Na prohlídce obrazů v aukční síni European Arts.

sta tisíc korun. Dneska je velký

úspěch, když je prodáte za šedesát

tisíc. Rozhodně tedy neplatí, že když

jste něco koupili v devadesátých

letech, tak to bude mít dnes automaticky mnohonásobně vyšší cenu.

Vkus lidí se v čase opravdu mění.

Teď hodně roste zájem o mince

a bankovky, řády nebo vyznamenání. Ve výtvarném umění se už tolik

jako dřív nepoptávají barokní obrazy

a díla z devatenáctého století. Čím

dál víc lidí sbírá moderní umění, to

je ostatně celosvětový trend. I ten

se ale v různých zemích liší. V Anglii je například největším tahákem

starožitný nábytek, až za ním jsou

obrazy. U nás naopak pořád dominuje výtvarné umění.

Každý ale nekupuje umění jen podle

toho, jestli se mu líbí. Zvlášť v době

nejistoty na finančních trzích přibývá

alternativních investic. Předpokládám, že to platí i pro investice

do umění…

Když se ohlédnu zpátky, tak pro náš

byznys byl skvělý začátek devadesátých let, kdy jsme prodali všechno,

40

co jsme nabídli. V roce 1993 se zájem přesunul na akcie, nemovitosti

a pozemky. Umění a starožitnosti

šly naprosto stranou, najednou

jsme neměli klienty. Postupně se

ale vraceli, došlo jim, že na stěnu

jejich vily se hodí víc obraz než

plakát. K velkému nárůstu došlo

taky od roku 2008, kdy šly akcie

a podílové fondy dolů, takže pro

spoustu lidí se umění a starožitnosti

staly opět zajímavou alternativou

v portfoliu.

A jde spíš o spekulativní investice

na pár let, nebo o snahu o dlouhodobější zajištění?

Umění je rozhodně dobrá investice,

ale opravdu dlouhodobá. Ve výtvarném umění bývá průměrné roční

zhodnocení mezi čtyřmi a sedmi

procenty, takže je to spíš investice

pro děti, kolekce se zkrátka budují

pro další generace. Je to ale taky

hodně o štěstí.

Když se podíváte na lidi, kteří v Česku nakupují umění v aukcích, jde

jim spíš o procenta v portfoliu, nebo

o umění jako takové?

V Česku je hodně lidí, kteří vydělali

velké peníze a na přelomu tisíciletí

si začali zařizovat velké usedlosti

a zámky. To byla zlatá doba – potřebovali porcelán, nábytek, dekorace,

výtvarné umění. Jenže tyhle rodiny

už jsou kompletně zařízené a vybírají si už jen opravdové třešničky.

Pak je tu velká část investorů, kteří

nakupují naprosto cíleně, umění

je pro ně součástí portfolia a mají

vlastní poradce.

Obecně je ale dobré kupovat to, co

nás oslovilo, co se nám skutečně

líbí, aby nám zůstalo něco pěkného,

pokud finanční zhodnocení nevyjde

podle představ. Ostatně z tvrdých

investorů se většinou nakonec stávají sběratelé, k umění nelze zůstat

dlouhodobě netečný.

Hlavní byznys dělají aukčním síním

nejbohatší klienti. Jak je to ale u běžných Čechů? Mění se jejich přístup

k umění, mají větší chuť utrácet

za něj peníze?

Dřív měli lidé všeobecné humanitní

vzdělání, znali dějiny, proto měli

k umění a starožitnostem daleko