Sníte o životě v Itálii? Klidně na ni zapomeňte
a přestěhujte se do Vršovic, vaří tam
minimálně stejně dobře.
MARTIN VLNAS
V rodinné toskánské restauraci
Osteria da Clara v pražských Vršovicích napočítáte devět malých stolů,
třicet dva židlí a jednu pohovku.
Na první pohled vás ale zaujme
něco úplně jiného: zlatě rámovaný
portrét dívky se šibalským úsměvem. Bedlivě kontroluje, jestli se
v restauraci vaří linguine se slávkami a sýrem pecorino nebo rajčatová
polévka s chlebem stejně dobře
jako před devíti lety, kdy si obraz
na čestné místo nad barem Glenn
Zdenek Svarc pověsil. Dívka se
jmenuje Clara, a i když osterii šéfuje
její táta, její pohled vás nenechá
ani chvíli na pochybách, že tohle je
zkrátka její podnik.
Jak mi během večera vypráví
Glenn, syn českého muzikanta
a anglické matky, Claře je dnes
dvacet pět a žije v Dánsku s maminkou. Proto si ji Glenn připomíná alespoň takhle. Láska se někdy
zkrátka rozplyne rychleji než pára
nad hrncem těstovin.
STAČILO PÁR LET
Také vám vrtá hlavou, co mají
Albion, Dánsko a Česko společného
s vyhlášeným prosciuttem, bůvolí
mozzarellou, křupavou rukolou,
domácím olivovým olejem a temně
rudým suchým Primitivem? „Stačilo pár let, aby se mi Toskánsko
a tamní kuchyně dostaly pod kůži.
A i když jsem nakonec po Dánsku,
kde jsem také spoluvlastnil italskou
restauraci, zakotvil v Praze, v kuchyni mé srdce navždy patří chutím
a vůním střední Itálie,“ vysvětluje
Glenn. Zrovna nachystal peposo allá
chiantigiana, hovězí ragú na červeném víně, pepři, rozmarýnu a česneku. Jedno ze sedmi jídel, která
pro dnešní večer napsal na žlutou
čtvrtku suplující jídelní lístek.
„Co budu vařit, jsem vymyslel ráno,
když jsem se sprchoval. Dělám to
tak skoro každý den. Tohle na své
práci miluju. Improvizaci. Nevařím
jídla, která mě nebaví,“ přiznává
Čechoangličan a hned mi doporučuje domácí ravioly plněné italskou
klobáskou, dýní a šalvějí, které sám
vykrajoval, plnil a prý se u toho
náramně bavil. Společně s kolegou
fotografem se o ně přímo pereme.
Ještě, že jim zdatně sekunduje plný
talíř domácích těstovin s mušlemi.
Vlastně spíš mušlí s těstovinami. Samotné linguine nejsou pod řádnou
porcí darů moře vidět a musíte se
k nim postupně prokousat.
NÁŠUP NUTNÝ
V mezičase, kdy pustošíme bohatství oceánů, se osteria postupně
plní. Hosté, většinou páry, ale
přicházejí dál. Ti bez rezervace zase
smutně mizí do mlhavé podvečerní
Prahy. Zatímco Glenn improvizovat
může, vy si tu místo raději zamluvte dopředu. Obsazená už je i válen-
OSTERIA DA CLARA
Mexická 7, Praha 10 – Vršovice
Rezervace: 271 726 548
www.daclara.com
da, kam se nechodí za jídlem, ale
jen na sklenku vína, které Glenn
sám vybírá u toskánských vinařů.
„S řadou z nich jsme se za ta léta
stali dobrými přáteli. To je nejlepší záruka kvality, jakou si můžete
přát.“
Po hlavním jídle objednáváme
dezerty. Já vzdušné tiramisu,
které na talířku střeží hrozny vína,
fotograf svou zamilovanou pannu
cottu. „Pokud do ní dávají pravou
vanilku, bude mít na vrchu spoustu
černých zrníček,“ upozorňuje mě.
Pokud vás zajímá, jestli i v tomhle
zásadním testu Osteria da Clara
obstála, zarezervujte si večer a vyrazte. Jako drobnou nápovědu jen
dodám, že kolega tu svou stihl sníst
dřív, než ho napadlo, že by ji měl
vyfotit. Museli jsme proto přinést
další těžkou oběť večera a objednat
si ještě jednu. Co bychom pro svoje
čtenáře neudělali.
99