Jan Neumann ve svém království.
Jaké aukce na vás za to čtvrtstoletí
nejvíc zapůsobily? Na kterou nikdy
nezapomenete?
Určitě na tu úplně první na Žofíně.
Neuvěřitelný příběh jsem zažil také
kolem jednoho obrazu Jana Šafaříka. V roce 2008 za mnou přišli dva
sourozenci s tím, že zdědili Šafaříkův
obraz Divadlo Sarah Bernhardt a že
by ho chtěli prodat. Trvali na nesmyslně nízké vyvolávací ceně osmdesát
tisíc korun, na kterou ho prý ocenil
odhadce. Nakonec se obraz vydražil
za 1,26 milionu korun. Loni v říjnu
jsme ho dražili znovu a prodal se
ještě o milion dráž. Na jiné aukci,
na kterou určitě jen tak nezapomenu, nám zase zkolaboval jeden
z dražitelů. Neunesl tíhu okamžiku
a museli jsme volat záchranku. Naštěstí všechno dobře dopadlo.
Na začátku byly dvě aukční síně a pár
nesmělých dražitelů. Jak se obchodu
s uměním daří dnes?
Jen v Praze a okolí je sedmnáct
aukčních síní, takže dost velká tlačenice na náš malý rybníček. Navíc
nůžky mezi průměrem a špičkou
se pořád rozevírají. Každý chce mít
něco naprosto mimořádného, takže
paradoxně není takový problém
vydražit obraz za milion. Daleko
obtížnější to je, když stojí třicet tisíc.
Střední třída má totiž momentálně
jiné starosti než nakupovat umění.
Mění se v průběhu let zájem lidí
o konkrétní umělecké předměty
a starožitnosti, nebo mají sběratelé
a investoři v hledáčku víceméně
pořád to samé?
Sběratelství, to je móda, která přichází ve vlnách. Například začátkem
devadesátých let byla obrovská
poptávka po hodinách a hodinkách.
V té době se například cena staroněmeckých hodin pohybovala kolem
39