PODNIKEJ JAKO UMĚLEC
Citovaného Hirsta možná znáte jako
autora instalace žraloka naloženého
do formaldehydu, nazvané Fyzická
nemožnost smrti v mysli někoho
živého, která naposledy změnila
majitele za osm až dvanáct milionů
dolarů. Kritika i sám Hirst ale dávají
přednost dílu A Thousand Years
(Tisíc let, 1990), znázornění života
a smrti sestávající z vitríny, v níž
se líhnou mouchy a červi, které se
posléze vydávají přes skleněnou
přepážku na cestu k hnijící kravské
hlavě. Část much skončí v lapači
hmyzu, kde je zabije elektrický
proud. Návštěvník si může dílo
prohlédnout, vrátit se do galerie
za několik dní a podívat se, jak se
kravská hlava zmenšila a hromada
uhynulého hmyzu zvětšila. Tisíc let
představuje životní cyklus: krmení,
reprodukci, smrt.“
Pak tu máme Maurizia Cattelana,
který „došel na italskou policii, kde
podal oznámení o krádeži „neviditelné výstavy“. Orazítkovanou
kopii oznámení zarámoval a vystavil (a prodal).“ Aj Wej-wej se
proslavil jak návrhem Pekingského
národního stadionu, tak bojem proti
čínskému režimu; jeho osudu se mimochodem věnuje i výborná kniha
Age of Ambition. Takaši Murakami
vytváří, mimo jiné, sochy anime
postaviček.
Co spojuje tyhle současné umělce,
kterým se podařilo dosáhnout komerčního úspěchu i uznání kritiky?
Snad ještě víc než provokatéry jsou
podnikateli a pečlivě si budují své
značky. Někteří jako Murakami
jedou hned několik produktových
řad od obrazů pro nejbohatší klienty
přes kabelky pro vyšší třídu až
po podložky pod myši dělného lidu.
Podstatnou část práce na samotných
dílech za ně odvádějí desítky asistentů, což, jak Thompson správně
připomíná, není novum, ale praxe
fungující staletí.
Pár změn oproti předchozím generacím by tu ale bylo. Všichni těží
z toho, že si globální plutokracie potřebuje hezky zařídit byty po celém
světě, ne jenom v jediném domovském městě, a že do trhu s uměním
vtekly miliardy petrodolarů i peníze
z rychle bohatnoucí Číny. „Jestliže
roční akviziční rozpočet Abú Dhabi
přesahuje rozpočty 25 nejprestižnějších amerických muzeí dohromady
(když nepočítáme Getty), roční
rozpočet Kataru je snad ještě vyšší,
pokud lze vůbec hovořit o jakémkoli stanoveném limitu.“ Země okolo
Perského zálivu se trumfují v tom,
kde budou nejlépe zásobená muzea
a nejhodnotnější soukromé sbírky.
me umění?“. Proč redakce v textu
ponechala převody dolarů na libry
a nenahradila je korunami? Inu,
proto, že v ní nepřemýšleli nad tím,
jak čtenáři prokázat dobrou službu,
ale jak knihu udělat co nejlevněji
a nejrychleji.
Sebekvalitnější překlad by ale nenadělal nic s tím, že Thomson píše
tak trochu o všem, a tedy pořádně
vlastně o ničem. Vytahuje jednu
pikošku za druhou: když na milionářské večeři propíchl poloslepý
majitel lasvegaského kasina loktem
Le Reve od Picassa, hodnota obrazu
vzrostla, protože noví majitelé mají
co vyprávět. Čtení díky tomu utíká
a získáte nějakou tu konverzační
munici pro večírky nebo rande.
Pokud ale propagace knihy slibuje
„pronikavou analýzu“, tak místo ní
ve skutečnosti přináší spíš povrchní
fascinaci drzostí konceptuálních
umělců a pohádkovým bohatstvím
jejich mecenášů.
Katarská královská rodina neživí jen
tvůrce výstředních instalací, ale celý
ekosystém, který Thompson detailně popisuje. Od galerií Tate Modern
a MoMA přes soukromé agenty až
po aukční domy. Nejslavnější z nich,
Christie’s a Sotheby’s, stále fungují
jako duopol, navzdory tomu, že
jejich vzájemné dohody o výši provizí už vyústily v pokuty pro firmy
i vězení pro jejich ředitele.
JAK ZVÝŠIT CENU OBRAZU
České vydání bohužel nabízí jen
průměrný mechanický převod
z angličtiny. Našinec už si asi
musí zvyknout, že namísto „dcery
spisovatelky XY“ narazí na „dceru
novelistky XY“ nebo že místo kapitoly „Proč kupujeme umění?“ spatří
nadpis „Za jakým účelem pořizuje-
Don Thompson:
Supermodelka a krabice Brillo.
Vyšlo v nakladatelství Kniha Zlín v září
2014 v překladu Martiny Neradové.
360 stran, 369 korun (brožovaná
vazba), 219 korun (e-book).
59