„Měli jsme hroznou chuť na dobrou whisky, a nebylo

kam jít. Tak jsme si pomohli sami,“ říká Jan Pekárek,

zakládající člen spolku Marpek Whisky.

MARTIN VLNAS

Malý bar v Dejvicích kousek od hotelu International otevřeli společně

s kamarádem Milanem Marinovem

v lednu 2011. Po čtyřech letech,

v roce 2015, se z Marpeku stal

spolek. A postupem času taky fenomén. „Všichni si mysleli, že whisky

je snobárna. My jsme chtěli ukázat,

že je to dobrý pití pro každýho,“

vysvětluje Honza.

Na stěnách obložených tmavým

dřevem visí staré fotografie a obrazy

zeppelinů a dvouplošníků. Pár stolů

a židlí obklopuje dřevěný bar s třemi pípami, ze kterých ovšem něco

teče jen tehdy, když je nálada. Nad

barem jsou stovky lahví whisky.

A na tu je v Marpeku nálada vždycky. Je úplně jedno, jestli za barem

stojí vypravěč, malíř a příležitostný

hudebník Honza, který tráví vždy

půlku roku v Anglii, nebo serióznější Milan.

„Aby bylo jasno, nejsme ilumináti

ani zednáři, ani neobcházíme EET.

Spolek jsme založili, protože to je

nejlepší způsob, jak podnik jako

ten náš provozovat,“ vysvětluje mi

Honza stejně rozhodně, jako mi

před chvíli vymluvil, že si nemám

na rozjezd dávat Big Peata, blendovanou kouřovou whisky z palíren

Ardbeg, Caol Ila, Bowmore a několika dalších, ale Kelpie, limitovanou

edici právě z palírny Ardbeg. Mimochodem, byl to výborný tip. Kelpie

je neskutečně dobrá. Intenzivní,

méně kouřová, zato zemitější.

Zemitý je i celý Marpek. Kdo chce

luxus, polstrovaná křesla a lokaje,

ať jde jinam. Sem se chodí za dobrým pitím a kamarády nebo za dobrým pitím kamarádů. Tři dlouhé

police plné lahví vlevo od baru si

sem totiž nanosili a uložili jednotliví

společníci, je jich zatím 180, nabíraní každoročně v březnu. Kandidáti

si na své místo na polici zkrátka

musejí počkat, stejně jako dobrá

whisky. S členstvím souvisí ještě

jeden benefit – se souhlasem můžete ochutnávat nebo měnit doušky

svého skvostu za skvosty ostatních

členů spolku. Raritní Kilchoman

vyrobený speciálně pro italský

spolek sběratelů? Ráj na zemi, oheň

v ústech!

SUVENÝR Z HINDENBURGU

Já ale na své místo ještě čekám,

proto se z edenu vracím zpět

na zem. Přesněji do Japonska. Poslouchám příběh o Masataku Taketsurovi, který společně s Šindžirem

Torim ve dvacátých letech odstartoval tradici, jejímž vyvrcholením

jsou v současnosti nejlépe hodnocené whisky na světě. Abych pochopil, o čem je řeč, usrkávám blendovanou jedenapadesátiprocentní

Nikku, která šla ze sudu přímo

do lahve, aniž se ji někdo opovážil

znesvětit destilovanou vodou.

Pak se oklikou vracím zpět

do Skotska. Už ne na ostrovy, ale

do Highlands. Nejmenší skotskou

palírnu Edradour jsem před lety

zažil na vlastní kůži a jejich čtrnáctiletým pokladem Edradour’s

Natural Cask Strength nedávno

zapíjel narození dcery, tentokrát

se proto odradit nenechám a chvíli

vyprávím já.

Pak se s Honzou přesouváme

do zadní části baru, kde mi ukazuje na první pohled nenápadnou

vitrínu. Jsou v ní obálky dopisů,

které po světě ve dvacátých letech

roznášely vzducholodě, a knižní

záložka z Hindenburgu, kterou

jste dostali jen k letence. Takových, jako je tahle, se vyrobilo jen

čtyřicet. Kolik se jich kromě téhle

dožilo jedenadvacátého století?

Zatímco svět za dveřmi letí jako

o život, v Marpeku čas plyne vlastním tempem. Pomaleji, s respektem k tradici.

Večer končíme stylově. „Něco

na cestu? Tak to jedině stopětku,“

rozhoduje rázně Honza a vytahuje

zpoza baru Glenfarclas 105°, šedesátiprocentní kanón, který se obvykle ředí kapkou vody. Teď a tady

ne. Když si pak ráno čtu, že jsem

měl v té ohnivé vodě cítit jemné

tóny lékořice, sušených švestek,

datlí a vánočního perníčku, musím

se smát. Stejně jako když mě Honza od recenze odrazoval, protože

by mu do Marpeku mohli začít

chodit lidi.

91