REPORTÁŽ

vyskočí dobře stavěný, poctivě živený králík z hrubě šitého, stísněného

klobouku. Je mu dvacet a učí se

na kuchaře. Poslechne tátu, vyfotit

se nechá, ale se sklopenýma očima.

Rychle mizí uvnitř. Manželka –

o třicet let mladší než pan Hrbek, je

v práci. Dělá v kostymérně jednoho

z pražských divadel.

V chatce malé jako dlaň se s rodinou tísní ještě macatá křížená rotvajlerka, zrzavý voříšek a ochočený

holub. Mává nám křídly nad hlavou

a pan Hrbek ho žene ze dveří, když

v konvičce na sporáku vaří vodu

na kafe. Ve vzduchu je cítit plyn,

z bomby. Skromná linka, na plotně

pekáč s kuřetem, kamínka, ve vitríně knížky, stůl a u něj postel místo

sezení. Spává na ní manželka. Pan

Hrbek má vedle kamrlíček, kam se

nevleze víc než jedna postel. Vzadu

malá koupelnička, voda se ohřívá

na kamnech. A nahoře nad schůdky

půdička, kde má ležení kluk. „Jsem

rád, že ho máme. Ale řeknu vám,

byla to blbost pořizovat si ho na sta54

rý kolena. To byste nevěřili, kolik

toho sežere,“ zašveholí jeho táta.

Shání, co by nám nabídnul. „Sušenky? Okurky? Limonádu?“ Spokojíme se s kávou. Než zbyde jen lógr

u dna, stihne pan Hrbek odvyprávět

snad celý svůj život.

Párkrát se zeptá, jaký vlastně máme

rok. Jinak mu to pálí. To jen tady

na Slatinách čas plyne trochu

jinak. Od jara, kdy se osází záhony,

do zimy, kdy se jen topí a topí. Letopočty pro pana Hrbka, který už leta

nevytáhnul z chudinské kolonie

paty, nehrajou zvláštní roli. Nákupy

ve městě obstará žena. Dneska se

vrátí pozdě. Odpoledne nastartovala

bílou oktávku a odjela do práce. Večer zůstane ve městě na televizi. Asi

v hospodě nebo u známých. Auto

později najdu na fotkách z první

návštěvy Slatin.

MERCEDES U CHATRČE

Že působí oktávka vedle prostinké

dřevěné chajdy nepatřičně? Je za tři-

cet tisíc, na splátky. Navíc, jste na Slatinách… Kdyby na chleba nebylo,

jezdit se bude. Mercedes u chatrče,

to je jeden z místních fenoménů.

Taky je tu snad největší počet autodílen na metr čtvereční v Praze.

A dodávky. Potkáte je na každém

rohu. K čemu slouží, těžko odhadovat. Bydlí tu dost dělníků a řemeslníků, kteří se spokojí se skromným

příbytkem. Jiné slatinské boudy

nejspíš slouží jako úřadovny pro

méně poctivé podnikání – překladiště bůhvíčeho.

Pomalu se s panem Hrbkem loučíme, u dveří překračujeme rotvajlerku. Hoví si na prahu, na zádech jí

sedí holub. „Tak ať máte šťastnější

život než já,“ volá za námi pán

domu.

Cestou ze Slatin míjíme pěkně

upravené zahrádky, domečky čistě

nahozené, i spáleniště a barabizny.

Na pozemku u potoka, Slatinky –

jak mu říkají místní, stával domek

Rosenheimových. Skutečně tu žili.