BYZNYSPLÁN
Pak ale Tonymu při hltání informací
jedna uvízne mezi zuby. „Měl jsem
rád Radiohead a dočetl se, že Jonny
Greenwood má krabičku ‚handmade‘. Řekl jsem si, že si ji udělám
taky.“
Od té doby je v knihovně denně
– a později v dražší, ale rychlejší
internetové kavárně. Loví z webu
schémata zapojení, kopíruje je
na disketu, tiskne na jehličkové
tiskárně a doma si pálí prsty pájkou.
Zkouší, mýlí se – student hotelovky
bez vzdělání v elektronice. A pak:
„Když jsem poprvý složil krabičku
a ona fungovala, byla to euforie.“
Nakonec si jich postavil ke stovce.
Dnes je řada z nich běžně dostupných, leckdy i za rozumnou cenu
v řádech nižších tisícovek. V devadesátých letech ovšem takové možnosti a výběr nebyly. „Kdoví, kdybych
měl od začátku dobrý vybavení, asi
bych dneska nebyl tam, kde jsem,“
usmívá se Tony. Trochu lituje, že
nemá „archiv“ svých tehdejších
výrobků. Jenže součástky putovaly
z obvodu do obvodu, kdepak by
študent bral pořád na nové…
ŠUPLÍKY BRUCE
EGNATERA
Je několik ikonických značek
kytarových aparátů: Beatles hráli
na VOX, Hendrix na Marshally,
americký zvuk formovaly
zesilovače Fender. Když budete
chtít všechny tři, zaplatíte majlant.
A když je budete chtít na koncerty,
budete potřebovat kamion
a bedňáky a techniky. A násobíte
šance, že se něco pokazí. Nešlo
by to jinak? Ptal se sám sebe
konstruktér zesilovačů Bruce
Egnater.
Klasický elektronkový zesilovač
má dvě části: předzesilovač
a koncový zesilovač. Zatímco ta
druhá má za úkol vyrobit decibely,
v té první se tvoří zvuk se všemi
svými charakteristikami. Tady
je schované to, co odlišuje zvuk
jednotlivých aparátů. A ten obvod
se dá docela dobře zmenšit,
do malé krabice. Myšlenka
Bruce Egnatera byla geniálně
jednoduchá: uděláme jednu
velkou krabici, kde bude jeden
koncový zesilovač. A kolem něj
budou díry na šuplíky, do každého
z nich schováme předzesilovač
s jiným zvukem. Kytarista
pak změní zvuk z Marshalla
na Fendera klidně během písničky.
Nápad vzala za svůj firma Randall.
DO STŘEV
To jsme ale pořád roky od generálního úspěchu. Ještě necháme Tonyho
dochodit školu, rok dělat číšníka, rok
kuchaře, léta prodávat kopírky.
A místo efektových krabiček si povíme něco málo o zesilovačích. Bez
krabiček se nakonec hrát dá, ale bez
zesilovače se neobejdeš.
První pořádný zesilovač Antonín
kupuje z druhé ruky. Drahý, ale levně. Někdo se v něm totiž už šťoural
a upravoval ho. Pro Tonyho velké
46
štěstí. „Jak už v tom byly díry, neměl
jsem ten respekt.“ Takže se podívá
pod šasi a začne zkoušet, jak se výměna každé jedné součástky projeví
na zvuku. Přes kapelní web se mu
pak ozve chlapík, že podle fotek má
stejný aparát, ale co že Tony s tím
svým dělal, že mu hraje líp. A jestli
by taky nemohl poprosit…
„To byl první člověk, od kterého
jsem dostal zaplaceno,“ říká Antonín. Ještě důležitější ale bylo, že se
tenhle člověk s předělaným zesilovačem zastavil u jeho předchozího
majitele Miloše Dodo Doležala. Když
uznávaný kytarista slyšel rozdíl před
a po, domluvil s Tonym, ať se podívá
na celou jeho sbírku. Rok se jezdil
starat o jeho zesilovače a vlastně
na tom docela vydělal – podívat se
slavnému aparátu „do střev“ je přece
jen něco jiného než luštit schémata.
Díky know-how, které získal tady,
byl připravený na svou velkou věc.
JEDNA KU JEDNÉ
S dalšími lovci zvuku se hrdina
našeho příběhu potkával na síti. Přispíval na hudební fóra. Když na nich
někdo zmiňoval, že si nechá přivézt
z Ameriky randallovské šuplíky,
a nahlas přemýšlel, jestli a kde a jak
si je nechat upravit ke zvuku svému,
Antonín se ozval, že on by to uměl.
„Když jsem ty moduly dostal, byl
jsem strašně natěšenej. A o to víc
zklamanej, že to nehrálo.“ Pohled
pod šasi prozradil proč. Šlo v zásadě
pokaždé o stejný obvod, jen drobně
změněný směrem ke zvuku konkrétního vzorového zesilovače. Aby
to bylo levné. „Vůbec nešli do detailu,“ říká Antonín. Na rozdíl od něj.
„Vzal jsem svoje Soldano a postavil
ho vedle toho. A tak dlouho jsem
přehazoval součástky, až to bylo
taky Soldano.“ׅ
Tady začíná příběh dostávat spád.
„Když byl zvuk jedna ku jedný, natočili jsme ukázku a dali ji na fórum
– podívejte, kluci, jak to hraje. A lidi
začali psát: ‚To je supr, udělej mi to
taky.‘“ Problém byl, že většina členů
fóra byla z Ameriky. Posílat něco
mimo USA? Až do Evropy? Člověku, kterého nikdo nezná? „Asi se