„Napsat detektivku? Teď
rozhodně ne. Udržet logiku
příběhu, vymyslet zločin,
rozmísťovat v textu pravé
i falešné stopy – to je práce pro
racionální mozek v plné kondici
a to ten můj není.“
někdy učil na základce, ví, že to
není pohodička. Naštěstí se ukázalo,
že to s psaním nebude tak tragické,
jak se na začátku zdálo.
Kdy se to zlomilo?
Když se můj nakladatel Martin Reiner díval, jak kostrbaté jsou první
stránky z deníku Můj život po životě,
měl obavy, jestli to vůbec zvládnu.
Po čase si ale přečetl další pasáže
a viděl, že schopnost psát zůstala
nedotčena. To bylo hlavní. Paměťové kiksy, kdy se stejná postava
jmenuje jinak na sedmé a padesáté
stránce, totiž někdo opraví. Knížku
za vás ale nikdo nenapíše.
Pořád mám problémy pamatovat si
kapitoly, dějové souvislosti, vztahy
mezi postavami. Musím mít papíry,
na kterých mám všechno barevně
graficky znázorněné. Povídky se
samozřejmě píšou líp než romány,
protože při jejich psaní má moje
chorá hlava šanci udržet děj. Když
jsem psal poslední román Melouch,
bez legrace jsem každé ráno začínal
tím, že jsem si přečetl všechno, co
jsem do té doby napsal, protože
jsem si nic nepamatoval. Prostě se
to přes noc neudrželo v hlavě.
Překonával jste to nějakým
tréninkem nebo cvičením?
Musím sebekriticky říct, že jsem neukázněný pacient. Ukázali mi různá
paměťová cvičení a hry, na kterých
jsem měl trénovat. Mně ale přišly
hrozně infantilní, navíc mi vůbec
nešly. Musel jsem to prostě vysedět
a dostat se z toho psaním. Někdy
jsem za den napsal i při usilovné
snaze třeba jen půlku stránky. Zlepšovalo se to jen postupně.
Jak dlouho vám teď trvá napsat
knížku a jak to bylo dřív?
Dřív jsem měl román napsaný
zhruba za dva měsíce. Teď mi to
trvá i pětkrát déle.
Jak jste snášel tlak, který předcházel vydání první knížky po vašich zdravotních komplikacích?
Dlouho jsem si budoval jméno,
které jsem si samozřejmě nechtěl
zkazit, ať už mě potkalo cokoli.
Navíc jsem na tom nebyl dobře ani
27