ROZHOVOR @kasparek

a vlastně v protikladu k tomu se

v Česku etablovala názorová žurnalistika jako žánr.

Síť Reddit nedávno smazala fórum

Deepfakes, ve kterém lidi klíčovali do porna obličeje slavných

hereček. Není tohle přece jen nový

level? Co když příště někdo místo

mailů o prodávání dětí naklíčuje

kandidáta do filmu Cannibal Holocaust, jak jí lidské srdce?

V těch řečech o postfaktické nebo

postpravdivé době je znát russelovsko-carnapovské myšlení, ve kterém pravda znamená korespondenci mezi výrokem a stavem světa.

V mém filozofickém světě je pravda

otázkou koherence celého kon-

Nicméně se studenty jsme zakládali

falešné facebookové profily, které

se snažily vypadat a chovat jako

profily fanoušků stran jako SPD.

Viděli jsme na nich, jak vypadá

kanál vybraných příspěvků skalních

příznivců. Studenty překvapilo,

že se k těm lidem dostávají články

Alexandra Mitrofanova nebo Jiřího

Pehe. Jenže s komentářem: Podívejte

se na ty havloidy! Ta informace pak

potvrzuje jejich vlastní svět. Příliš

se upínáme na fakticitu zpráv, ale

ve skutečnosti se boj odehrává

v rámování.

Když tedy roste úspěšnost protisystémových hnutí a kandidátů,

jak ten systém můžeme coby

liberální demokrati bránit?

V MINULÉM REŽIMU ODŽILI SVOJE

ŽIVOTY. JE KRUTÝ ŘÍCT: ÚPLNĚ JSTE TO

PODĚLALI. DRŽTE HUBU.

struovaného světa. Můžete říct,

že je měsíc kousíček nad vrbou,

a bude to skvěle fungovat, když

chcete sbalit ženskou. Ale když

na tom postavíte kosmický program, zfailuje. Naklíčované video

dlouhodobě neobstojí a neobstojí

v celkovém obrazu a jednání člověka. Krátkodobě ovšem natropí zle.

Takže není efektivní bojovat

proti fake news voláním „lež! lež!“

a lepší je řešit hodnotový systém,

ve kterém ty zprávy vznikají?

Ne že bych měl něco proti tomu,

aby se o lži říkalo, že je to lež.

44

Má to dva problémy. První, že jsme

oba liberální demokrati. To nám vyráží spoustu možností z ruky. A pak

je otázka, cože to vlastně znamená

rostoucí úspěch. Já jsem – s jedinou

výjimkou, a tou je klimatická změna – optimista. Myslím, že recepty

protestních stran nemůžou dlouhodobě fungovat. Kolabují. Pitomá

je na tom jedna věc. Díky Milanu

Kunderovi u nás zdomácněla

parafráze výroku Karla Marxe, že

náboženství je opium lidstva. Za tím

ale následovalo, že náboženství

odráží skutečné problémy. Antisystémové strany jsou opium českého

voliče, ale zároveň upozorňují

na rozbité věci, na které systémové

strany dlouhodobě kašlou.

Takže tomu nárůstu přispěly tradiční strany třeba tím, že neřešily

problémy lidí v exekucích?

To je sice důležité, ale nevidím

žádnou jednotlivou věc, jejímž

odstraněním by se všechno vyřešilo. Přijde mi zásadní, že je tu velká

skupina lidí, která ztratila respekt

ve společnosti nebo má takový

pocit. Jedním z indikátorů může být

výzkum po prvním zvolení Miloše

Zemana prezidentem. Zvýšilo se

tehdy procento lidí, kteří řekli, že

byl najednou jejich hlas slyšet.

Jak jim ten respekt vrátit?

Možná by pro řadu z nich bylo zadostiučiněním, kdyby neměli pocit,

že půlku až dvě třetiny svých životů

prožili zbytečně. Často se mluví

o vyrovnání Německa s Hitlerem.

Německo zešílelo. Ale zešílelo

na patnáct let a největší bláznovství

se odehrálo na ploše šesti let. U nás

ten režim existoval čtyřicet roků

a lidi v něm odžili svoje životy. Můžeme si o tom myslet ledacos, ale je

strašně krutý jim říct: Úplně jste to

podělali. Držte hubu.

Starší a nejstarší generace prožily

dvojitý šok. První z pádu režimu

a rozpadu jakékoliv orientace, druhý z globalizace. Nejen, že se ti lidé

dozvěděli, že posledních čtyřicet let

bylo špatně, ale ještě zjistili, že to,

co umějí, dlouhodobě nepřežije.

Při takovém ohrožení jde stranou

spousta věcí. Navíc v kombinaci

s problematickým vztahem k tradičním hodnotovým strukturám. Není

tu ani silné křesťanství, ani silná

národní hrdost. Kdyby jedno z toho

bylo silné, mohlo by to fungovat