NEPŘÁTELÉ STÁTU @KryptoJoseph
„Že smyslem státu není vyvýšit
něčí partikulární zájmy, ale naopak
tomu zabránit, hájit rovným dílem
svrchovanost pracujících stejně jako
majetková práva, aby chudé ochránil před útlakem a bohaté před
závistí, toť nejzářnější myšlenka
řeckých státníků. Žel sotva přežila
své otce: po celou historii pozorujeme snahy vychýlit rovnováhu sil
ve prospěch velkého majetku nebo
velkých shromáždění.“
„Je špatné být utlačován menšinou, ale ještě horší být utlačován
většinou. (…) Absolutní vůle lidové
většiny nezná odvolání, nezná
milosti, není před ní úniku – kromě
vlastizrady.“
„Lekce z athénské republiky platí
navěky: vláda lidu, tedy vláda
nejpočetnější a nejsilnější třídy,
není o nic méně ničemná než
absolutistická monarchie. Také
demokracie tedy vyžaduje instituce,
které ji uchrání před sebou samotnou a které prosadí neochvějnou
vládu práva nad výkyvy veřejného
mínění.“
ABSOLUT ACTON
„Moc korumpuje a absolutní moc
korumpuje absolutně. Velcí muži
bývají téměř vždy také špatní
muži.“ Tato slova, která lorda Actona proslavila až do dnešních dní,
napsal v roce 1887 biskupu Mandellu Creightonovi, se kterým vedl
korespondenční debatu ohledně
historie inkvizice. Acton v ní argumentoval ve prospěch striktního
morálního standardu, platného pro
všechny stejně, nehledě na historický kontext a na význam aktérů.
Zlo máme podle Actona odsuzovat
a trestat vždycky: „Máme-li posu-
92
BARON
Z ALDENHAMU
Lord Acton měl šest dětí, čtyři
z nich se dožily dospělosti. Rodina Actonů se následně velmi
rozrostla: syn Richard měl devět
dětí, Richardův syn John dokonce jedenáct.
Actonova hlavní knihovna v sídle
Aldenham obsahovala šedesát
tisíc knih. Po Actonově smrti
celou kolekci koupil americký
průmyslník a filantrop Andrew
Carnegie a věnoval ji univerzitě
v Cambridge, kde je od té doby
návštěvníkům k dispozici pod
názvem The Acton Library.
zovat mocné speciálním měřítkem,
pak tedy přísnějším. Historická
zodpovědnost musí vynahradit
chybějící právní zodpovědnost. Moc
korumpuje.“
Podle Actona bylo úlohou historiků nejen pozorovat a popisovat,
ale také komentovat a vyslovovat morální soudy. Kvůli tomuto
přístupu se postupem času rozešel
se svým mentorem Döllingerem,
který zastával konzervativní přístup spočívající v analýzách bez
etických soudů.
Je příznačné, že slova, která lorda
Actona nejvíce proslavila, pocházejí z všední korespondence. Přes
veškerou Actonovu sečtělost –
anebo možná právě pro ni – nikdy
nenapsal text delší než esej nebo
článek, ačkoli celý život snil o vydání svého opus magnum, vyčerpávající historie svobody.
S postupujícími léty si stárnoucí
lord Acton začínal jasněji uvědomovat, že své dílo pravděpodobně
nikdy nedokončí. Jeho knihovny
byly plné tisíců knih s poznámkami
na okrajích a stovek krabic se sešity
popsanými myšlenkami. Nikdy ale
nebyl schopen uzavřít jedinou koherentní kapitolu vlastní knihy.
KONEČNĚ NA CAMBRIDGE
O Actonově přístupu k práci historika vypovídá následující pasáž z dopisu premiéru Gladstonovi: „Titulů
z řad řeckých klasiků mám okolo
jednoho tisíce. Jedná se o velmi
bohatou, ne-li kompletní sbírku
dobové filozofie a historie. Chybějí
ale tituly o epigrafice, matematice
a medicíně. (…) Smyslem takové
sbírky je pochopit veřejný život
tehdejší doby.“
Historik E. L. Woodward později
o Actonově historii svobody poznamenal, že se jedná o největší knihu,
která kdy nebyla napsána.
Roku 1895 přišla lordu Actonovi
z univerzity v Cambridge nabídka
místa profesora historie. Takto se
tedy nakonec dostal na univerzitu, kde měl jako katolický student
dveře zavřené. Šest let v Cambridge
přednášel o historii a editoval sborník Cambridge Modern History.
V dubnu 1901 ho zdravotní stav
přinutil odejít na odpočinek do Bavorska. O rok později tam u jezera
Tegernsee ve svých osmašedesáti
letech zesnul. Generace historiků
a filozofů dodnes v jeho díle
nacházejí inspiraci pro hledání
neměnných politických principů
v lidských dějinách.