Sníte o životě v Itálii? Klidně na ni zapomeňte

a přestěhujte se do Vršovic, vaří tam

minimálně stejně dobře.

MARTIN VLNAS

V rodinné toskánské restauraci

Osteria da Clara v pražských Vršovicích napočítáte devět malých stolů,

třicet dva židlí a jednu pohovku.

Na první pohled vás ale zaujme

něco úplně jiného: zlatě rámovaný

portrét dívky se šibalským úsměvem. Bedlivě kontroluje, jestli se

v restauraci vaří linguine se slávkami a sýrem pecorino nebo rajčatová

polévka s chlebem stejně dobře

jako před devíti lety, kdy si obraz

na čestné místo nad barem Glenn

Zdenek Svarc pověsil. Dívka se

jmenuje Clara, a i když osterii šéfuje

její táta, její pohled vás nenechá

ani chvíli na pochybách, že tohle je

zkrátka její podnik.

Jak mi během večera vypráví

Glenn, syn českého muzikanta

a anglické matky, Claře je dnes

dvacet pět a žije v Dánsku s maminkou. Proto si ji Glenn připomíná alespoň takhle. Láska se někdy

zkrátka rozplyne rychleji než pára

nad hrncem těstovin.

STAČILO PÁR LET

Také vám vrtá hlavou, co mají

Albion, Dánsko a Česko společného

s vyhlášeným prosciuttem, bůvolí

mozzarellou, křupavou rukolou,

domácím olivovým olejem a temně

rudým suchým Primitivem? „Stačilo pár let, aby se mi Toskánsko

a tamní kuchyně dostaly pod kůži.

A i když jsem nakonec po Dánsku,

kde jsem také spoluvlastnil italskou

restauraci, zakotvil v Praze, v kuchyni mé srdce navždy patří chutím

a vůním střední Itálie,“ vysvětluje

Glenn. Zrovna nachystal peposo allá

chiantigiana, hovězí ragú na červeném víně, pepři, rozmarýnu a česneku. Jedno ze sedmi jídel, která

pro dnešní večer napsal na žlutou

čtvrtku suplující jídelní lístek.

„Co budu vařit, jsem vymyslel ráno,

když jsem se sprchoval. Dělám to

tak skoro každý den. Tohle na své

práci miluju. Improvizaci. Nevařím

jídla, která mě nebaví,“ přiznává

Čechoangličan a hned mi doporučuje domácí ravioly plněné italskou

klobáskou, dýní a šalvějí, které sám

vykrajoval, plnil a prý se u toho

náramně bavil. Společně s kolegou

fotografem se o ně přímo pereme.

Ještě, že jim zdatně sekunduje plný

talíř domácích těstovin s mušlemi.

Vlastně spíš mušlí s těstovinami. Samotné linguine nejsou pod řádnou

porcí darů moře vidět a musíte se

k nim postupně prokousat.

NÁŠUP NUTNÝ

V mezičase, kdy pustošíme bohatství oceánů, se osteria postupně

plní. Hosté, většinou páry, ale

přicházejí dál. Ti bez rezervace zase

smutně mizí do mlhavé podvečerní

Prahy. Zatímco Glenn improvizovat

může, vy si tu místo raději zamluvte dopředu. Obsazená už je i válen-

OSTERIA DA CLARA

 Mexická 7, Praha 10 – Vršovice

 Rezervace: 271 726 548

 www.daclara.com

da, kam se nechodí za jídlem, ale

jen na sklenku vína, které Glenn

sám vybírá u toskánských vinařů.

„S řadou z nich jsme se za ta léta

stali dobrými přáteli. To je nejlepší záruka kvality, jakou si můžete

přát.“

Po hlavním jídle objednáváme

dezerty. Já vzdušné tiramisu,

které na talířku střeží hrozny vína,

fotograf svou zamilovanou pannu

cottu. „Pokud do ní dávají pravou

vanilku, bude mít na vrchu spoustu

černých zrníček,“ upozorňuje mě.

Pokud vás zajímá, jestli i v tomhle

zásadním testu Osteria da Clara

obstála, zarezervujte si večer a vyrazte. Jako drobnou nápovědu jen

dodám, že kolega tu svou stihl sníst

dřív, než ho napadlo, že by ji měl

vyfotit. Museli jsme proto přinést

další těžkou oběť večera a objednat

si ještě jednu. Co bychom pro svoje

čtenáře neudělali.

99