Typický dům v Langaru.

střed silnice se fotíme. Člověk by

uprostřed Evropy neřekl, jakou radost dokáže udělat obyčejný hladký černočerný asfalt. Po půlhodině

nám dochází, že opravená cesta

měří pouhých padesát kilometrů

a že těch posledních dvě stě padesát si budeme muset vytrpět stejně

jako předchozích patnáct set.

DVEŘE I SRDCE DOKOŘÁN

„Já ti to říkal,“ směje se tádžický

kamarád, když mu po návratu

vyprávíme zážitky. „Pamír je skanzen. V nejlepším smyslu.“

Vzpomínáme na nenápadné

zaklínadlo, jehož moc nás překvapovala: „Můžeme si vás vyfotit?“

Fotkou to pokaždé jen začalo. Nakonec jsme prolezli celý dům, často

jsme dostali čaj, svačinu i oběd.

„Řekněte prosím doma, že je u nás

hezky. Lidi že jsou tu hodní, přátelští a pohostinní. Nic víc po vás nechceme,“ loučili se s námi všichni,

když jsme odcházeli s provinilými

výrazy a plnými žaludky. Tak to tu

tedy říkáme: na Pamírské dálnici

sice často chybí asfalt, pořád tu ale

svítí slunce, jsou tu úžasné hory

a na lidi, kterým nemizí úsměv

z tváře, se nedá zapomenout.

Autorka je redaktorka

zpravodajství ČT.

CO S SEBOU

Po trase Pamírské dálnice je

jen několik benzinek a téměř

žádné bankomaty. MasterCard

berou teprve až dva v Dušanbe.

Hotovost, nejlépe dolary,

je proto třeba vybrat už

v Oši, kde se hodí taky levně

nakoupit zásoby (hlavně

vodu v barelech). Obchodů

na Pamíru moc není, stejně jako

restaurací. Snídaně a večeře

bývají zahrnuté v ceně noclehu,

ale oběd je dobré vozit s sebou.

V homestayích jsou většinou

pro hosty matrace na vyvýšené

podlaze, vedle domu stává

budka se suchým záchodem

a často chybí tekoucí voda.

77