„Měli jsme hroznou chuť na dobrou whisky, a nebylo
kam jít. Tak jsme si pomohli sami,“ říká Jan Pekárek,
zakládající člen spolku Marpek Whisky.
MARTIN VLNAS
Malý bar v Dejvicích kousek od hotelu International otevřeli společně
s kamarádem Milanem Marinovem
v lednu 2011. Po čtyřech letech,
v roce 2015, se z Marpeku stal
spolek. A postupem času taky fenomén. „Všichni si mysleli, že whisky
je snobárna. My jsme chtěli ukázat,
že je to dobrý pití pro každýho,“
vysvětluje Honza.
Na stěnách obložených tmavým
dřevem visí staré fotografie a obrazy
zeppelinů a dvouplošníků. Pár stolů
a židlí obklopuje dřevěný bar s třemi pípami, ze kterých ovšem něco
teče jen tehdy, když je nálada. Nad
barem jsou stovky lahví whisky.
A na tu je v Marpeku nálada vždycky. Je úplně jedno, jestli za barem
stojí vypravěč, malíř a příležitostný
hudebník Honza, který tráví vždy
půlku roku v Anglii, nebo serióznější Milan.
„Aby bylo jasno, nejsme ilumináti
ani zednáři, ani neobcházíme EET.
Spolek jsme založili, protože to je
nejlepší způsob, jak podnik jako
ten náš provozovat,“ vysvětluje mi
Honza stejně rozhodně, jako mi
před chvíli vymluvil, že si nemám
na rozjezd dávat Big Peata, blendovanou kouřovou whisky z palíren
Ardbeg, Caol Ila, Bowmore a několika dalších, ale Kelpie, limitovanou
edici právě z palírny Ardbeg. Mimochodem, byl to výborný tip. Kelpie
je neskutečně dobrá. Intenzivní,
méně kouřová, zato zemitější.
Zemitý je i celý Marpek. Kdo chce
luxus, polstrovaná křesla a lokaje,
ať jde jinam. Sem se chodí za dobrým pitím a kamarády nebo za dobrým pitím kamarádů. Tři dlouhé
police plné lahví vlevo od baru si
sem totiž nanosili a uložili jednotliví
společníci, je jich zatím 180, nabíraní každoročně v březnu. Kandidáti
si na své místo na polici zkrátka
musejí počkat, stejně jako dobrá
whisky. S členstvím souvisí ještě
jeden benefit – se souhlasem můžete ochutnávat nebo měnit doušky
svého skvostu za skvosty ostatních
členů spolku. Raritní Kilchoman
vyrobený speciálně pro italský
spolek sběratelů? Ráj na zemi, oheň
v ústech!
SUVENÝR Z HINDENBURGU
Já ale na své místo ještě čekám,
proto se z edenu vracím zpět
na zem. Přesněji do Japonska. Poslouchám příběh o Masataku Taketsurovi, který společně s Šindžirem
Torim ve dvacátých letech odstartoval tradici, jejímž vyvrcholením
jsou v současnosti nejlépe hodnocené whisky na světě. Abych pochopil, o čem je řeč, usrkávám blendovanou jedenapadesátiprocentní
Nikku, která šla ze sudu přímo
do lahve, aniž se ji někdo opovážil
znesvětit destilovanou vodou.
Pak se oklikou vracím zpět
do Skotska. Už ne na ostrovy, ale
do Highlands. Nejmenší skotskou
palírnu Edradour jsem před lety
zažil na vlastní kůži a jejich čtrnáctiletým pokladem Edradour’s
Natural Cask Strength nedávno
zapíjel narození dcery, tentokrát
se proto odradit nenechám a chvíli
vyprávím já.
Pak se s Honzou přesouváme
do zadní části baru, kde mi ukazuje na první pohled nenápadnou
vitrínu. Jsou v ní obálky dopisů,
které po světě ve dvacátých letech
roznášely vzducholodě, a knižní
záložka z Hindenburgu, kterou
jste dostali jen k letence. Takových, jako je tahle, se vyrobilo jen
čtyřicet. Kolik se jich kromě téhle
dožilo jedenadvacátého století?
Zatímco svět za dveřmi letí jako
o život, v Marpeku čas plyne vlastním tempem. Pomaleji, s respektem k tradici.
Večer končíme stylově. „Něco
na cestu? Tak to jedině stopětku,“
rozhoduje rázně Honza a vytahuje
zpoza baru Glenfarclas 105°, šedesátiprocentní kanón, který se obvykle ředí kapkou vody. Teď a tady
ne. Když si pak ráno čtu, že jsem
měl v té ohnivé vodě cítit jemné
tóny lékořice, sušených švestek,
datlí a vánočního perníčku, musím
se smát. Stejně jako když mě Honza od recenze odrazoval, protože
by mu do Marpeku mohli začít
chodit lidi.
91