REPORTÁŽ @kutka18

me,“ říkají. Za pytel dostanou 25

korun. Jsou celí špinaví, oblečení

mají potrhané, divoce se smějí.

Ve škole prý nebyli pět let.

nemám rodinu, nemluvím arabsky

a jsem v Sýrii bez dokladů,“ líčí

Dilbar, které se aspoň ujala syrská

rodina.

„Víme, že tu jsou miny, ale my se

už ničeho nebojíme. Islámský stát

mě zavřel do vězení. Za to, že jsem

se nemodlil. Na dva týdny. Bili mě,“

vypráví tichým hlasem jedenáctiletý

Ibrahim.

SMUTNÉ VÍTĚZSTVÍ

POPRAVIŠTĚ

Kluci viděli i spoustu poprav.

„Uřezané hlavy se válely kolem,“

ukazuje směrem k náměstí, na kterém bylo nejznámější popraviště

Islámského státu. Propagandistická

videa z tohoto místa obletěla svět.

Popravy islamisté prováděli všemi

možnými způsoby, včetně kamenování, ukřižování, smažení či vaření

lidí zaživa.

„Náměstí“ al-Naim je v podstatě

kruhový objezd, obehnaný plotem

s kovovými bodci. „Hlavy popravených na ně napichovali, aby je každý viděl a měl strach,“ říká Mustafa,

který jde právě kolem s malým

synkem. U náměstí stojí krytá

tribuna. Odtud popravy sledovali

nejvyšší pohlaváři Islámského státu.

Jako v kině.

Právě tady dekapitovali i otce šestnáctileté Dilbar z Ázerbájdžánu.

„V roce 2014 nás vzal i s matkou

a odjeli jsme přes Turecko do Rakky. Jenže po roce ho obvinili ze

špionáže pro Rusko a popravili.

Mě za trest provdali za tureckého

bojovníka Ibrahima. Zavřel mě

doma a chodil mě jen znásilňovat.

Když jsem porodila syna, byl jeho

otec už mrtvý,“ říká křehká dívka

s porcelánovou pletí. „Teď je mi

šestnáct. Mám dítě, které nechci,

24

Zahraniční bojovníci Islámského

státu dostali v Rakce ty nejlepší

domy, do nichž často přivezli i svoje

rodiny. Někteří v nich také drželi zavřené své sexuální otrokyně. Právě

ty sehrály zásadní úlohu při konečném dobývání města. „Dobývání

města trvalo přes půl roku, postup

byl pomalý hlavně kvůli minám.

A když pak zbyly ve městě poslední

tři stovky bojovníků, obléhali jsme

je ze všech stran. Bylo jasné, že

padnou. Jenže drželi i stovky sexuálních otrokyň, zejména jezídek.

Vyjednali si volný průchod z města výměnou za propuštění těch

dívek a Kurdové na to přistoupili,“

vzpomíná Kanaďan, který s Kurdy

bojuje jako dobrovolník. Těchto tři

sta bojovníků se přidalo k poslední

skupině Islámského státu v provincii

Dajr az-Zawr na hranicích s Irákem.

Rakku dobývaly síly SDF pod vedením Kurdů a za podpory Spojených

států, které město bombardovaly.

Většinu islamistů pohřbily ruiny.

Stovky jich jsou v kurdských vězeních a dalším stovkám se podařilo

uprchnout do Turecka či jiných částí

Sýrie.

V Rakce není, kdo by osvobození

slavil. Cena za vítězství je pro místní

obyvatele vysoká. Město je v ruinách, zaminované a takřka neobyvatelné. Kurdům zase dělá vrásky

na čele soužití s Araby, kteří Rakku

obývají. „Nevěříme jim. Tváří se

jako bratři, ale když se nedíváš, vrazí ti kudlu do zad. Kurdové nikdy

neměli souhlasit s tím, že dobudou

Rakku. Byla to vážná chyba, která

se nám nevyplatí. Tisíce Kurdů

padlo, a teď máme na starost město

plné lidí, kteří mají mozky vymyté

ideologií Islámského státu,“ uvažuje

nahlas místní novinář, který si nepřeje být jmenován.

Po chvíli ale dodává, že to chápe,

Kurdové neměli na výběr. „Američané tím podmínili svoji podporu

Kurdům a bez nich bychom byli

ztraceni.“

Znovu projíždíme kolem billboardu

„Vítejte v Islámském státě“. Začíná

zapadat slunce a na nás padá tíseň.

Chápeme, že porážka Islámského

státu není tak veselou záležitostí,

jak se zdá z Evropy.

MARKÉTA

KUTILOVÁ

Autorka je novinářka, která jezdí

do Sýrie a Iráku. Je spoluautorkou

knih Islámskému státu na dostřel

I a II, které zachycují příběhy lidí

ve válečných oblastech na severu

Sýrie. Spolupracuje s pořadem Reportéři ČT. Spolu s Lenkou Klicperovou založila sbírku na pomoc lidem

v syrském Kobani www.soskobani.cz.

Dalším jejím tématem je migrace.

Věnuje se přednáškové a publikační

činnosti.