Sedím u stolu a dojídám dezert,
který mi naservírovali na morkové kosti. Přemýšlím, jak někoho
mohlo napadnout dát na smažený
banán šlehačku z morku a zmrzlinu z kvašené sójové pasty miso.
A hlavně: jak je možné, že mi tyhle
nesourodé suroviny dohromady
tolik chutnají.
Chlapík, co měl tuhle parádu spolu
s šesti předchozími chody na svědomí, mezitím kmitá na očích hostům
v otevřené kuchyni. Připomíná
rockovou hvězdu. Přes celou levou
ruku má vytetovanou zeleninu.
Na hrudi obřího pestrobarevného
motýla. „Fascinuje mě tahle životní
proměna. Od chlupaté housenky
přes ošklivou kuklu až po tu nádheru. Sním o tom, že mi jednou
budou v restauraci létat desítky
motýlů,“ vypráví Přemek nadšeně,
když si ke mně přisedne.
I jeho životní příběh je proměnou.
Z flákače se špatnými známkami se
vypracoval na jednoho z nejlepších
českých šéfkuchařů.
Na vašem Instagramu se to v poslední době hemží hokejovými
fotkami. Plánujete fušovat Jágrovi
do řemesla?
S klukama z Entrée trénujeme
na turnaj restaurací. Postavili jsme
vlastní tým. Loni jsme se sotva
udrželi na bruslích, letos už to
snad bude lepší. Nemám zrovna
hokejovou figuru a není mě těžké
přišpendlit na mantinel, ale v dresu
a výzbroji se cítím suprově. Vlastně
si tím plním dětský sen.
Chtěl jste hrát hokej?
Když jsem byl prcek, sbíral jsem
hokejové kartičky a snil o tom, že
jednou budu hokejista. Naši mi ale
místo hokejky dali do ruky violoncello. Nakonec jsem vrzal osm let.
Hrůza. Vždycky když jsem cvičil,
mamka seděla v rohu místnosti
a dmula se pýchou, jakého má šikovného syna. Ale co jsem předváděl, bylo spíš k pláči.
Později jsem chtěl být hercem, ale
neměl jsem na to dost odvahy. Když
jsem se pak na škole rozhodoval, co
dál, šel jsem na kuchaře. Já byl totiž
hroznej lajdák. Typickej případ –
flákáš to, máš špatný známky a nevíš co dělat, tak jdeš na kuchařskej
na nás pořád řvali, hodně jsem tam
zhubnul, narušilo mě to i psychicky.
Jak?
Od té doby si všechny chyby beru
zbytečně moc osobně. Bylo to
náročné období. Cestou do práce
jsem měl ze stresu totálně sevřený
žaludek. V L’Autre Pied jsem dělal
pod dvěma šéfkuchaři, Marcusem
Eavesem a Andym McFaddenem.
Oba byli zvyklí kvůli každé blbosti
křičet zaměstnancům do obličeje
z pěticentimetrové vzdálenosti.
Kuchařské show v televizi, kde se
V ANGLII TO BYL NEUVĚŘITELNÝ STRES,
ŠÉFKUCHAŘI NA NÁS POŘÁD ŘVALI,
HODNĚ JSEM TAM ZHUBNUL, NARUŠILO
MĚ TO I PSYCHICKY.
učňák. Ani tam mě ale gastronomie
ještě nechytla. To přišlo s praxí. Až
v Brně U Kastelána jsem si řekl, že
když už mám u téhle práce zůstat,
měl bych ji dělat co nejlíp.
Pak jste šel na zkušenou do Anglie, kde jste tři roky pracoval
v michelinské restauraci L’Autre
Pied. O téhle štaci často mluvíte
jako o hodně drsné škole…
Na jednu stranu to byla zkušenost
k nezaplacení, ze které doteď
těžím – naučil jsem se úplně jinak
přemýšlet o jídle a taky dokonale
organizovat práci v kuchyni. Zároveň mě to dost poznamenalo. Byl
to neuvěřitelný stres, šéfkuchaři
hvězdy gastronomie chovaly podobně, to ještě přiživily.
Marcus z nás chtěl navíc sedřít kůži.
Po směně v restauraci si třeba vymyslel, že do tří do rána rozmontujeme celý sklad, všechno vydrhneme a potom zase složíme. Přitom to
nebylo vůbec potřeba, prostě nám
jenom chtěl dát zabrat. Ráno jsme
se do práce ploužili jako mrtvoly.
Nejde v zahraničí sehnat dobrou
praxi bez podobného mučení?
V Londýně asi ne, tam všechny
michelinské restaurace jedou
takhle. Lidi se rychle točí, životnost
personálu je dva měsíce. Jeden
33