REPORTÁŽ
mají jak dostat do školy, než projdou
polem, jsou celé od bahna. Jak se
do osady dostane sanitka, ví Bůh.
Za čtrnáct let, co osada existuje, se
tu narodilo dvacet dětí. „Jakou mají
budoucnost?“ říká jedna z matek.
V náručí chová půlroční holčičku.
Je tak malá a hubená, že vypadá
na dva měsíce. Všechny děti jsou tu
menší než jejich vrstevníci z majority. Jsou podvyživené a často
nemocné. Romská populace je
ostatně výrazně nemocnější než
bílá. Průměrný věk dožití se podle
Atlasu romských komunit pohybuje
kolem 57 let. To je skoro o dvacet
méně, než je běžné v majoritě.
DESETILETÁ CESTA VEN
„Deset procent občanů musí každodenně bojovat s nepřízní vlastního
státu. Můžete mít peníze, postavení, vzdělání. Nic z toho vás ale
neochrání před tím, že vás odmítnou obsloužit v restauraci, nebo
aby vás nevyhodili z diskotéky. Což
se mi stalo mnohokrát,“ vypráví
v novoveském baru Peter Pollák,
bývalý vládní zmocněnec pro Romy
a první romský poslanec vůbec.
Znovu se do Národní rady loni
nedostal a dnes pracuje jako expert
pro svou stranu OĽaNO. Sám pochází z osady v Levoči, ale podařilo
se mu vystudovat dvě vysoké školy,
získal doktorát a je jedním z mála
politiků, kteří se snaží navrhovat
věcná řešení. Inicioval založení šedesáti komunitních center, s nimiž
mají v menším počtu dlouholeté
zkušenosti neziskové organizace.
Ukazuje se, že pokud jsou v komunitním centru sociální pracovníci,
kteří pomohou dětem s doučováním a dospělým najít práci a vyřídit
76
dokumenty, může se osada dostat
z nejhorší bídy. Jen to trvá deset až
patnáct let a vyžaduje to dlouhodobé nasazení.
Až tolik Romů
žije podle odhadů
v pětiapůlmilionovém Slovensku.
Většina z nich je integrovaných,
ale až dvě stě tisíc lidí stále žije
v drsných podmínkách v osadách
na východě země. Extrémní
chudobu, vyloučení, nevzdělanost
a segregaci řeší namísto vlády
jednotliví starostové, neziskové
společnosti a církve. Romských
osad a ghett je asi 600, především
v Banskobystrickém, Prešovském
a Košickém kraji. Stále vznikají nové,
ačkoliv do roku 2020 má z Evropské
unie přijít na řešení romské
problematiky 380 milionů eur.
SKLIZEŇ SEGREGACE
Erika Godlová, zakladatelka a bývalá ředitelka Dokumentačně-informačního centra romské kultury při
Státní vědecké knihovně v Prešově
je přesvědčená, že má rasismus
kořeny už v době Slovenského státu za druhé světové války. A že je
prakticky nemožné s ním bojovat.
„Válka dala moc do rukou primitivům, jako by vytáhla z lidí to
nejhorší. Romská střední třída přišla
arizací o majetek, zlato, postavení a nakonec i o životy v Dachau
a Ravensbrucku,“ vypráví ve svém
prešovském bytě. Instituce funguje
čtyři roky a jejím úkolem je digitalizovat živou romskou kulturu.
Už teď má ale terabajty záznamů
a práce na dalších patnáct let.
Godlová i na základě svých zkušeností z terénu říká, že rasismus
se na Slovensku dědí z generace
na generaci. „Lidé mají doteď
v truhlách schované uniformy
Hlinkovy gardy, které nosili jejich
dědové. Luďáctví a fašismus přežily
celý socialismus až dodnes,“ říká
a dívá se z okna svého panelákového bytu na stromy venku. Patří
mezi takzvané integrované Romy.
Vyrůstala ve velké rodině v Prešově,
která se živila tradičními řemesly, třeba vyšíváním. Její otec jako
jediný z deseti dětí za podpory celé
rodiny vystudoval a přestěhoval se
do města. A ona sama mimo jiné
tlumočí z romštiny.
Latentní segregace podle ní začala už
v sedmdesátých letech ve školách.
Nejdřív seděly romské děti pohromadě v zadních lavicích. Pak chodily
všechny společně do stejných tříd.
A teď už jsou zcela běžné jen
romské školy. Takže děti z majority nemají šanci se s Romy potkat.
Neznají jejich mentalitu, neumějí
s nimi mluvit. Což je živná půda pro
nedorozumění, budování stereotypů
– a nakonec otevřený rasismus.
Vypadá to, že pro slovenské Romy
existuje jediná cesta z osad. Totiž
sebevědomí. „Romové jsou součástí
kontextu a kontinuity. A nesnaží se
o nic jiného než přežít. Pořád se ale
vidíme jako oběti, jak nám společnost ubližuje. Přitom stát ubližuje
kdekomu, nejen Romům. Vyžaduje
to ale tvrdohlavost. Říct si, že když
na jiné svítí slunce, bude i na mě,“
je přesvědčena Godlová.
Autorka je redaktorkou MF DNES