REPORTÁŽ

mají jak dostat do školy, než projdou

polem, jsou celé od bahna. Jak se

do osady dostane sanitka, ví Bůh.

Za čtrnáct let, co osada existuje, se

tu narodilo dvacet dětí. „Jakou mají

budoucnost?“ říká jedna z matek.

V náručí chová půlroční holčičku.

Je tak malá a hubená, že vypadá

na dva měsíce. Všechny děti jsou tu

menší než jejich vrstevníci z majority. Jsou podvyživené a často

nemocné. Romská populace je

ostatně výrazně nemocnější než

bílá. Průměrný věk dožití se podle

Atlasu romských komunit pohybuje

kolem 57 let. To je skoro o dvacet

méně, než je běžné v majoritě.

DESETILETÁ CESTA VEN

„Deset procent občanů musí každodenně bojovat s nepřízní vlastního

státu. Můžete mít peníze, postavení, vzdělání. Nic z toho vás ale

neochrání před tím, že vás odmítnou obsloužit v restauraci, nebo

aby vás nevyhodili z diskotéky. Což

se mi stalo mnohokrát,“ vypráví

v novoveském baru Peter Pollák,

bývalý vládní zmocněnec pro Romy

a první romský poslanec vůbec.

Znovu se do Národní rady loni

nedostal a dnes pracuje jako expert

pro svou stranu OĽaNO. Sám pochází z osady v Levoči, ale podařilo

se mu vystudovat dvě vysoké školy,

získal doktorát a je jedním z mála

politiků, kteří se snaží navrhovat

věcná řešení. Inicioval založení šedesáti komunitních center, s nimiž

mají v menším počtu dlouholeté

zkušenosti neziskové organizace.

Ukazuje se, že pokud jsou v komunitním centru sociální pracovníci,

kteří pomohou dětem s doučováním a dospělým najít práci a vyřídit

76

dokumenty, může se osada dostat

z nejhorší bídy. Jen to trvá deset až

patnáct let a vyžaduje to dlouhodobé nasazení.

Až tolik Romů

žije podle odhadů

v pětiapůlmilionovém Slovensku.

Většina z nich je integrovaných,

ale až dvě stě tisíc lidí stále žije

v drsných podmínkách v osadách

na východě země. Extrémní

chudobu, vyloučení, nevzdělanost

a segregaci řeší namísto vlády

jednotliví starostové, neziskové

společnosti a církve. Romských

osad a ghett je asi 600, především

v Banskobystrickém, Prešovském

a Košickém kraji. Stále vznikají nové,

ačkoliv do roku 2020 má z Evropské

unie přijít na řešení romské

problematiky 380 milionů eur.

SKLIZEŇ SEGREGACE

Erika Godlová, zakladatelka a bývalá ředitelka Dokumentačně-informačního centra romské kultury při

Státní vědecké knihovně v Prešově

je přesvědčená, že má rasismus

kořeny už v době Slovenského státu za druhé světové války. A že je

prakticky nemožné s ním bojovat.

„Válka dala moc do rukou primitivům, jako by vytáhla z lidí to

nejhorší. Romská střední třída přišla

arizací o majetek, zlato, postavení a nakonec i o životy v Dachau

a Ravensbrucku,“ vypráví ve svém

prešovském bytě. Instituce funguje

čtyři roky a jejím úkolem je digitalizovat živou romskou kulturu.

Už teď má ale terabajty záznamů

a práce na dalších patnáct let.

Godlová i na základě svých zkušeností z terénu říká, že rasismus

se na Slovensku dědí z generace

na generaci. „Lidé mají doteď

v truhlách schované uniformy

Hlinkovy gardy, které nosili jejich

dědové. Luďáctví a fašismus přežily

celý socialismus až dodnes,“ říká

a dívá se z okna svého panelákového bytu na stromy venku. Patří

mezi takzvané integrované Romy.

Vyrůstala ve velké rodině v Prešově,

která se živila tradičními řemesly, třeba vyšíváním. Její otec jako

jediný z deseti dětí za podpory celé

rodiny vystudoval a přestěhoval se

do města. A ona sama mimo jiné

tlumočí z romštiny.

Latentní segregace podle ní začala už

v sedmdesátých letech ve školách.

Nejdřív seděly romské děti pohromadě v zadních lavicích. Pak chodily

všechny společně do stejných tříd.

A teď už jsou zcela běžné jen

romské školy. Takže děti z majority nemají šanci se s Romy potkat.

Neznají jejich mentalitu, neumějí

s nimi mluvit. Což je živná půda pro

nedorozumění, budování stereotypů

– a nakonec otevřený rasismus.

Vypadá to, že pro slovenské Romy

existuje jediná cesta z osad. Totiž

sebevědomí. „Romové jsou součástí

kontextu a kontinuity. A nesnaží se

o nic jiného než přežít. Pořád se ale

vidíme jako oběti, jak nám společnost ubližuje. Přitom stát ubližuje

kdekomu, nejen Romům. Vyžaduje

to ale tvrdohlavost. Říct si, že když

na jiné svítí slunce, bude i na mě,“

je přesvědčena Godlová.

Autorka je redaktorkou MF DNES