ROZHOVOR @kasparek
a vlastně v protikladu k tomu se
v Česku etablovala názorová žurnalistika jako žánr.
Síť Reddit nedávno smazala fórum
Deepfakes, ve kterém lidi klíčovali do porna obličeje slavných
hereček. Není tohle přece jen nový
level? Co když příště někdo místo
mailů o prodávání dětí naklíčuje
kandidáta do filmu Cannibal Holocaust, jak jí lidské srdce?
V těch řečech o postfaktické nebo
postpravdivé době je znát russelovsko-carnapovské myšlení, ve kterém pravda znamená korespondenci mezi výrokem a stavem světa.
V mém filozofickém světě je pravda
otázkou koherence celého kon-
Nicméně se studenty jsme zakládali
falešné facebookové profily, které
se snažily vypadat a chovat jako
profily fanoušků stran jako SPD.
Viděli jsme na nich, jak vypadá
kanál vybraných příspěvků skalních
příznivců. Studenty překvapilo,
že se k těm lidem dostávají články
Alexandra Mitrofanova nebo Jiřího
Pehe. Jenže s komentářem: Podívejte
se na ty havloidy! Ta informace pak
potvrzuje jejich vlastní svět. Příliš
se upínáme na fakticitu zpráv, ale
ve skutečnosti se boj odehrává
v rámování.
Když tedy roste úspěšnost protisystémových hnutí a kandidátů,
jak ten systém můžeme coby
liberální demokrati bránit?
V MINULÉM REŽIMU ODŽILI SVOJE
ŽIVOTY. JE KRUTÝ ŘÍCT: ÚPLNĚ JSTE TO
PODĚLALI. DRŽTE HUBU.
struovaného světa. Můžete říct,
že je měsíc kousíček nad vrbou,
a bude to skvěle fungovat, když
chcete sbalit ženskou. Ale když
na tom postavíte kosmický program, zfailuje. Naklíčované video
dlouhodobě neobstojí a neobstojí
v celkovém obrazu a jednání člověka. Krátkodobě ovšem natropí zle.
Takže není efektivní bojovat
proti fake news voláním „lež! lež!“
a lepší je řešit hodnotový systém,
ve kterém ty zprávy vznikají?
Ne že bych měl něco proti tomu,
aby se o lži říkalo, že je to lež.
44
Má to dva problémy. První, že jsme
oba liberální demokrati. To nám vyráží spoustu možností z ruky. A pak
je otázka, cože to vlastně znamená
rostoucí úspěch. Já jsem – s jedinou
výjimkou, a tou je klimatická změna – optimista. Myslím, že recepty
protestních stran nemůžou dlouhodobě fungovat. Kolabují. Pitomá
je na tom jedna věc. Díky Milanu
Kunderovi u nás zdomácněla
parafráze výroku Karla Marxe, že
náboženství je opium lidstva. Za tím
ale následovalo, že náboženství
odráží skutečné problémy. Antisystémové strany jsou opium českého
voliče, ale zároveň upozorňují
na rozbité věci, na které systémové
strany dlouhodobě kašlou.
Takže tomu nárůstu přispěly tradiční strany třeba tím, že neřešily
problémy lidí v exekucích?
To je sice důležité, ale nevidím
žádnou jednotlivou věc, jejímž
odstraněním by se všechno vyřešilo. Přijde mi zásadní, že je tu velká
skupina lidí, která ztratila respekt
ve společnosti nebo má takový
pocit. Jedním z indikátorů může být
výzkum po prvním zvolení Miloše
Zemana prezidentem. Zvýšilo se
tehdy procento lidí, kteří řekli, že
byl najednou jejich hlas slyšet.
Jak jim ten respekt vrátit?
Možná by pro řadu z nich bylo zadostiučiněním, kdyby neměli pocit,
že půlku až dvě třetiny svých životů
prožili zbytečně. Často se mluví
o vyrovnání Německa s Hitlerem.
Německo zešílelo. Ale zešílelo
na patnáct let a největší bláznovství
se odehrálo na ploše šesti let. U nás
ten režim existoval čtyřicet roků
a lidi v něm odžili svoje životy. Můžeme si o tom myslet ledacos, ale je
strašně krutý jim říct: Úplně jste to
podělali. Držte hubu.
Starší a nejstarší generace prožily
dvojitý šok. První z pádu režimu
a rozpadu jakékoliv orientace, druhý z globalizace. Nejen, že se ti lidé
dozvěděli, že posledních čtyřicet let
bylo špatně, ale ještě zjistili, že to,
co umějí, dlouhodobě nepřežije.
Při takovém ohrožení jde stranou
spousta věcí. Navíc v kombinaci
s problematickým vztahem k tradičním hodnotovým strukturám. Není
tu ani silné křesťanství, ani silná
národní hrdost. Kdyby jedno z toho
bylo silné, mohlo by to fungovat