BYZNYSPLÁN

Studánka Skořápka. Právě k ní, doprostřed Lesa vzpomínek, se pozůstalí

nejčastěji scházejí k obřadům a vzpomínkovým slavnostem.

se – jak přemýšlíte o své smrti, děsí

vás? Neděsí. „Kdybych umřela teď,

mrzelo by mě, že jsem odešla dřív

než máma, ale mně už by bylo

dobře,“ přemýšlí Alžběta. Blanka

s Monikou přikývnou. Nevědí, co je

na druhém břehu, ale věří, že je tam

čeká hezké dobrodružství. Zvažují

a průběžně vylepšují i scénáře vlastních pohřbů.

Nejde mi do hlavy, jak se stane, že

se tři mladé ženy, čerstvě po vysoké,

pustí zrovna do pořádání funusů.

Alžběta s Blankou studovaly environmentální studia v Brně, i proto

se snaží v Lese vzpomínek pohřbívat co nejšetrněji k přírodě. Aspoň

v rámci možností. Štve je kremace

– má velkou energetickou spotřebu.

Těla ale v Lese vzpomínek pohřbívat

nemůžou.

Blanku hodně zasáhl odchod dědečka. Ležel v nemocnici po mrtvici.

„Jako rodina jsme si nepřiznali,

že umírá, ani lékaři to nepřizna-

70

li, vůbec se o té situaci nemluvilo

otevřeně. Všichni opakovali, že se

uzdraví a ještě bude pracovat na zahradě. Nikdy předtím jsem neviděla

člověka v tak nedůstojné situaci,

obklopeného nejbližšími, a přesto

tak osamělého.“ Bezradná hra na to,

že se dědeček uzdraví, mezi nimi

utvořila propast. „Moje máma ji

naštěstí nakonec dokázala překonat,

začala se s dědou loučit, a strhlo to

i ostatní.“

Ta zkušenost Blankou otřásla, došlo

jí, že je nutné učit se se smrtí zacházet, být spolu, nedopustit, abychom

na těžké chvíle zůstali sami. „To je to

nejhorší, co se člověku může stát.“

Začala objevovat půvaby přírodního pohřebnictví. Svoji diplomku

pojmenovala Až umřu, zasaďte na mně

jabloň.

NA NÁVSI

Alžběta začala přemýšlet o smrti

v pubertě. V babiččině starém

domě objevila knihu od Raymonda

Moodyho – lékaře, který jako první

zkoumal prožitky blízké smrti. Hltala

ji, tajně. „Babička byla silně věřící,

bála jsem se, že by se zlobila. Ale

ona byla nadšená.“

Monika vyrostla na jihu Slovenska.

Na dědině, odkud pochází, mají

hřbitov uprostřed vesnice, naproti

autobusové zastávce. „Když čekáte

na autobus, všechny náhrobky

směřují k vám. Od mala jsem se

na ně dívala. Bylo to pro mě přirozené. Hřbitov pro nás nebyl místem

na okraji vsi, kam se chodí dvakrát

za rok.“

Naproti hřbitovu bydlel spisovatel.

Z jeho knih ví, jak vypadal dřív:

rostla tam spousta stromů, hlavně

ovocných. Zůstaly v ní i dojmy

z pohřbů. „Na Slovensku jsou

hluboce církevní, ne duchovní, ale

církevní. Nedávalo mi to smysl,

neměla jsem pocit, že jsem se rozloučila ani že je to o těch lidech, se