ROZHOVOR @ondrejtuma

tý diletant. A ještě větší odpor jsem

k téhle oblasti získal, když se moje

bývalá manželka lusknutím prstu

proměnila z bioženy na finanční

poradkyni. Vzdala se své okázale demonstrované víry a během jednoho

roku přijala úplně jinou. Šla z extrému do extrému. Její „duchovní

cesta“ mě hodně zklamala.

Co se týče správy peněz, investic,

ale i obecně moderních technologií,

jsem strašně konzervativní. Nemám

rád mobily, Facebook, nepotřebuju

internetové bankovnictví. Mně by

stačila vkladní knížka, kam by mi

paní na přepážce napsala, kolik

jsem uložil, a já bych byl spokojený, i když by mi to nevydělávalo.

I na telefonáty bych si klidně chodil

na poštu, kde by mi vždycky jen

zahlásili, že mám v kabince spojený

hovor do Prahy. Vlastně bych žil

mnohem radši v devatenáctém století, jezdil kočárem… I jako spisovatel bych měl určitě větší renomé.

Máte zálibu v devatenáctém

století?

Spíš nemám zálibu ve století jednadvacátém. Musím přiznat, že

s dobou nejsem spokojený.

Jak to?

Je nezdravě rychlá a strašlivě

povrchní. Ukázkovým příkladem

jsou naše děti. Kolik z nich si vezme

knížku? Kolik z nich se ještě chodí

projít s kamarády do parku? Místo

toho na internetu sledují Facebook

a přiblblé youtubery.

Není tenhle skeptický pohled

na dnešní dobu ovlivněný zdravotními komplikacemi, které vás

potkaly?

30

Určitě je. Sám jsem žil rychle, bral

jsem to tak, že je potřeba si život

užívat. Teď už jsem pokornější. Mám

radost i z obyčejných všedních věcí.

To přece není k zahození. Spousta

lidí se z maličkostí radovat neumí.

To pro mě ale není útěcha. Vím, že

bych měl být vděčný, že jsem mezi

několika procenty lidí, co prasklou

aortu přežili. Když to ale vezmu fakticky, tak mi to vážně zkurvilo život.

Ezotericky založení jedinci mi říkali,

že to byl vzkaz shůry. „Žiješ blbě,

musíš na to jít jinak.“ Já bych si teda

představoval kultivovanější formu

vzkazu… Pro mě to byla podpásovka. Nejsem žádný hajzl, vždycky

jsem se k lidem choval hezky, pomáhal jsem charitám a neziskovkám.

Nebudu si hrát na to, že jsem žil jako

světec. Na prasklou aortu by se ale

na seznamu hříšníků určitě našli

vhodnější adepti.

Co vás na současném stavu nejvíc

štve?

Strašně otravné jsou problémy

s pamětí. Vím, že kdybych o tom

mluvil před vozíčkářem, vysměje se

mi nebo mi dá přes držku, což bych

si asi zasloužil, protože si v podstatě

stěžuju na maličkosti. Je ale hrozně

nepříjemné vstávat a nevědět,

jaký je den. Nevědět, jaké mám

povinnosti, i když jsem si večer

předtím procházel diář. Zapomínat

na schůzky, nechodit včas, nevyřizovat důležité věci.

Za těch pár let jste přece udělal

velký pokrok.

To nepochybně. Určitě jsem na tom

líp fyzicky, zvládám psát knížky

a antidepresiva fungují dobře.

Do ideálu to má ale pořád hrozně

daleko. Nechci nicméně, aby to

vyznělo, že zase kňourám.

Co když se všechno časem vrátí

do normálu? Zůstane vám nově

nabytá pokora, nebo se zase uchýlíte k dřívějšímu životnímu stylu?

Klidně rouhavě přiznám, že kdyby

se všechno vrátilo, docela rád bych

si ten hédonismus zopakoval. To už

se ale nestane, takže o tom můžeme

jen takhle žertovat. Pokud se moje

knihy nezačnou dramaticky lépe

prodávat nebo podle nich nenatočí

dva další filmy, asi se na Maledivy

nepodívám. Ale beru to statečně,

už jsem tam párkrát byl.

MICHAL VIEWEGH

Narodil se 31. března 1962 v Praze.

Byl dvakrát ženatý, má tři dcery.

Masové publikum si ve třiceti získal románem Báječná léta

pod psa, po kterém následovaly

bestsellery Výchova dívek v Čechách, Účastníci zájezdu, Román

pro ženy a víc než deset dalších

próz; některé z nich se dočkaly

filmového zpracování. Kromě nich

vydával literární parodie (Nápady laskavého čtenáře), fejetony

(Švédské stoly aneb Jací jsme)

a deníkové zápisky (Báječný rok).

Právě posledním žánrem se

na scénu vrátil poté, co v prosinci 2012 přežil obvykle smrtelné

prasknutí aorty. Rekonvalescenci

zachytil v knize Můj život po životě, pak se mu podařilo vrátit

k tempu jedné knihy za rok.