NEPŘÁTELÉ STÁTU @KryptoJoseph

„Že smyslem státu není vyvýšit

něčí partikulární zájmy, ale naopak

tomu zabránit, hájit rovným dílem

svrchovanost pracujících stejně jako

majetková práva, aby chudé ochránil před útlakem a bohaté před

závistí, toť nejzářnější myšlenka

řeckých státníků. Žel sotva přežila

své otce: po celou historii pozorujeme snahy vychýlit rovnováhu sil

ve prospěch velkého majetku nebo

velkých shromáždění.“

„Je špatné být utlačován menšinou, ale ještě horší být utlačován

většinou. (…) Absolutní vůle lidové

většiny nezná odvolání, nezná

milosti, není před ní úniku – kromě

vlastizrady.“

„Lekce z athénské republiky platí

navěky: vláda lidu, tedy vláda

nejpočetnější a nejsilnější třídy,

není o nic méně ničemná než

absolutistická monarchie. Také

demokracie tedy vyžaduje instituce,

které ji uchrání před sebou samotnou a které prosadí neochvějnou

vládu práva nad výkyvy veřejného

mínění.“

ABSOLUT ACTON

„Moc korumpuje a absolutní moc

korumpuje absolutně. Velcí muži

bývají téměř vždy také špatní

muži.“ Tato slova, která lorda Actona proslavila až do dnešních dní,

napsal v roce 1887 biskupu Mandellu Creightonovi, se kterým vedl

korespondenční debatu ohledně

historie inkvizice. Acton v ní argumentoval ve prospěch striktního

morálního standardu, platného pro

všechny stejně, nehledě na historický kontext a na význam aktérů.

Zlo máme podle Actona odsuzovat

a trestat vždycky: „Máme-li posu-

92

BARON

Z ALDENHAMU

Lord Acton měl šest dětí, čtyři

z nich se dožily dospělosti. Rodina Actonů se následně velmi

rozrostla: syn Richard měl devět

dětí, Richardův syn John dokonce jedenáct.

Actonova hlavní knihovna v sídle

Aldenham obsahovala šedesát

tisíc knih. Po Actonově smrti

celou kolekci koupil americký

průmyslník a filantrop Andrew

Carnegie a věnoval ji univerzitě

v Cambridge, kde je od té doby

návštěvníkům k dispozici pod

názvem The Acton Library.

zovat mocné speciálním měřítkem,

pak tedy přísnějším. Historická

zodpovědnost musí vynahradit

chybějící právní zodpovědnost. Moc

korumpuje.“

Podle Actona bylo úlohou historiků nejen pozorovat a popisovat,

ale také komentovat a vyslovovat morální soudy. Kvůli tomuto

přístupu se postupem času rozešel

se svým mentorem Döllingerem,

který zastával konzervativní přístup spočívající v analýzách bez

etických soudů.

Je příznačné, že slova, která lorda

Actona nejvíce proslavila, pocházejí z všední korespondence. Přes

veškerou Actonovu sečtělost –

anebo možná právě pro ni – nikdy

nenapsal text delší než esej nebo

článek, ačkoli celý život snil o vydání svého opus magnum, vyčerpávající historie svobody.

S postupujícími léty si stárnoucí

lord Acton začínal jasněji uvědomovat, že své dílo pravděpodobně

nikdy nedokončí. Jeho knihovny

byly plné tisíců knih s poznámkami

na okrajích a stovek krabic se sešity

popsanými myšlenkami. Nikdy ale

nebyl schopen uzavřít jedinou koherentní kapitolu vlastní knihy.

KONEČNĚ NA CAMBRIDGE

O Actonově přístupu k práci historika vypovídá následující pasáž z dopisu premiéru Gladstonovi: „Titulů

z řad řeckých klasiků mám okolo

jednoho tisíce. Jedná se o velmi

bohatou, ne-li kompletní sbírku

dobové filozofie a historie. Chybějí

ale tituly o epigrafice, matematice

a medicíně. (…) Smyslem takové

sbírky je pochopit veřejný život

tehdejší doby.“

Historik E. L. Woodward později

o Actonově historii svobody poznamenal, že se jedná o největší knihu,

která kdy nebyla napsána.

Roku 1895 přišla lordu Actonovi

z univerzity v Cambridge nabídka

místa profesora historie. Takto se

tedy nakonec dostal na univerzitu, kde měl jako katolický student

dveře zavřené. Šest let v Cambridge

přednášel o historii a editoval sborník Cambridge Modern History.

V dubnu 1901 ho zdravotní stav

přinutil odejít na odpočinek do Bavorska. O rok později tam u jezera

Tegernsee ve svých osmašedesáti

letech zesnul. Generace historiků

a filozofů dodnes v jeho díle

nacházejí inspiraci pro hledání

neměnných politických principů

v lidských dějinách.