Typický dům v Langaru.
střed silnice se fotíme. Člověk by
uprostřed Evropy neřekl, jakou radost dokáže udělat obyčejný hladký černočerný asfalt. Po půlhodině
nám dochází, že opravená cesta
měří pouhých padesát kilometrů
a že těch posledních dvě stě padesát si budeme muset vytrpět stejně
jako předchozích patnáct set.
DVEŘE I SRDCE DOKOŘÁN
„Já ti to říkal,“ směje se tádžický
kamarád, když mu po návratu
vyprávíme zážitky. „Pamír je skanzen. V nejlepším smyslu.“
Vzpomínáme na nenápadné
zaklínadlo, jehož moc nás překvapovala: „Můžeme si vás vyfotit?“
Fotkou to pokaždé jen začalo. Nakonec jsme prolezli celý dům, často
jsme dostali čaj, svačinu i oběd.
„Řekněte prosím doma, že je u nás
hezky. Lidi že jsou tu hodní, přátelští a pohostinní. Nic víc po vás nechceme,“ loučili se s námi všichni,
když jsme odcházeli s provinilými
výrazy a plnými žaludky. Tak to tu
tedy říkáme: na Pamírské dálnici
sice často chybí asfalt, pořád tu ale
svítí slunce, jsou tu úžasné hory
a na lidi, kterým nemizí úsměv
z tváře, se nedá zapomenout.
Autorka je redaktorka
zpravodajství ČT.
CO S SEBOU
Po trase Pamírské dálnice je
jen několik benzinek a téměř
žádné bankomaty. MasterCard
berou teprve až dva v Dušanbe.
Hotovost, nejlépe dolary,
je proto třeba vybrat už
v Oši, kde se hodí taky levně
nakoupit zásoby (hlavně
vodu v barelech). Obchodů
na Pamíru moc není, stejně jako
restaurací. Snídaně a večeře
bývají zahrnuté v ceně noclehu,
ale oběd je dobré vozit s sebou.
V homestayích jsou většinou
pro hosty matrace na vyvýšené
podlaze, vedle domu stává
budka se suchým záchodem
a často chybí tekoucí voda.
77