PODNIKEJ JAKO UMĚLEC

Citovaného Hirsta možná znáte jako

autora instalace žraloka naloženého

do formaldehydu, nazvané Fyzická

nemožnost smrti v mysli někoho

živého, která naposledy změnila

majitele za osm až dvanáct milionů

dolarů. Kritika i sám Hirst ale dávají

přednost dílu A Thousand Years

(Tisíc let, 1990), znázornění života

a smrti sestávající z vitríny, v níž

se líhnou mouchy a červi, které se

posléze vydávají přes skleněnou

přepážku na cestu k hnijící kravské

hlavě. Část much skončí v lapači

hmyzu, kde je zabije elektrický

proud. Návštěvník si může dílo

prohlédnout, vrátit se do galerie

za několik dní a podívat se, jak se

kravská hlava zmenšila a hromada

uhynulého hmyzu zvětšila. Tisíc let

představuje životní cyklus: krmení,

reprodukci, smrt.“

Pak tu máme Maurizia Cattelana,

který „došel na italskou policii, kde

podal oznámení o krádeži „neviditelné výstavy“. Orazítkovanou

kopii oznámení zarámoval a vystavil (a prodal).“ Aj Wej-wej se

proslavil jak návrhem Pekingského

národního stadionu, tak bojem proti

čínskému režimu; jeho osudu se mimochodem věnuje i výborná kniha

Age of Ambition. Takaši Murakami

vytváří, mimo jiné, sochy anime

postaviček.

Co spojuje tyhle současné umělce,

kterým se podařilo dosáhnout komerčního úspěchu i uznání kritiky?

Snad ještě víc než provokatéry jsou

podnikateli a pečlivě si budují své

značky. Někteří jako Murakami

jedou hned několik produktových

řad od obrazů pro nejbohatší klienty

přes kabelky pro vyšší třídu až

po podložky pod myši dělného lidu.

Podstatnou část práce na samotných

dílech za ně odvádějí desítky asistentů, což, jak Thompson správně

připomíná, není novum, ale praxe

fungující staletí.

Pár změn oproti předchozím generacím by tu ale bylo. Všichni těží

z toho, že si globální plutokracie potřebuje hezky zařídit byty po celém

světě, ne jenom v jediném domovském městě, a že do trhu s uměním

vtekly miliardy petrodolarů i peníze

z rychle bohatnoucí Číny. „Jestliže

roční akviziční rozpočet Abú Dhabi

přesahuje rozpočty 25 nejprestižnějších amerických muzeí dohromady

(když nepočítáme Getty), roční

rozpočet Kataru je snad ještě vyšší,

pokud lze vůbec hovořit o jakémkoli stanoveném limitu.“ Země okolo

Perského zálivu se trumfují v tom,

kde budou nejlépe zásobená muzea

a nejhodnotnější soukromé sbírky.

me umění?“. Proč redakce v textu

ponechala převody dolarů na libry

a nenahradila je korunami? Inu,

proto, že v ní nepřemýšleli nad tím,

jak čtenáři prokázat dobrou službu,

ale jak knihu udělat co nejlevněji

a nejrychleji.

Sebekvalitnější překlad by ale nenadělal nic s tím, že Thomson píše

tak trochu o všem, a tedy pořádně

vlastně o ničem. Vytahuje jednu

pikošku za druhou: když na milionářské večeři propíchl poloslepý

majitel lasvegaského kasina loktem

Le Reve od Picassa, hodnota obrazu

vzrostla, protože noví majitelé mají

co vyprávět. Čtení díky tomu utíká

a získáte nějakou tu konverzační

munici pro večírky nebo rande.

Pokud ale propagace knihy slibuje

„pronikavou analýzu“, tak místo ní

ve skutečnosti přináší spíš povrchní

fascinaci drzostí konceptuálních

umělců a pohádkovým bohatstvím

jejich mecenášů.

Katarská královská rodina neživí jen

tvůrce výstředních instalací, ale celý

ekosystém, který Thompson detailně popisuje. Od galerií Tate Modern

a MoMA přes soukromé agenty až

po aukční domy. Nejslavnější z nich,

Christie’s a Sotheby’s, stále fungují

jako duopol, navzdory tomu, že

jejich vzájemné dohody o výši provizí už vyústily v pokuty pro firmy

i vězení pro jejich ředitele.

JAK ZVÝŠIT CENU OBRAZU

České vydání bohužel nabízí jen

průměrný mechanický převod

z angličtiny. Našinec už si asi

musí zvyknout, že namísto „dcery

spisovatelky XY“ narazí na „dceru

novelistky XY“ nebo že místo kapitoly „Proč kupujeme umění?“ spatří

nadpis „Za jakým účelem pořizuje-

Don Thompson:

Supermodelka a krabice Brillo.

Vyšlo v nakladatelství Kniha Zlín v září

2014 v překladu Martiny Neradové.

360 stran, 369 korun (brožovaná

vazba), 219 korun (e-book).

59