„Napsat detektivku? Teď

rozhodně ne. Udržet logiku

příběhu, vymyslet zločin,

rozmísťovat v textu pravé

i falešné stopy – to je práce pro

racionální mozek v plné kondici

a to ten můj není.“

někdy učil na základce, ví, že to

není pohodička. Naštěstí se ukázalo,

že to s psaním nebude tak tragické,

jak se na začátku zdálo.

Kdy se to zlomilo?

Když se můj nakladatel Martin Reiner díval, jak kostrbaté jsou první

stránky z deníku Můj život po životě,

měl obavy, jestli to vůbec zvládnu.

Po čase si ale přečetl další pasáže

a viděl, že schopnost psát zůstala

nedotčena. To bylo hlavní. Paměťové kiksy, kdy se stejná postava

jmenuje jinak na sedmé a padesáté

stránce, totiž někdo opraví. Knížku

za vás ale nikdo nenapíše.

Pořád mám problémy pamatovat si

kapitoly, dějové souvislosti, vztahy

mezi postavami. Musím mít papíry,

na kterých mám všechno barevně

graficky znázorněné. Povídky se

samozřejmě píšou líp než romány,

protože při jejich psaní má moje

chorá hlava šanci udržet děj. Když

jsem psal poslední román Melouch,

bez legrace jsem každé ráno začínal

tím, že jsem si přečetl všechno, co

jsem do té doby napsal, protože

jsem si nic nepamatoval. Prostě se

to přes noc neudrželo v hlavě.

Překonával jste to nějakým

tréninkem nebo cvičením?

Musím sebekriticky říct, že jsem neukázněný pacient. Ukázali mi různá

paměťová cvičení a hry, na kterých

jsem měl trénovat. Mně ale přišly

hrozně infantilní, navíc mi vůbec

nešly. Musel jsem to prostě vysedět

a dostat se z toho psaním. Někdy

jsem za den napsal i při usilovné

snaze třeba jen půlku stránky. Zlepšovalo se to jen postupně.

Jak dlouho vám teď trvá napsat

knížku a jak to bylo dřív?

Dřív jsem měl román napsaný

zhruba za dva měsíce. Teď mi to

trvá i pětkrát déle.

Jak jste snášel tlak, který předcházel vydání první knížky po vašich zdravotních komplikacích?

Dlouho jsem si budoval jméno,

které jsem si samozřejmě nechtěl

zkazit, ať už mě potkalo cokoli.

Navíc jsem na tom nebyl dobře ani

27