pro to několik silných argumentů.
Vypíchněme čtyři.
EMPATICKÝ MUČITEL
Za prvé, empatie funguje podobně
jako směrový reflektor. „Úzký kužel
jeho světla ozařuje ty, které milujeme, zatímco v okolní tmě se ztrácejí
lidé cizí, jiní než my a ti, kterých se
bojíme.“ Z mnoha příkladů, které
Bloom nabízí, vyberme třeba reformu trestní justice v Massachusetts
v osmdesátých letech. Snaha vězně
napravit a vrátit do normálního
života podle autora snížila recidivu
i celkový počet násilných trestných
činů. Žel jeden z vězňů na víkendové propustce přepadl milenecký
pár a ženu dvakrát znásilnil. Proti
úspěšným reformátorům se následně obrátil lidový hněv. „K oběti
Williama Hortona pocítíme empatii
snadno. Obtížněji už k lidem, které
by znásilnili, přepadli nebo zavraždili, kdyby se reforma bývala neuskutečnila.“
Na takové abstraktní úvahy je empatie krátká. A už vůbec jí nejdou počty: „Představte si, že se v novinách
dočtete o dvou stovkách mrtvých
při zemětřesní ve vzdálené zemi. Jak
vám z toho je? A teď si představte,
že je těch mrtvých ve skutečnosti
dva tisíce. Je vám desetkrát hůř? Je
vám vůbec hůř?“
Za druhé, empatičtí lidé nemusejí
být morální a morální lidé nemusejí
být empatičtí. První tvrzení dokládá Bloom třeba postavou policisty
z románu 1984, který se projeví
jako vysoce efektivní mučitel vězňů
právě proto, že se dokáže do obětí
vcítit a přijít tak na to, jak je nejhůř
potrápí. Řada lidí s Aspergerovým
syndromem a poruchami autistic-
kého spektra se naopak do pocitů
druhých vžít nedokáže, a přitom
někteří z nich mají mimořádně silné
mravní zásady.
Za třetí, empatie je nákladná. Silně
empatičtí lidé – podle citovaných
průzkumů to bývají obvykle ženy –
„zažívají asymetrické vztahy: vkládají mnoho úsilí do péče o druhé, ale
sami jí dostávají jen málo. Dokonce
se přiznávají k tomu, že se necítí
dobře, když jim někdo jiný pomáhá“. Terapeutům nebo lékařům
může empatie vůči klientům a pacientům přinést brzké vyhoření.
Čtvrtý z vybraných argumentů je
nejnápaditější: empatie může být
motorem konfliktů, včetně válek.
Kužel jejího světla málokdy zamíří
do zákopů nepřátel – zato nás nechává prohlédnout si oběti z našich
řad, jejichž krev volá po pomstě.
LETNÍ ČTENÍ
Těžko se mi hodnotí knihy, s jejichž
hlavní myšlenkou intuitivně souhlasím. V tomhle případě souzním
s tvrzením, že empatie je dobrý
sluha, kterého by se lidé neměli
zbavovat, zároveň ale špatný pán.
Vodítkem pro rozhodování by podle
Blooma i podle mě měl být především rozum a soucit, tedy schopnost
dbát na ostatní, aniž by si člověk
zvnitřňoval jejich pocity. I díky tomu
lze mít soucit s masami, ne jenom
s jednotlivci, popřípadě i s abstraktními oběťmi událostí, které se nestaly. Tím pádem se dá vyhnout pastem
podobným té, do které padli lidé
kritizující massachusettské justiční
reformy.
I z takové přejícné pozice se ale
Bloomově knize dá několik věcí
vytknout. Předně kontrast mezi
rezolutním titulem a smířlivým obsahem: Bloom není proti empatii, ale
pro krocení empatie. Nebo ještě jinak:
podle jednoho z terminologických
dělení je proti empatii citové, ale pro
empatii rozumovou. Za druhé nečekejte žádnou intelektuální tour de
force plnou pečlivě zhodnocených
vědeckých poznatků, spíš magazínové psaní à la Malcolm Gladwell:
řada myšlenek by si zasloužila pečlivější argumentaci i práci se zdroji.
A nakonec toho Bloom nepředvedl
zase tolik původního. Hodně staví
na dílech jiných, zejména Simona
Barona-Cohena, který léta zkoumá
autismus, a taky zastánce efektivního altruismu Petera Singera,
jehož texty mimochodem vycházejí
i na webu Finmagu.
Ve výsledku je Against Empathy: The
Case for Rational Compassion takové
lehké čtení řekněme na prázdniny
k babičce. Některým z vás tam aspoň
pomůže pochopit, jak je možné,
že nejempatičtější člověk, kterého
znáte, jede nad talířem s láskou upečených buchet takové proticikánské
bomby.
Paul Bloom: Against Empathy:
The Case for Rational
Compassion – vyšlo v nakladatelství Ecco v prosinci 2016.
304 stran, 12 dolarů
(verze pro Kindle)
81