REPORTÁŽ
vyskočí dobře stavěný, poctivě živený králík z hrubě šitého, stísněného
klobouku. Je mu dvacet a učí se
na kuchaře. Poslechne tátu, vyfotit
se nechá, ale se sklopenýma očima.
Rychle mizí uvnitř. Manželka –
o třicet let mladší než pan Hrbek, je
v práci. Dělá v kostymérně jednoho
z pražských divadel.
V chatce malé jako dlaň se s rodinou tísní ještě macatá křížená rotvajlerka, zrzavý voříšek a ochočený
holub. Mává nám křídly nad hlavou
a pan Hrbek ho žene ze dveří, když
v konvičce na sporáku vaří vodu
na kafe. Ve vzduchu je cítit plyn,
z bomby. Skromná linka, na plotně
pekáč s kuřetem, kamínka, ve vitríně knížky, stůl a u něj postel místo
sezení. Spává na ní manželka. Pan
Hrbek má vedle kamrlíček, kam se
nevleze víc než jedna postel. Vzadu
malá koupelnička, voda se ohřívá
na kamnech. A nahoře nad schůdky
půdička, kde má ležení kluk. „Jsem
rád, že ho máme. Ale řeknu vám,
byla to blbost pořizovat si ho na sta54
rý kolena. To byste nevěřili, kolik
toho sežere,“ zašveholí jeho táta.
Shání, co by nám nabídnul. „Sušenky? Okurky? Limonádu?“ Spokojíme se s kávou. Než zbyde jen lógr
u dna, stihne pan Hrbek odvyprávět
snad celý svůj život.
Párkrát se zeptá, jaký vlastně máme
rok. Jinak mu to pálí. To jen tady
na Slatinách čas plyne trochu
jinak. Od jara, kdy se osází záhony,
do zimy, kdy se jen topí a topí. Letopočty pro pana Hrbka, který už leta
nevytáhnul z chudinské kolonie
paty, nehrajou zvláštní roli. Nákupy
ve městě obstará žena. Dneska se
vrátí pozdě. Odpoledne nastartovala
bílou oktávku a odjela do práce. Večer zůstane ve městě na televizi. Asi
v hospodě nebo u známých. Auto
později najdu na fotkách z první
návštěvy Slatin.
MERCEDES U CHATRČE
Že působí oktávka vedle prostinké
dřevěné chajdy nepatřičně? Je za tři-
cet tisíc, na splátky. Navíc, jste na Slatinách… Kdyby na chleba nebylo,
jezdit se bude. Mercedes u chatrče,
to je jeden z místních fenoménů.
Taky je tu snad největší počet autodílen na metr čtvereční v Praze.
A dodávky. Potkáte je na každém
rohu. K čemu slouží, těžko odhadovat. Bydlí tu dost dělníků a řemeslníků, kteří se spokojí se skromným
příbytkem. Jiné slatinské boudy
nejspíš slouží jako úřadovny pro
méně poctivé podnikání – překladiště bůhvíčeho.
Pomalu se s panem Hrbkem loučíme, u dveří překračujeme rotvajlerku. Hoví si na prahu, na zádech jí
sedí holub. „Tak ať máte šťastnější
život než já,“ volá za námi pán
domu.
Cestou ze Slatin míjíme pěkně
upravené zahrádky, domečky čistě
nahozené, i spáleniště a barabizny.
Na pozemku u potoka, Slatinky –
jak mu říkají místní, stával domek
Rosenheimových. Skutečně tu žili.