Ve stanovém táboře Ain Issa

čekají na svůj osud manželky

islamistů. Země, ze kterých

odešly do Sýrie, o jejich návrat

z pochopitelných důvodů

nestojí.

Kurdové spravující kemp nám

nebrání se se ženami bavit. Obcházíme tedy stany a voláme do nich:

„Do you speak English? Govoritě

po-russki? Parlez-vouz français?!“

Nějaká odpověď se ozve vždycky.

Nakonec mluvíme s patnácti z nich.

Některé litují svého odchodu do Sýrie, jiné spíš pádu Islámského státu.

„Měla jsem několik iPhonů, kabelky

Louis Vuitton a hodně peněz,“ říká

žena z Alžírska. Její muž je mrtvý.

„Nevím, co budu dělat. Domů

nechci.“

Zato Zama z Dagestánu vidí věci

jinak. Věší prádlo na špagát. Kolem

ní se popelí tři malí kluci s jasně

modrýma očima a blonďatými vlasy.

„Koukali jsme s manželem na videa,

kde ukazovali Islámský stát jako ráj

na zemi. Manžel byl policista a kulturista. Když ho od policie vyhodili,

rozhodl, že odjedeme,“ rozpovídá se

plynulou ruštinou. Od první chvíle

je jasné, že před námi sedí inteligentní a vzdělaná žena. „Chci, aby

moje děti dostaly vzdělání v ruských

školách. Ze všeho nejvíc chci zpátky

domů.“

Sen se jí možná splní, protože Rusko jako jediná země posílá letadla

pro manželky a děti džihádistů. Dřív

se rodinám bojovníků stejně vehementně pomáhalo, aby do Sýrie

odjely, protože v zemi díky exodu

klesl počet teroristických útoků

na minimum. Zejména čečenský

prezident Kadyrov chce dát těmto

ženám a dětem druhou šanci.

Zama má štěstí, že je u syrských

Kurdů. V Iráku dostávají manželky

džihádistů trest smrti. Ten syrští

Kurdové, kteří se řídí levicovou

ideologií Abdulláha Öcalana, nemají. „Prosazujeme rovnoprávnost

mužů a žen a přinášíme feministickou revoluci do arabského světa.

To tyto ženy samozřejmě nechtějí.

Asi nemáme šanci je převychovat,“ konstatuje suše Huda, když

kouří asi desátou cigaretu. S šátkem

na hlavě to je až komická kombinace. Ale kouření je tu součástí

ženské emancipace.

21