PŘÍBĚH

MARSONAUTKA

Jak drsná bude cesta na Mars?

Michaela Musilová už to ví.

KRISTÝNA KAŠPÁRKOVÁ

Když se dívá na sci-fi filmy, rozčiluje

se. Smířila se s tím, že bývají plné

vědeckých nepřesností, nebo rovnou

blbostí. Vytáčí ji zato, když snímky

– třeba nedávný hit Gravitace –

dělají z astronautů hloupé lidi,

kterým se něco nedaří. „Přitom jsou

to superhrdinové. Jsou připraveni

na to nejhorší, co se může přihodit.

Nejsou jako Sandra Bullocková,

zmatená vystrašená ženská, kterou

musel zachránit muž,“ rozohní se

osmadvacetiletá slovenská astrobioložka Michaela Musilová. Ví o tom

dost: katastrof jim organizace Mars

Society připravila na obou simulovaných cestách k Marsu požehnaně.

DĚTSTVÍ NA CESTĚ

Skafandr na sobě poprvé měla už

v osmi. Její tatínek tehdy působil

jako diplomat ve Spojených státech.

Na slovenské ambasádě zorganizoval

setkání prvního slovenského kosmonauta Ivana Belly a posledního návštěvníka Měsíce Eugena Cernana,

který má české a slovenské předky.

A dcerku vzal s sebou.

60

„Nějak jsem je pobláznila, že mi

dovolili obléct si skafandr,“ směje se

Musilová. Být kosmonautkou byl

její dětský sen. V šesti ji fascinovaly

sopky, poté se zájem o přírodu přesunul k planetám a měsícům. Začala

psát vědecko-fantastické příběhy

o životě, který by na nich mohl existovat. Vlastní knížky pak prodávala

spolužákům. Dokonce je i sama

ilustrovala – zajímala se i o umění

a módu, takže mimozemšťanům

navrhovala oblečení. Na střední

a vysoké ale mladá fanynka Franka

Herberta a Isaaca Asimova spisovatelství postupně opustila, vybrala

si náročné školy a na víc než na

studium nezbyl čas.

„Tatínek-diplomat měl obrovský

talent na jazyky. Maminka je zas

archeoložka se spoustou objevů,

přezdívám jí Indiana Jones Slovenska,“ popisuje prostředí, ze kterého

pochází.

S rodiči odmala hodně cestovali.

Narodila se v Bratislavě a už jako

maličká strávila rok a půl ve Švý-

carsku. Na základní školu nastoupila na Slovensku, ale hned druhá

třída ji čekala ve Spojených státech.

Neuměla anglicky ani slůvko, za půl

roku to dohnala a už vyhrávala

školní soutěže. A pak, když měla

jít do páté třídy, letěla zase zpátky

do Bratislavy. Jen na tři roky, potom

otec dostal práci v Římě a přišel čas

učit se další řeč. „Bylo mi patnáct,

a už tehdy jsem byla masochistka.

Rozhodla jsem se, že v Itálii nastoupím rovnou na francouzské lyceum,

abych se naráz naučila italštinu

i francouzštinu,“ rozesměje se.

Nepoznamená člověka takové

neustálé cestování, absence kořenů

a jistot – zvlášť v citlivém pubertálním věku? „Kořeny neztratíte,

když o ně dbáte. Mám na Slovensku

rodinu i kamarády, o vztahy pečuju.

Ale bylo to velmi náročné, pořád se

přesouvat a vždycky se v nové zemi

rovnou na škole učit nový jazyk.

Na Slovensku mě trochu šikanovali,

protože jsem, zvyklá z USA, tykala

učitelkám. Někdy to byly docela

traumatické časy. Ale prostě to tak