BYZNYSPLÁN

Pak ale Tonymu při hltání informací

jedna uvízne mezi zuby. „Měl jsem

rád Radiohead a dočetl se, že Jonny

Greenwood má krabičku ‚handmade‘. Řekl jsem si, že si ji udělám

taky.“

Od té doby je v knihovně denně

– a později v dražší, ale rychlejší

internetové kavárně. Loví z webu

schémata zapojení, kopíruje je

na disketu, tiskne na jehličkové

tiskárně a doma si pálí prsty pájkou.

Zkouší, mýlí se – student hotelovky

bez vzdělání v elektronice. A pak:

„Když jsem poprvý složil krabičku

a ona fungovala, byla to euforie.“

Nakonec si jich postavil ke stovce.

Dnes je řada z nich běžně dostupných, leckdy i za rozumnou cenu

v řádech nižších tisícovek. V devadesátých letech ovšem takové možnosti a výběr nebyly. „Kdoví, kdybych

měl od začátku dobrý vybavení, asi

bych dneska nebyl tam, kde jsem,“

usmívá se Tony. Trochu lituje, že

nemá „archiv“ svých tehdejších

výrobků. Jenže součástky putovaly

z obvodu do obvodu, kdepak by

študent bral pořád na nové…

ŠUPLÍKY BRUCE

EGNATERA

Je několik ikonických značek

kytarových aparátů: Beatles hráli

na VOX, Hendrix na Marshally,

americký zvuk formovaly

zesilovače Fender. Když budete

chtít všechny tři, zaplatíte majlant.

A když je budete chtít na koncerty,

budete potřebovat kamion

a bedňáky a techniky. A násobíte

šance, že se něco pokazí. Nešlo

by to jinak? Ptal se sám sebe

konstruktér zesilovačů Bruce

Egnater.

Klasický elektronkový zesilovač

má dvě části: předzesilovač

a koncový zesilovač. Zatímco ta

druhá má za úkol vyrobit decibely,

v té první se tvoří zvuk se všemi

svými charakteristikami. Tady

je schované to, co odlišuje zvuk

jednotlivých aparátů. A ten obvod

se dá docela dobře zmenšit,

do malé krabice. Myšlenka

Bruce Egnatera byla geniálně

jednoduchá: uděláme jednu

velkou krabici, kde bude jeden

koncový zesilovač. A kolem něj

budou díry na šuplíky, do každého

z nich schováme předzesilovač

s jiným zvukem. Kytarista

pak změní zvuk z Marshalla

na Fendera klidně během písničky.

Nápad vzala za svůj firma Randall.

DO STŘEV

To jsme ale pořád roky od generálního úspěchu. Ještě necháme Tonyho

dochodit školu, rok dělat číšníka, rok

kuchaře, léta prodávat kopírky.

A místo efektových krabiček si povíme něco málo o zesilovačích. Bez

krabiček se nakonec hrát dá, ale bez

zesilovače se neobejdeš.

První pořádný zesilovač Antonín

kupuje z druhé ruky. Drahý, ale levně. Někdo se v něm totiž už šťoural

a upravoval ho. Pro Tonyho velké

46

štěstí. „Jak už v tom byly díry, neměl

jsem ten respekt.“ Takže se podívá

pod šasi a začne zkoušet, jak se výměna každé jedné součástky projeví

na zvuku. Přes kapelní web se mu

pak ozve chlapík, že podle fotek má

stejný aparát, ale co že Tony s tím

svým dělal, že mu hraje líp. A jestli

by taky nemohl poprosit…

„To byl první člověk, od kterého

jsem dostal zaplaceno,“ říká Antonín. Ještě důležitější ale bylo, že se

tenhle člověk s předělaným zesilovačem zastavil u jeho předchozího

majitele Miloše Dodo Doležala. Když

uznávaný kytarista slyšel rozdíl před

a po, domluvil s Tonym, ať se podívá

na celou jeho sbírku. Rok se jezdil

starat o jeho zesilovače a vlastně

na tom docela vydělal – podívat se

slavnému aparátu „do střev“ je přece

jen něco jiného než luštit schémata.

Díky know-how, které získal tady,

byl připravený na svou velkou věc.

JEDNA KU JEDNÉ

S dalšími lovci zvuku se hrdina

našeho příběhu potkával na síti. Přispíval na hudební fóra. Když na nich

někdo zmiňoval, že si nechá přivézt

z Ameriky randallovské šuplíky,

a nahlas přemýšlel, jestli a kde a jak

si je nechat upravit ke zvuku svému,

Antonín se ozval, že on by to uměl.

„Když jsem ty moduly dostal, byl

jsem strašně natěšenej. A o to víc

zklamanej, že to nehrálo.“ Pohled

pod šasi prozradil proč. Šlo v zásadě

pokaždé o stejný obvod, jen drobně

změněný směrem ke zvuku konkrétního vzorového zesilovače. Aby

to bylo levné. „Vůbec nešli do detailu,“ říká Antonín. Na rozdíl od něj.

„Vzal jsem svoje Soldano a postavil

ho vedle toho. A tak dlouho jsem

přehazoval součástky, až to bylo

taky Soldano.‫“ׅ‬

Tady začíná příběh dostávat spád.

„Když byl zvuk jedna ku jedný, natočili jsme ukázku a dali ji na fórum

– podívejte, kluci, jak to hraje. A lidi

začali psát: ‚To je supr, udělej mi to

taky.‘“ Problém byl, že většina členů

fóra byla z Ameriky. Posílat něco

mimo USA? Až do Evropy? Člověku, kterého nikdo nezná? „Asi se