REPORTÁŽ @Tlachova_CT

Manželé Kuvičkovi se těšili,

že si důchod užijí na zahradě

s vnoučaty. Teď je jejich

rodina roztroušená po celé

Ukrajině – a sami manželé

bydlí v paneláku patnáct set

kilometrů od svého domu.

FOTO: Richard Bouda

v podstatě suplují psychology. Když

jeden takový vojenský kaplan sedí

i s námi v autě, dostáváme se přes

všechny checkpointy bez problémů.

„Tam ale nejezděte, tím směrem je

to do DLR,“ slýcháme často od vojáků v zóně, která těsně sousedí

s Doněckou lidovou republikou.

Od nově vzniklých „států“ nás dělí

jen pár kilometrů.

Otce Mychajla Sukmanovského, ředitele Charity Zoločiv, se ptám, co se

nám tam může stát. Rozesměje se.

„Tebe a kameramana unesou a budou chtít výkupné. Mě zajmou jako

válečného zajatce.“ Ředitele oblastní

charity a dobrovolného fotografa,

kteří cestují s námi, prý jen okradou,

nejsou pro ně zajímaví. Škoda, že

u otce Mychajla člověk nikdy neví,

co myslí vážně a co je vtip.

62

TŘI ROKY PRÁZDNIN

Právě ve městech poblíž nové hranice pořád zůstává nejvíc vnitřně

přesídlených osob. Třeba v původně

stoosmdesátitisícovém Kramatorsku se za poslední tři roky zvýšil

počet obyvatel o třetinu. V milionovém Charkově, který už je sice

dál, pořád ale na východě země, je

přesídlenců celkem tři sta padesát

tisíc. Spousta z nich vůbec nepočítala s tím, že by ve městě vzdáleném

tři sta kilometrů od domova měla

strávit delší dobu než pár týdnů.

„Do Charkova jsme se dostali 13.

června 2014. O týden později nás

místní charita přestěhovala sem

do areálu dětského tábora,“ popisuje Ljana Marosová z Luhansku.

„Myslely jsme, že tu nebudeme

moc dlouho, tak týden, měsíc,

prožijeme tu léto. Odjely jsme jen

tak, v sukních. A už jsme tu několik let. Všechno, co vidíte, nám

dali lidé z Charkova. Oblečení,

jídlo, vybavení,“ rozhlíží se žena

po pokoji, ve kterém nechybí sporák ani mikrovlnka. Stále je to ale

jen dřevěná chatka. Areál tábora

opravila polská charita. Češi platí

novým obyvatelům jídlo a hygienické potřeby.

Žijí tu většinou mladé maminky s dětmi, anebo dokonce děti

samotné. Zapomenout se mi příliš

nedaří na nikoho z nich, nejvíc mi

ale v paměti utkvěly sestry ve věku

od jedenácti do šestnácti let Ela,

Bohdana a Mariana. Nejdřív se

schovávaly a utíkaly před námi,

nakonec ale o tom, jak válka do-