NEBERTE TO ZAS TAK VÁŽNĚ
„Když o něčem hlupáci tvrdí, že je to mrhání časem, můžete si být skoro jisti, že jste
ho nemohli strávit líp,“ rýpe jako vždy naprosto přesný Nicholas Nassim Taleb v knížce
Prokrustovo lože. Přečíst Annu Kareninu trvá třicet hodin. Perníkový táta je bez jedné
hodiny zábava na dva celé dny. Stovka filmových klasik vybraných do Projektu 100 vyplní
sto večerů. Svůj čas nemusíte jen investovat – nebojte se ho prostě prožít. (Ale zálohovat
byste přece jen mohli.)
JAKO DÁT PENÍZE KOŽENÉMU V ROCE 1995
KURZY PROGRAMOVÁNÍ
UKLÍZENÍ
NIMRÁNÍ V ZUBECH
Tady se návratnost začíná lámat.
Javascriptoví assassini s šesticifernými platy budou samozřejmě považovat dobu strávenou pronikáním
do řemesla za nejlépe zhodnocenou
v životě. Jenomže řeči o tom, jak
je programování nepostradatelná
dovednost a že se ho může, nebo
dokonce má naučit každý, jsou trochu
horečnaté.
Pokud vyděláváte 25 tisíc čistého
a smejčení podlah vás vyloženě
nebaví, vyplatí se vám posílat za ně
některé agentuře běžných 150 korun za hodinu. Tolik totiž stojí vaše
práce – a uklízení není nic jiného než
neproplacený přesčas.
Netvrdím, že máte vyhodit zubní nit
z okna – všichni víme, jak otravné je
nosit v zubech celý den připomínku
makové buchty nebo kuřete. Jenže
taky všichni víme, jak nepříjemné
je šťárat si dle pokynů dentálních
hygienistů každý večer deset minut
mezi zuby všemi těmi drátky. A když
se neudržíte a do něčeho si kousnete,
tak znova.
Podle startupistů, se kterými jsem
o tom mluvil, trvá dva až čtyři roky,
než se z běžného začátečníka stane
zaměstnatelný kodér. To není krátká
doba, s přihlédnutím k tomu, jak
rychle se mění nejpoptávanější jazyky
a technologie. Trh se navíc globalizuje: nejlepší programátoři sice můžou brát americké platy, na druhou
stranu ale těm průměrným konkurují
zlomkovou cenou Bangladéšani.
Vzhledem k rostoucímu zájmu o obor
se navíc nabízí otázka, jestli se mimo
světlo reflektorů neskrývají dovednosti, které by srovnatelnou námahu
odměnily jistějším živobytím.
Lidi, kteří za úklid domácnosti platit
nechtějí, mívají dva argumenty. Buď
by se styděli za to, že to nezvládají sami, nebo by jim bylo líto paní
na úklid. Oba dva jsou liché. Nestydíte se přece za to, že jste si sami
neuvařili, když si skočíte do kantýny. Říká se tomu dělba práce a stojí
na tom každá efektivní ekonomika.
A víc než uklízeček zaměstnaných
agenturou by vám mělo být líto
uklízeček propuštěných agenturou
kvůli nedostatku zakázek. Pokud
vyděláváte míň, pořád máte na výběr
ze dvou možností: buď najít mimo
agentury někoho levnějšího, anebo
prostě neuklízet.
Deset minut denně, to je šedesát
hodin ročně. Půl druhého pracovního
týdne! A kvůli čemu? Kvůli ničemu, na čem by mezi vědci panovala
všeobecná shoda. Jak loni (s pochopitelným nadšením) referovala média,
americká vláda po sedmatřiceti letech
vyřadila čištění mezizubních prostor
ze zdravotních doporučení pro Američany. Pro jeho přínosnost totiž chybí
důkazy. Neznamená to samozřejmě,
že přínosné prokazatelně není. Ale
za deset minut nepohodlí denně můžete dostat třeba docela vypracované
tělo – a na některých fakultách i titul
JUDr.
59