Zatímco Berounu vládl jako starosta

čtyři volební období, post ministra

kultury udržel jen rok a pět měsíců.

Jiří Besser ve vysoké politice není

už čtyři roky, kultuře se ale věnuje

dál. Ve společnosti Voice of Prague

pomáhá vést rádio Classic Praha,

pořádat koncerty českých hudebníků a také organizovat ceny klasické

hudby Classic Prague Awards.

Dodnes mi není jasné, proč jste

se stal v Nečasově vládě právě

ministrem kultury. Stomatolog,

podnikatel, sportovní funkcionář

a dlouholetý starosta Berouna…

Všechno se tehdy seběhlo hrozně

rychle. Po šestnácti letech starostování v Berouně jsem se nechal

zlákat na kandidátku topky, se kterou to tehdy Starostové a nezávislí

táhli. Hned v pondělí po úspěšných

volbách jsme seděli na výkonném

výboru a řešili, že bychom měli

dostat nějaké ministerstvo. Moje

pozdější nástupkyně na ministerstvu

kultury Alena Hanáková navrhla,

abych do vlády šel já, protože jsem

byl nejzkušenější.

To jste řešili, kdo z vás půjde

do vlády, i když jste nevěděli,

o jaké ministerstvo půjde?

Celou dobu jsme počítali, že to bude

ministerstvo pro místní rozvoj. To

by dlouholetému komunálnímu

politikovi slušelo. Pak ale lidi z topky

přišli s tím, že to bude kultura. Tvrdili, že na ministerstvo chtějí někoho

manažersky zdatného, kdo bude

zároveň rozumět památkové péči.

Takže jste se nechal přesvědčit…

Řekl jsem, že si to nejdřív potřebuju

rozmyslet. Dělal jsem tehdy šéfa čes-

kého inline hokeje a zrovna jsem

odjížděl na pár dnů do švédského

Karlstadu na mistrovství světa

a zasedání mezinárodní federace.

Po prvním prohraném zápase jsme

seděli s vedením týmu na večeři

a povídali si o tom, co nás čeká

dál. Před půlnocí mi začal zvonit

telefon. Pozdravil z něj Mirek Kalousek: „Hezký večer, pane ministře

kultury.“

Nelituju ničeho, co jsem v životě

udělal. Celá ta kauza kolem bytu

na Floridě byla hloupost. Koupil

jsem ho naprosto transparentně

za peníze z České spořitelny. Pořád

si stojím za tím, že otázky v poslaneckém majetkovém přiznání

nedávají smysl a jsou špatně

formulované. Každopádně celé tři

roky ve Sněmovně pro mě byly

obrovská škola.

Ministerstvo pro místní rozvoj bylo

opravdu bez šance?

V čem konkrétně?

Topka měla jasně dané, která

ministerstva chce v koaliční vládě

dostat. To se jí povedlo, ale pro

další vyjednávání už nebyl prostor.

Místní rozvoj nakonec dostaly naprosto nepochopitelně Věci veřejné

a ministra šel dělat Kamil Jankovský, obchodník se zdravotnickým

materiálem.

Pořád jste mohl říct, že na kulturu

nepůjdete.

Co si budeme namlouvat, každý

chlap je ctižádostivý a svým způsobem ješitný. Taková nabídka se

prostě neodmítá. Navíc to kolegové

odůvodňovali tak, že chtějí na ministerstvu udělat pořádek po ekonomické stránce, že chtějí zlepšit

památkovou péči a sladit ji se stavebním zákonem. A taky bylo potřeba

skoncovat s mezinárodní ostudou:

byli jsme jedinou postkomunistickou zemí, která se ještě nevyrovnala

s církví. Na to všechno jsem si věřil.

Ve funkci jste nakonec vydržel jen

rok a půl a po aféře s nedostatečným majetkovým přiznáním jako

ministr skončil. Nelitujete zpětně,

že jste se rozhodl jít do vysoké

politiky?

Měl jsem šanci nahlédnout, jak

vysoká politika funguje. A zároveň si

uvědomit, že není o co stát. Z komunální úrovně jsem byl zvyklý, že

se lidi chovají pragmaticky. I když

jsem na berounské radnici jednal

se zástupci opozice, pořád tam byl

společný zájem na rozvoji města.

Ve Sněmovně ale každý hraje sám

na sebe, často úplně iracionálně.

Musíte si zvyknout, že vám klacky

pod nohy házejí členové vlastní

koalice. Nečasova vláda nedokázala

táhnout za jeden provaz. Když se

pak v srpnu 2013 Sněmovna rozpustila, byl jsem rád, že je ta agonie

u konce.

Jak jste se pak dostal do Voice of

Prague a ke klasické hudbě?

Hodně poslanců bylo vyplašených z toho, co budou do voleb

dělat a jestli se dostanou zpátky

do Sněmovny. Já měl jasno, že už

kandidovat nechci. Hned druhý

den po rozpuštění Sněmovny jsem

obnovil živnost a pak si dal pár

měsíců na rozmyšlenou, čemu se

budu naplno věnovat. Na přelomu

roku se mi ozval Petr Stuchlík, se

kterým jsem se znal přes svého syna.

Říkal, že koupil rádia a že by byl rád,

kdybych mu s tím pomohl.

55