužel

jeho světla ozařuje ty, které milujeme, zatímco v okolní tmě se ztrácejí

lidé cizí, jiní než my a ti, kterých se

bojíme.“ Z mnoha příkladů, které

Bloom nabízí, vyberme třeba reformu trestní justice v Massachusetts

v osmdesátých letech. Snaha vězně

napravit a vrátit do normálního

života podle autora snížila recidivu

i celkový počet násilných trestných

činů. Žel jeden z vězňů na víkendové propustce přepadl milenecký

pár a ženu dvakrát znásilnil. Proti

úspěšným reformátorům se následně obrátil lidový hněv. „K oběti

Williama Hortona pocítíme empatii

snadno. Obtížněji už k lidem, které

by znásilnili, přepadli nebo zavraždili, kdyby se reforma bývala neuskutečnila.“

Na takové abstraktní úvahy je empatie krátká. A už vůbec jí nejdou počty: „Představte si, že se v novinách

dočtete o dvou stovkách mrtvých

při zemětřesní ve vzdálené zemi. Jak

vám z toho je? A teď si představte,

že je těch mrtvých ve skutečnosti

dva tisíce. Je vám desetkrát hůř? Je

vám vůbec hůř?“

Za druhé, empatičtí lidé nemusejí

být morální a morální lidé nemusejí

být empatičtí. První tvrzení dokládá Bloom třeba postavou policisty

z románu 1984, který se projeví

jako vysoce efektivní mučitel vězňů

právě proto, že se dokáže do obětí

vcítit a přijít tak na to, jak je nejhůř

potrápí. Řada lidí s Aspergerovým

syndromem a poruchami autistic-

kého spektra se naopak do pocitů

druhých vžít nedokáže, a přitom

někteří z nich mají mimořádně silné

mravní zásady.

Za třetí, empatie je nákladná. Silně

empatičtí lidé – podle citovaných

průzkumů to bývají obvykle ženy –

„zažívají asymetrické vztahy: vkládají mnoho úsilí do péče o druhé, ale

sami jí dostávají jen málo. Dokonce

se přiznávají k tomu, že se necítí

dobře, když jim někdo jiný pomáhá“. Terapeutům nebo lékařům

může empatie vůči klientům a pacientům přinést brzké vyhoření.

Čtvrtý z vybraných argumentů je

nejnápaditější: empatie může být

motorem konfliktů, včetně válek.

Kužel jejího světla málokdy zamíří

do zákopů nepřátel – zato nás nechává prohlédnout si oběti z našich

řad, jejichž krev volá po pomstě.

LETNÍ ČTENÍ

Těžko se mi hodnotí knihy, s jejichž

hlavní myšlenkou intuitivně souhlasím. V tomhle případě souzním

s tvrzením, že empatie je dobrý

sluha, kterého by se lidé neměli

zbavovat, zároveň ale špatný pán.

Vodítkem pro rozhodování by podle

Blooma i podle mě měl být především rozum a soucit, tedy schopnost

dbát na ostatní, aniž by si člověk

zvnitřňoval jejich pocity. I díky tomu

lze mít soucit s masami, ne jenom

s jednotlivci, popřípadě i s abstraktními oběťmi událostí, které se nestaly. Tím pádem se dá vyhnout pastem

podobným té, do které padli lidé

kritizující massachusettské justiční

reformy.

I z takové přejícné pozice se ale

Bloomově knize dá několik věcí

vytknout. Předně kontrast mezi

rezolutním titulem a smířlivým obsahem: Bloom není proti empatii, ale

pro krocení empatie. Nebo ještě jinak:

podle jednoho z terminologických

dělení je proti empatii citové, ale pro

empatii rozumovou. Za druhé nečekejte žádnou intelektuální tour de

force plnou pečlivě zhodnocených

vědeckých poznatků, spíš magazínové psaní à la Malcolm Gladwell:

řada myšlenek by si zasloužila pečlivější argumentaci i práci se zdroji.

A nakonec toho Bloom nepředvedl

zase tolik původního. Hodně staví

na dílech jiných, zejména Simona

Barona-Cohena, který léta zkoumá

autismus, a taky zastánce efektivního altruismu Petera Singera,

jehož texty mimochodem vycházejí

i na webu Finmagu.

Ve výsledku je Against Empathy: The

Case for Rational Compassion takové

lehké čtení řekněme na prázdniny

k babičce. Některým z vás tam aspoň

pomůže pochopit, jak je možné,

že nejempatičtější člověk, kterého

znáte, jede nad talířem s láskou upečených buchet takové proticikánské

bomby.

Paul Bloom: Against Empathy:

The Case for Rational

Compassion – vyšlo v nakladatelství Ecco v prosinci 2016.

304 stran, 12 dolarů

(verze pro Kindle)

81