NEBERTE TO ZAS TAK VÁŽNĚ

„Když o něčem hlupáci tvrdí, že je to mrhání časem, můžete si být skoro jisti, že jste

ho nemohli strávit líp,“ rýpe jako vždy naprosto přesný Nicholas Nassim Taleb v knížce

Prokrustovo lože. Přečíst Annu Kareninu trvá třicet hodin. Perníkový táta je bez jedné

hodiny zábava na dva celé dny. Stovka filmových klasik vybraných do Projektu 100 vyplní

sto večerů. Svůj čas nemusíte jen investovat – nebojte se ho prostě prožít. (Ale zálohovat

byste přece jen mohli.)

JAKO DÁT PENÍZE KOŽENÉMU V ROCE 1995

KURZY PROGRAMOVÁNÍ

UKLÍZENÍ

NIMRÁNÍ V ZUBECH

Tady se návratnost začíná lámat.

Javascriptoví assassini s šesticifernými platy budou samozřejmě považovat dobu strávenou pronikáním

do řemesla za nejlépe zhodnocenou

v životě. Jenomže řeči o tom, jak

je programování nepostradatelná

dovednost a že se ho může, nebo

dokonce má naučit každý, jsou trochu

horečnaté.

Pokud vyděláváte 25 tisíc čistého

a smejčení podlah vás vyloženě

nebaví, vyplatí se vám posílat za ně

některé agentuře běžných 150 korun za hodinu. Tolik totiž stojí vaše

práce – a uklízení není nic jiného než

neproplacený přesčas.

Netvrdím, že máte vyhodit zubní nit

z okna – všichni víme, jak otravné je

nosit v zubech celý den připomínku

makové buchty nebo kuřete. Jenže

taky všichni víme, jak nepříjemné

je šťárat si dle pokynů dentálních

hygienistů každý večer deset minut

mezi zuby všemi těmi drátky. A když

se neudržíte a do něčeho si kousnete,

tak znova.

Podle startupistů, se kterými jsem

o tom mluvil, trvá dva až čtyři roky,

než se z běžného začátečníka stane

zaměstnatelný kodér. To není krátká

doba, s přihlédnutím k tomu, jak

rychle se mění nejpoptávanější jazyky

a technologie. Trh se navíc globalizuje: nejlepší programátoři sice můžou brát americké platy, na druhou

stranu ale těm průměrným konkurují

zlomkovou cenou Bangladéšani.

Vzhledem k rostoucímu zájmu o obor

se navíc nabízí otázka, jestli se mimo

světlo reflektorů neskrývají dovednosti, které by srovnatelnou námahu

odměnily jistějším živobytím.

Lidi, kteří za úklid domácnosti platit

nechtějí, mívají dva argumenty. Buď

by se styděli za to, že to nezvládají sami, nebo by jim bylo líto paní

na úklid. Oba dva jsou liché. Nestydíte se přece za to, že jste si sami

neuvařili, když si skočíte do kantýny. Říká se tomu dělba práce a stojí

na tom každá efektivní ekonomika.

A víc než uklízeček zaměstnaných

agenturou by vám mělo být líto

uklízeček propuštěných agenturou

kvůli nedostatku zakázek. Pokud

vyděláváte míň, pořád máte na výběr

ze dvou možností: buď najít mimo

agentury někoho levnějšího, anebo

prostě neuklízet.

Deset minut denně, to je šedesát

hodin ročně. Půl druhého pracovního

týdne! A kvůli čemu? Kvůli ničemu, na čem by mezi vědci panovala

všeobecná shoda. Jak loni (s pochopitelným nadšením) referovala média,

americká vláda po sedmatřiceti letech

vyřadila čištění mezizubních prostor

ze zdravotních doporučení pro Američany. Pro jeho přínosnost totiž chybí

důkazy. Neznamená to samozřejmě,

že přínosné prokazatelně není. Ale

za deset minut nepohodlí denně můžete dostat třeba docela vypracované

tělo – a na některých fakultách i titul

JUDr.

59