Jan Neumann ve svém království.

Jaké aukce na vás za to čtvrtstoletí

nejvíc zapůsobily? Na kterou nikdy

nezapomenete?

Určitě na tu úplně první na Žofíně.

Neuvěřitelný příběh jsem zažil také

kolem jednoho obrazu Jana Šafaříka. V roce 2008 za mnou přišli dva

sourozenci s tím, že zdědili Šafaříkův

obraz Divadlo Sarah Bernhardt a že

by ho chtěli prodat. Trvali na nesmyslně nízké vyvolávací ceně osmdesát

tisíc korun, na kterou ho prý ocenil

odhadce. Nakonec se obraz vydražil

za 1,26 milionu korun. Loni v říjnu

jsme ho dražili znovu a prodal se

ještě o milion dráž. Na jiné aukci,

na kterou určitě jen tak nezapomenu, nám zase zkolaboval jeden

z dražitelů. Neunesl tíhu okamžiku

a museli jsme volat záchranku. Naštěstí všechno dobře dopadlo.

Na začátku byly dvě aukční síně a pár

nesmělých dražitelů. Jak se obchodu

s uměním daří dnes?

Jen v Praze a okolí je sedmnáct

aukčních síní, takže dost velká tlačenice na náš malý rybníček. Navíc

nůžky mezi průměrem a špičkou

se pořád rozevírají. Každý chce mít

něco naprosto mimořádného, takže

paradoxně není takový problém

vydražit obraz za milion. Daleko

obtížnější to je, když stojí třicet tisíc.

Střední třída má totiž momentálně

jiné starosti než nakupovat umění.

Mění se v průběhu let zájem lidí

o konkrétní umělecké předměty

a starožitnosti, nebo mají sběratelé

a investoři v hledáčku víceméně

pořád to samé?

Sběratelství, to je móda, která přichází ve vlnách. Například začátkem

devadesátých let byla obrovská

poptávka po hodinách a hodinkách.

V té době se například cena staroněmeckých hodin pohybovala kolem

39