Sedím u stolu a dojídám dezert,

který mi naservírovali na morkové kosti. Přemýšlím, jak někoho

mohlo napadnout dát na smažený

banán šlehačku z morku a zmrzlinu z kvašené sójové pasty miso.

A hlavně: jak je možné, že mi tyhle

nesourodé suroviny dohromady

tolik chutnají.

Chlapík, co měl tuhle parádu spolu

s šesti předchozími chody na svědomí, mezitím kmitá na očích hostům

v otevřené kuchyni. Připomíná

rockovou hvězdu. Přes celou levou

ruku má vytetovanou zeleninu.

Na hrudi obřího pestrobarevného

motýla. „Fascinuje mě tahle životní

proměna. Od chlupaté housenky

přes ošklivou kuklu až po tu nádheru. Sním o tom, že mi jednou

budou v restauraci létat desítky

motýlů,“ vypráví Přemek nadšeně,

když si ke mně přisedne.

I jeho životní příběh je proměnou.

Z flákače se špatnými známkami se

vypracoval na jednoho z nejlepších

českých šéfkuchařů.

Na vašem Instagramu se to v poslední době hemží hokejovými

fotkami. Plánujete fušovat Jágrovi

do řemesla?

S klukama z Entrée trénujeme

na turnaj restaurací. Postavili jsme

vlastní tým. Loni jsme se sotva

udrželi na bruslích, letos už to

snad bude lepší. Nemám zrovna

hokejovou figuru a není mě těžké

přišpendlit na mantinel, ale v dresu

a výzbroji se cítím suprově. Vlastně

si tím plním dětský sen.

Chtěl jste hrát hokej?

Když jsem byl prcek, sbíral jsem

hokejové kartičky a snil o tom, že

jednou budu hokejista. Naši mi ale

místo hokejky dali do ruky violoncello. Nakonec jsem vrzal osm let.

Hrůza. Vždycky když jsem cvičil,

mamka seděla v rohu místnosti

a dmula se pýchou, jakého má šikovného syna. Ale co jsem předváděl, bylo spíš k pláči.

Později jsem chtěl být hercem, ale

neměl jsem na to dost odvahy. Když

jsem se pak na škole rozhodoval, co

dál, šel jsem na kuchaře. Já byl totiž

hroznej lajdák. Typickej případ –

flákáš to, máš špatný známky a nevíš co dělat, tak jdeš na kuchařskej

na nás pořád řvali, hodně jsem tam

zhubnul, narušilo mě to i psychicky.

Jak?

Od té doby si všechny chyby beru

zbytečně moc osobně. Bylo to

náročné období. Cestou do práce

jsem měl ze stresu totálně sevřený

žaludek. V L’Autre Pied jsem dělal

pod dvěma šéfkuchaři, Marcusem

Eavesem a Andym McFaddenem.

Oba byli zvyklí kvůli každé blbosti

křičet zaměstnancům do obličeje

z pěticentimetrové vzdálenosti.

Kuchařské show v televizi, kde se

V ANGLII TO BYL NEUVĚŘITELNÝ STRES,

ŠÉFKUCHAŘI NA NÁS POŘÁD ŘVALI,

HODNĚ JSEM TAM ZHUBNUL, NARUŠILO

MĚ TO I PSYCHICKY.

učňák. Ani tam mě ale gastronomie

ještě nechytla. To přišlo s praxí. Až

v Brně U Kastelána jsem si řekl, že

když už mám u téhle práce zůstat,

měl bych ji dělat co nejlíp.

Pak jste šel na zkušenou do Anglie, kde jste tři roky pracoval

v michelinské restauraci L’Autre

Pied. O téhle štaci často mluvíte

jako o hodně drsné škole…

Na jednu stranu to byla zkušenost

k nezaplacení, ze které doteď

těžím – naučil jsem se úplně jinak

přemýšlet o jídle a taky dokonale

organizovat práci v kuchyni. Zároveň mě to dost poznamenalo. Byl

to neuvěřitelný stres, šéfkuchaři

hvězdy gastronomie chovaly podobně, to ještě přiživily.

Marcus z nás chtěl navíc sedřít kůži.

Po směně v restauraci si třeba vymyslel, že do tří do rána rozmontujeme celý sklad, všechno vydrhneme a potom zase složíme. Přitom to

nebylo vůbec potřeba, prostě nám

jenom chtěl dát zabrat. Ráno jsme

se do práce ploužili jako mrtvoly.

Nejde v zahraničí sehnat dobrou

praxi bez podobného mučení?

V Londýně asi ne, tam všechny

michelinské restaurace jedou

takhle. Lidi se rychle točí, životnost

personálu je dva měsíce. Jeden

33