kromého. Co bylo dřív nevinným

koníčkem, stává se pod hlavičkou

projektu zárodkem milionového

start-upu. Volný čas je kolonizovaný touhou po penězích a po uznání,

rekreace se proměňuje na dřinu.

Paradoxně to ale neznamená víc peněz pro majitele projektů. Nejochotněji totiž přemluvíte k bezplatné

práci ty, kteří se dílem považují

za umělce tvořící pro slávu a dílem

za podnikatele, co teď musí být nějakou dobu v minusu, aby později

mohli být v hodně velkém plusu.

TRIUMF KORPORACÍ

Za třetí: když o stále větší sumě

aktivit mluvíme a přemýšlíme jako

o projektech, padá při tom i hranice mezi protisystémovým a prosystémovým. Když se v roce 2002

na banketu v Hampshire jeden

z hostů zeptal Margaret Thatcherové, co považuje za svůj největší

úspěch, odpověděla, že nové labouristy. Její protivníci totiž pod Tonym

Blairem přijali její vlastní rétoriku

a nakonec i podstatnou část její

ideologie.

Do podobné pasti jako britská levice

se dostala řada protisystémových

aktivistů. Třeba výtvarník Jeremy Hutchinson, jehož nedávnou

pražskou výstavu lze podle kurátora „vnímat jako sociálněkritický

projekt, poukazující na odlidštěný

proces současné masové tovární

produkce“. Že jde dost těžko rozeznat slova kritiků nadnárodních

firem od slov jejich manažerů, je

doklad triumfu korporací.

A NIKDO NEBUDE COOL

Umělcům a aktivistům tohle

myšlení může přinést krátkodobé

úspěchy: když svou činnost pojmenují jako projekt s jasnými výstupy, podporovatelé jim výměnou

za ty výstupy můžou posílat peníze

přes Hithit nebo podobné služby.

Snáz se přibírají noví lidé, snáz se

mluví do médií. I ten nejradikálnější projekt ale nakonec podpoří

současný stav věcí, protože to zase

bude jen další projekt čili ztělesněná

oslava zodpovědné, cílevědomé,

konstruktivní a na cíl orientované

akce. Zároveň projektové myšlení

vede k hledání zkušeného a mocného „strategického partnera“, což

snadno vyústí v opuštění původních

principů.

Přesně to se stalo na konci loňského

roku na pražském Žižkově: squat

Klinika měl kvalitní projektové

vedení, díky kterému vybydlený

dům prokoukl už po pár brigádách,

i sympatický cíl, totiž vybudování

komunitního centra. Strategickým

partnerem se záhy stal oligarcha

a ministr financí Andrej Babiš, který

squatterům velkomožně nabídl

legální využívání státní budovy.

To bylo bezesporu prospěšné pro

Kliniku jako projekt, ale zároveň

zničující pro Kliniku jako ideu.

Nepochopte mě špatně: nehoruju

za anarchii a je mi jedno, jestli jste

proti systému nebo pro systém. Jen

je mi líto lidí, kteří vkládají tolik

energie do věcí, která se nakonec

obrátí proti nim. Což neplatí jen

o protisystémových aktivistech,

ale nakonec o každém, kdo si piplá

nějaký ten projekt jen proto, aby

měl nějaký projekt. Až to udělají

všichni, budou zase stát na začátku a nikdo nebude cool. Tahle hra

má totiž nulový součet. Triumfovat v ní nebudou lidé, ale jenom

projekty.

MICHAL KAŠPÁREK

Absolvent bakalářského studia

žurnalistiky a filmové vědy

na Masarykově univerzitě. V letech

2006 a 2007 novinář v MF DNES

a Metropolisu, v letech 2007

až 2009 redaktor a šéfredaktor

v Computer Pressu. Od roku

2010 publicista na volné noze.

Pravidelně píše pro Finmag,

nárazově pro Reportér, 067.cz

a další média. Napsal a vydal

průvodce Brnem. V roce 2011

spoluzaložil skupinu Žít Brno.

Je zavřený v bublině brněnské

kavárny a nezná skutečný život.

Další články

Michala

Kašpárka

9