kromého. Co bylo dřív nevinným
koníčkem, stává se pod hlavičkou
projektu zárodkem milionového
start-upu. Volný čas je kolonizovaný touhou po penězích a po uznání,
rekreace se proměňuje na dřinu.
Paradoxně to ale neznamená víc peněz pro majitele projektů. Nejochotněji totiž přemluvíte k bezplatné
práci ty, kteří se dílem považují
za umělce tvořící pro slávu a dílem
za podnikatele, co teď musí být nějakou dobu v minusu, aby později
mohli být v hodně velkém plusu.
TRIUMF KORPORACÍ
Za třetí: když o stále větší sumě
aktivit mluvíme a přemýšlíme jako
o projektech, padá při tom i hranice mezi protisystémovým a prosystémovým. Když se v roce 2002
na banketu v Hampshire jeden
z hostů zeptal Margaret Thatcherové, co považuje za svůj největší
úspěch, odpověděla, že nové labouristy. Její protivníci totiž pod Tonym
Blairem přijali její vlastní rétoriku
a nakonec i podstatnou část její
ideologie.
Do podobné pasti jako britská levice
se dostala řada protisystémových
aktivistů. Třeba výtvarník Jeremy Hutchinson, jehož nedávnou
pražskou výstavu lze podle kurátora „vnímat jako sociálněkritický
projekt, poukazující na odlidštěný
proces současné masové tovární
produkce“. Že jde dost těžko rozeznat slova kritiků nadnárodních
firem od slov jejich manažerů, je
doklad triumfu korporací.
A NIKDO NEBUDE COOL
Umělcům a aktivistům tohle
myšlení může přinést krátkodobé
úspěchy: když svou činnost pojmenují jako projekt s jasnými výstupy, podporovatelé jim výměnou
za ty výstupy můžou posílat peníze
přes Hithit nebo podobné služby.
Snáz se přibírají noví lidé, snáz se
mluví do médií. I ten nejradikálnější projekt ale nakonec podpoří
současný stav věcí, protože to zase
bude jen další projekt čili ztělesněná
oslava zodpovědné, cílevědomé,
konstruktivní a na cíl orientované
akce. Zároveň projektové myšlení
vede k hledání zkušeného a mocného „strategického partnera“, což
snadno vyústí v opuštění původních
principů.
Přesně to se stalo na konci loňského
roku na pražském Žižkově: squat
Klinika měl kvalitní projektové
vedení, díky kterému vybydlený
dům prokoukl už po pár brigádách,
i sympatický cíl, totiž vybudování
komunitního centra. Strategickým
partnerem se záhy stal oligarcha
a ministr financí Andrej Babiš, který
squatterům velkomožně nabídl
legální využívání státní budovy.
To bylo bezesporu prospěšné pro
Kliniku jako projekt, ale zároveň
zničující pro Kliniku jako ideu.
Nepochopte mě špatně: nehoruju
za anarchii a je mi jedno, jestli jste
proti systému nebo pro systém. Jen
je mi líto lidí, kteří vkládají tolik
energie do věcí, která se nakonec
obrátí proti nim. Což neplatí jen
o protisystémových aktivistech,
ale nakonec o každém, kdo si piplá
nějaký ten projekt jen proto, aby
měl nějaký projekt. Až to udělají
všichni, budou zase stát na začátku a nikdo nebude cool. Tahle hra
má totiž nulový součet. Triumfovat v ní nebudou lidé, ale jenom
projekty.
MICHAL KAŠPÁREK
Absolvent bakalářského studia
žurnalistiky a filmové vědy
na Masarykově univerzitě. V letech
2006 a 2007 novinář v MF DNES
a Metropolisu, v letech 2007
až 2009 redaktor a šéfredaktor
v Computer Pressu. Od roku
2010 publicista na volné noze.
Pravidelně píše pro Finmag,
nárazově pro Reportér, 067.cz
a další média. Napsal a vydal
průvodce Brnem. V roce 2011
spoluzaložil skupinu Žít Brno.
Je zavřený v bublině brněnské
kavárny a nezná skutečný život.
Další články
Michala
Kašpárka
9